,,Vaši jízdenku, prosím," pronesl průvodčí monotónně a natáhl ruku. Jeho práce ho za ty roky už nedokázala překvapit. Netěšil se na nečekané události, nové tváře nebo cokoliv, co by jej mohlo dostat z té nemilosrdné rutiny. Zkrátka jen natahoval ruku bezejmenným stínům, které občas vystoupily ze své komfortní zóny a způsobovaly potíže. Jacob začal s údivem šmátrat ve své tašce přes rameno. Plně propadl svým myšlenkám a když průvodčího neviděl ani po hodině, začal si říkat, že na něj nejspíš zapomněl. Naprosto mu unikal fakt, že většina vozů vlaku byla narvána až k prasknutí. Z nějakého důvodu měl ale štěstí na úplně prázdné kupé. Jacob po chvíli předložil kus tvrdého papíru. Chtěl se na průvodčího usmát, ale když viděl jeho nudou zaobalený výraz, pro jistotu ucukl pohledem a doufal, že to bude mít již brzy za sebou.

Malé nepatrné cvaknutí mu dalo zapravdu. Do dlaní dostal označený lístek a než stačil poděkovat, muž byl pryč. Už nezbývalo moc času do konce cesty, což Jacoba uklidňovalo, neboť mu docházely nápady na to, jak ten čas zabíjet. Míjel stále ty stejné a náhodně generované kusy krajiny, které ho žádným způsobem nedokázaly nikdy zaujmout. Cítil, jak kdyby jen pozoroval atrakci, ve které stojí najatí herci a představují ideální život. I kdyby to tak doopravdy bylo, nemohl by popřít, že si za tu práci zaslouží pořádný balík peněz. Celý život předstírat, že štěstí a existenci milující rodiny, kterou ani nelze obejmout mimo zrak ostatních nebo kamer. Jacoba ty myšlenky doháněly až k šílenství. Bál se toho, že by jednou doma našel ženu, která ho prováděla dopředu předepsaným scénářem. Vždy ho naštěstí zadržela myšlenka, která se ho nutila ptát, jestli i on není součástí nějakého filmu. A protože ho nikdo neoslovil, pomyslel si, že je nejspíš jen špatný herec nebo myslí na hlouposti.

Když v dáli začal rozpoznávat siluety obrovského města, pomalu opouštěl své sedadlo, zatímco se jeho záda opět setkávala s tíhou velkého batohu. Když ovšem opustil kupé, nikde neviděl ani nohu. Jako by byl celý vagón naprosto prázdný. Přišlo mu zvláštní, že by v celém voze nebyl jediný člověk, ale aspoň se nemusel s nikým mačkat. Za okny prokazatelně hřálo slunce. Jacob si pomyslel, že se v takovém počasí musí vytratit i samotný dech. Sunul se úzkou uličkou přímo k východu, ještě za jízdy. Místy se klimbal ze strany na stranu, ale ohrožoval tím pouze sebe. Ať narazil do jakéhokoliv kupé, žádná tvář se tam nenacházela. Jacob nevěřil, že by všichni lidé vystoupili už o zastávku dřív, protože to nebylo nic jiného, než vesnická díra. Snažil se to ale pustit z hlavy a užívat si tu chvíli klidu. Došel ke dveřím, chytil se oranžové tyče a čekal, až vlak úplně zastaví. Užíval si, že neslyší žádné skřípání brzd ani šramot. Pokud se na to člověk nezaměřoval, cesta tímhle vlakem byla zkrátka nehlučná. Stiskl dotykové tlačítko, dal svou pravou nohu na první schod a najednou letěl přímo k zemi. Na malý moment přišel o sluch, následně mu jen pískalo v uších. Občas ten otravný zvuk narušil ženský křik a zvuky střelby. Když se konečně rozkoukal, kolem něj byly jen trosky, prach, krev a části těla, které ani nedokázal identifikovat. Byly rozdrcené na prach. Někteří se rozletěli do všech směrů pod náporem výbuchu, jiné zasypaly sutiny a poslední byli nemilosrdně stříleni do zad a do hlavy. Jacob se sbíral ze země, zatímco musel pozorovat všechny ty lidi, kteří k němu nestihli doběhnout. Krev mu pršela do tváře, ale křik neutichal. Mladá dívka stačila na Jacoba jen cosi zavolat, než se jí mozek pod náporem střely rozletěl na kusy. Jacob křičel, sápal se pozadu k podchodu a za chvíli byl na nohou.

Utíkal jak nejrychleji jen mohl, snažil se popadnout dech a vůbec se udržet na nohou. Dlouhá chodba byla naprosto prázdná a nedotčená. Jako by se tu nikdy to peklo nerozevřelo. Udělal pouze jediný krok a uviděl muže.

,,Vaši jízdenku, prosím," pronesl průvodčí monotónně a natáhl ruku. Jeho práce ho za ty roky už nedokázala překvapit. Netěšil se na nečekané události, nové tváře nebo cokoliv, co by jej mohlo dostat z té nemilosrdné rutiny. Zkrátka jen natahoval ruku bezejmenným stínům, které občas vystoupily ze své komfortní zóny a způsobovaly potíže. Jacob se strachem v očích ucuknul, mával rukama kolem sebe a snažil se pochopit, co se děje. Nechápal, že je ve vlaku. Ještě před chvíli byl součásti toho nejhoršího, co mohl ve svém životě zažít a najednou byl zpět, mluvil s tím úplně stejným mužem, jehož mluva se žádným způsobem nezměnila.
,,Pane, můžete mi prosím ukázat vaši jízdenku?"
,,Jo, já... promiňte," pronesl Jacob. Po chvíli předložil muži kus tvrdého papíru. Chtěl se na průvodčího usmát, ale když viděl jeho nudou zaobalený výraz, pro jistotu ucukl pohledem a doufal, že to bude mít již brzy za sebou.

Malé nepatrné cvaknutí mu dalo zapravdu. Do dlaní dostal označený lístek a než stačil poděkovat, muž byl pryč. V ten moment se úzkost vrátila v plné síle. Jacob byl zmatený, doufal, že se mu to pouze zdálo, ovšem všechno mu rázem připadalo tak opravdové. Pohlédl na displej svého telefonu. Pokud by nyní snil, čas na něm by nedával smysl. K jeho neštěstí ale dokázal bez problému vyčíst, kolik hodin právě teď je. Byl přesvědčený, že musí jednat. Nechtěl, aby ti lidé opět zbytečně umírali. Odemkl telefon a vytočil číslo záchranných složek.
,,Dobrý den, jak vám mohu pomoci?"
,,Já... chci nahlásit teroristický útok," pronesl koktavě.
,,Počkejte... chcete říct, že už se někde stal?"
,,Ne, teprve se stane. Chci... vás varovat!"
,,Dobrá, pane... jaké je vaše jméno?"
,,Jacob Ander," odvětil Jacob už o něco míň nervózní.
,,Pane Andere, odkud víte, že se něco takového má stát?"
,,No já... viděl jsem to. Zní to šíleně, ale... já byl jediný, kdo ten útok přežil, pak jsem se vrátil v čase a nyní vás chci varovat."
,,Pane Andere, velmi bych ocenila, kdybyste si dělal legraci z někoho jiného. Blokujete linku lidem, kteří doopravdy potřebují pomoc. Na shledanou."

A hovor skončil. Jacob v sobě potlačil touhu hodit telefon na zem a zakřičel do dlaní. Věděl, že nyní to zažije zase. Jel tím stejným vlakem, do stejné destinace. A nemohl tomu utéct, i kdyby vystoupil dříve. Cesta se najednou zdála býti tak dlouhá. Stres ho požíral zaživa, bál se té smrti, křiku a naprosté bezmoci. Pokud by tam zemřel s ostatními, čemu by tím pomohl? Nechtěl mít takovou moc, pokud ani nedokázal ovlivnit to, co se má stát. Když začal v dáli rozpoznávat siluety obrovského města, bál se opustit své sedadlo. Věděl ale, že pokud tu zůstane, nejspíše okamžitě přijde o život. S tíhou života a batohu se opět vydal do úzké uličky. Vlak byl skoro na místě. Díval se z okna, hledal jakékoliv vodítko nebo někoho, komu by to mohl všechno říct, ale i kdyby začal bouchat do okna, nikdo by ho neslyšel. Minimálně by si pomysleli, že je blázen. Jacob se rozběhl ke dveřím, začal okamžitě mačkat tlačítko pro otevření dveří a jakmile ho ono pojízdné monstrum vypustilo, začal ječet na lidi stojící opodál.
,,Běžte pryč, chtějí vás zabít! Utečte! Prosím, uteč- - ."

Výbuch.

Hromada nevinných lidí se před ním opět rozletěla na kusy, nyní jich bylo víc, než předtím. Jacob se rozběhl do trosek a snažil se zachránit aspoň jednoho člověka. Tahal nebohé lidi zpod trosek, odváděl je pryč. Byli zmatení, vystrašení a děkovali mu. Doufal, že tohle je to, co po něm osud chtěl. Možná byl vrácen zpět, aby pomohl a neutíkal jako zbabělec. Když se otočil zpět a pohlédl do chřtánu tragédie, opět na něj volala dívka. Rozběhl se okamžitě za ni, křičel aby si lehla a zůstala na zemi. Než se k ní ovšem dostal, Jacoba probudila nesnesitelná bolest hlavy.

,,Vaši jízdenku, prosím," pronesl průvodčí monotónně a natáhl ruku. Jeho práce ho za ty roky už nedokázala překvapit. Netěšil se na nečekané události, nové tváře nebo potíže. Jacob začal křičet, chytal se za hlavu a přeskakoval z jedné strany kupé na druhou.
,,Ne, ne, ne, nenenene! To není možný! Prosím... já už nechci! Už dost, dost už!"
,,Pane... já chci jen vaši jízdenku," pronesl muž zmateně.
,,Prosím vás, vy mě poslechnete..."

Jacob přišel k průvodčímu a upřeně se mu podíval do očí. Připadal si jako blázen, ale doufal, že tohle je jediné řešení.
,,Je v tomhle vlaku ještě někdo?"
,,Ano, pane. Proto jdu tak pozdě, ty vozy jsou naprosto přecpané," odvětil průvodčí už mírně naštvaný a pokračoval, ,,a ocenil bych, kdybyste mi prostě jen dal svou jízdenku a přestal si ze mě střílet. Já na takové vtípky dnes nemám náladu."
,,JÁ SI NEDĚLÁM LEGRACI! Poslouchejte mě, prosím. Jakmile tento vlak dorazí do stanice, stane se na ní teroristický útok. Mnoho lidí zemře, nikdo... to nepřežije. Musíte někoho okamžitě informovat, aby vyklidil celé nádraží. A tenhle vlak... by tu stanici měl přejet, protože... to zasáhne i celé vagóny. Rozumíte mi? Udělejte to, prosím," naléhal Jacob zoufale.

Průvodčí měl důvod proč toho blázna poslouchat. Jen mu stále nedokázal uvěřit nic z toho, co říkal. Netušil odkud by to mohl vědět.
,,Dobrá, dobrá... ale jak o tomhle víte?"
,,Já... dnes s vámi mluvím už potřetí. Pokaždé... po mně jen chcete jízdenku a tváříte se naprosto stejně. Stejně ji označíte a odejdete dřív, než vám vůbec stačím poděkovat. Pak jakmile dojedu do stanice, stane se to. Obrovský výbuch, který nikdo nepřežije. A já s tím nemohu nic dělat. Když od toho uteču, vrátím se, když zemřu, vrátím se. Nejsem blázen, rozumíte? Já nejsem... blázen a chci s tím něco dělat. Chci ty lidi zachránit a možná pokud tento vlak mine stanici, třeba... se to nikdy nestane," vykoktal ze sebe Jacob a opět se snažil popadnout dech. Pomalu ani nevěřil tomu, co říká. Věděl ale, že nežije ve snu.
Průvodčí netušil, co odpovědět. Měl chuť zkrátka jen zmizet a doufat, že ten blázen už velmi brzy vystoupí, ale něco jej tam drželo.
,,Fajn, tak... já zavolám na dispečink a nechám ten vlak projet. Pokud mi ale lžete a jen si ze mě děláte legraci, vrátím se a osobně vám přivřu hlavu do dveří, rozumíte mi?"

Průvodčí to řekl natolik důrazně, že Jacob ani nepočítal kolikrát na to kývl hlavou. Muž následně odešel a minuty začaly plynout. Nyní doufal, že udělal všechno správně. Konečně jej někdo poslouchal a možná zachránil desítky lidí. Najednou mu ona krajina začala připadat zajímavá, i když se na ní vůbec nic neměnilo. Chtěl prostě jen doufat, že bude opět žít normální život. Kdykoliv se člověk dostane daleko od špatné události a ví, že je za ním, najednou mu začne všechno dělat radost. Jako odchod od zubaře, který nemusel udělat žádný bolestivý zákrok. Jakmile ale vlak minul siluety města, zubař se rozhodl přece jen najít malý kaz.

,,Vaši jízdenku, prosím," pronesl průvodčí monotónně a natáhl ruku. Jeho práce ho za ty roky už nedokázala překvapit. Netěšil se na nečekané události, nové tváře nebo cokoliv, co by jej mohlo dostat z té nemilosrdné rutiny. Zkrátka jen natahoval ruku bezejmenným stínům, které občas vystoupily ze své komfortní zóny a způsobovaly potíže.
,,Vy jste tam nezavolal?" Zeptal se Jacob zoufale.
,,Omlouvám se, pane, ale nevím o čem to mluvíte," řekl průvodčí otevřeně zmateně a znovu zopakoval, že chce pouze Jacobovu jízdenku.
,,Mluvili jsme spolu tak před deseti minutami, pamatujete? Řekl jsem vám, že se na stanici stane teroristický útok. Slíbil jste, že zavoláte na dispečink a stanici přejedeme. Proč jsme tedy zase tady a mluvíme spolu?!"
,,Víte co? Nechte si tu svou podělanou jízdenku a už konečně vypadněte," odsekl muž podrážděně a odešel.

Jacob propadl naprostému šílenství. Opět křičel, kopal do sedačky, stolu a poškrábal se na obličeji. Cítil opravdu pronikavou bolest, div si nevyškrábl kus kůže. Okamžitě si na záda položil batoh a běžel úzkou uličkou ke dveřím. Vlak už pomalu zastavoval na stanici, která byla v malé vesnici kousek od města. Střed ničeho. V dáli jen několik domů, řeka a most. Vyběhl ven s několika dalšími lidmi, kteří jen bez jakéhokoliv slova odešli domů.
Když vlak odjel, na druhé straně nástupiště stál muž. Dívali se na sebe, jako když se dva známí potkají po letech a potřebují si toho tolik povědět.
Jacob nechápal, co se děje. Okolo nich nebyl nikdo jiný, jak kdyby se celá existence světa vymazala v jediné sekundě.
,,Zklamal jste mě, Jacobe," řekl po chvíli a udělal krok vpřed.
,,O... o čem to sakra mluvíte? V čem jsem kurva zklamal, co jsem udělal?!"
,,Jste náš nejlepší herec a i přesto jste naprosto ignoroval samotnou podstatu této scény. Copak jste měl vystoupit tady?" Zeptal se muž s naprosto vážným výrazem a nadále Jacoba upřeně pozoroval.

Jacob jen hleděl do země a snažil se rozlíčkovat všechno, co právě slyšel. Cožpak ty myšlenky, to všechno, na co pomýšlel - nedokázal si představit, že by něco z toho byla pravda.
,,Nikdy... mě nikdo neoslovil. O čem to kurva mluvíte?" Zeptal se Jacob zmateně a udělal krok dozadu.
,,A o tom to je, Jacobe. Ty nejlepší oslovovat nemusíme. Vy přesně víte, co máte dělat a doposud jste to dělal skvěle. Teď bych rád slyšel, co se změnilo. Nebo vás mám snad vrátit na začátek?"

,,Vaši jízdenku, prosím," pronesl průvodčí monotónně a natáhl ruku. Jeho práce ho za ty roky už nedokázala překvapit. Netěšil se na nečekané události, nové tváře nebo cokoliv, co by jej mohlo dostat z té nemilosrdné rutiny. Zkrátka jen natahoval ruku bezejmenným stínům, které občas vystoupily ze své komfortní zóny a způsobovaly potíže.

Udělal pouze jediný krok a uviděl muže.

,,Dobrý den, jak vám mohu pomoci?"
,,Já... chci nahlásit teroristický útok," pronesl koktavě.
,,Počkejte... chcete říct, že už se někde stal?"

,,Ty nejlepší oslovovat nemusíme."

Nebo chcete jít zpátky na začátek?