Únorovým zadáním pro "Psaní pro radost" byl obrázek, který můžete vidět výše. Dost dlouho jsem si s ním lámala hlavu a hledala nějaký směr zpracovaní. Ze života? Fantasy? Sci-fi? Nakonec mě přeci jen něco trklo a ač to může působit jakkoli, tohle je moje povídka inspirovaná osamoceným domem v poli. (A proto, jako první při pohledu na něj mě napadl Harry Potter.)

Počet slov: 3 225

Christine seděla na pohovce a znepokojeně si prohlížela ozdobný kalich na stolku před ní. Na čele se jí přitom vytvářela hluboká vráska a krčila nos. Místnost naplňovalo ticho, přestože okolo ní seděli další dva lidi a někde v rohu je pozorovala momentálně zneviditelněná nebeská bytost. I přesto ho cítila. Běhal jí z něj mráz po zádech, přestože šlo jen o Nephilima, jen o polovičního anděla.

„Vážně to musíme dělat?" prolomila ticho otráveně a pokusila se co nejvíc zády zatlačit do pohovky. „Totiž, ten přijímací rituál mluvil za vše. Já žádného svého opatrovníka nemám."

„Tak větší pitomost jsem tě říct neslyšel, a že jich namluvíš hodně," odfrkl si Brandon a protočil přitom oči.

Podrážděně zavrčel, když vstával a přešel k zataženému oknu. Bleskově nakoukl ven a zůstal u něj stát se založenýma rukama na hrudi. Špinavě blond vlasy měl rozcuchané, přestože to na něm nevypadalo nijak zle a smaragdově zelené oči odrážely tlumené světlo rozsvícených lampiček. Chris měla chuť na něj trucovitě vypláznout jazyk, ale místo toho se natočila k Rubie. Dívka čokoládové pleti si povzdychla a potřásla hlavou, takže se jí před uhlíkové oči dostaly pramínky tmavých kudrlinkatých vlasů.

„Seš světlonoška, Tino. To nemůžeš popřít. Máš stejnou značku jako ostatní," poklepala si prstem na pravé předloktí a Chris věděla moc dobře, co myslí. Nešlo ji přehlédnout, obzvlášť, když občas tak divně světélkovala.

„Já nevím, třeba je to chyba," mykla rameny, „někdo tam nahoře se spletl a označkoval špatné dítě."

„Další pitomost," zabručel Brandon, „tam nahoře se nikdy nepletou, a to si pamatuj."

„Nikoho odtamtud neznám," ohradila se hlasitěji, „vy snad ano? Přišli jste s někým z nich do kontaktu? Krom toho, že jste je viděli během rituálu a máte od nich schopnosti? Potkali jste se s někým doopravdy?"

Pokoj naplnilo těžké ticho. Christine vnímala divoké bušení svého srdce a v hlavě se jí motala změť poplašených myšlenek. Některé chtěly, aby tohle byla pravda, aby opravdu nosila jen divné tetování. Ty další ji mučily výčitkami, že nehodlá přijmout svůj úděl a může si za to sama, že se rituál nepovedl. Bojovala s nimi natolik, že si nevšimla mihnutí stínu v rohu.

„Jestli do toho mám co mluvit, tak já jednoho potkal," ozvalo se odtamtud odměřeně a o jeho fyzické přítomnosti mluvily jen svítivé modravé oči. „Totiž nějak jsem se k tomu dostat musel, že jo." Ze tmy se natáhla ruka zahalená v černé mikině a poukázala na pohár. „Upřímně nebyl zrovna dvakrát příjemnej a levnej taky ne. Myslel jsem, že jste domluvení, když jste po tom tolik prahli."

To Rubie přivedla Eliaha jako někoho, kdo uměl sehnat cokoli, naprosto cokoli. Potřebovali pohár, alespoň trochu podobný tomu, ze kterého se běžně prováděl rituál a Rosu, čirou tekutinu sloužící pro navázání propojení. Světlonoši patřili ke starým obráncům světa od démonů, a tak jejich schopnosti pramenily ze spojení s anděli, jejich strážci. Každý měl nějakého, dokonce i Brandon. Rubie patřila mezi média, bytosti ovládající kouzla, takže si spojením neprošla. Eliah jako Nephilim představoval dítě anděla a smrtelníka, čímž měl asi nejbližší vztah k těm vzácným bytostem. U propojení totiž nešlo o kdejaké přátelské pouto, ale spíš zjištění, kdo nad vámi držel ochranou ruku, tedy spíš křídlo, a jaké schopnosti vám hodlal poskytnout. Běžně se provádělo při přijímacím rituálu pod dohledem Rady starající se o světlonoše, která jim následně přidělovala starší a zkušenější kolegy, aby je naučili základům, než je vyšle do světa. Jenže u Chris se něco nepovedlo a přijímací rituál vypadal jako velká katastrofa.

„Jsme domluvení," ujistila Nephilima Rubie, „jen má obavy, to je snad normální, když se to napoprvé nepovedlo, ne?" Odpovědi se nedočkala, a tak se natočila směrem kamarádky. Natáhla se a povzbudivě ji vzala za ruku. „Poslyš, plno věcí se napoprvé nepovede. K čertu se vším, co ti řekla Rada. Musíš tomu dát druhou šanci, protože ta značka něco znamená, jasné? Slibuju, že pokud to nedopadne ani tentokrát, tak se na to už vážně vykašleme."

„Hlavně proto, že další Rosu už neseženete," rýpl si Eliah a vnořil se zpět do stínů.

„Je to blbost," zamručela brunetka, ale sáhla po poháru.

Přitiskla si ho ke rtům, a ještě se podívala po Rubie i Brandonovi. Bedlivě ji pozorovali a alespoň její kamarádka by určitě udělala cokoli, aby jí pomohla. O blonďákovi by to s určitostí neřekla, občas se choval jako strašný blbeček. S rezignovaným vzdychnutím pozdvihla číši a pár loky vypila celý její obsah. Tekutina příjemně chladila v ústech a chutnala po broskvích. Připomnělo jí to ledový čaj, který tak moc ráda v létě pila. Přivřela oči, když studené lechtání projelo celým jejím tělem a čekala. Posledně přišlo avizované brnění, ztratila pevnou půdu pod nohami, ale pak ji to koplo nazpět. Neviděla nic než tmu, než se vrátila do reality. Teď se však nic nedělo a ona naprázdno polkla, aby se ujistila, že vypila opravdu všechno. Zadívala se na dno poháru, ale nezůstala v něm ani kapka. Vzhlédla k Rubie a lehce potřásla hlavou. Pootevřela rty, aby doplnila svou rezignaci slovy, když se s ní všechno zhouplo a jen cítila, jak jí pohár vyklouzává z ruky.

* * *

Na konečcích prstů ji něco zašimralo a při hlubokém nádechu ucítila zvláštní vůni. Zamrkala a rozhlédla se okolo sebe. Stála v poli vzrostlé pšenice a letmo se jí dotýkala. Lehký vánek si pohrával jak s klasy, tak s jejími vlasy a několik metrů před ní stál naprosto osamocený bílý dům s tyrkysovou střechou na jedné straně vedenou do věžičkovitého podkroví. Vypadal by jako dokonalé rodinné bydlení, kdyby nestál uprostřed ničeho a nepoletovalo nad ním hejno vran. Vzbuzoval v ní nekonečnou úzkost, a přesto ji k sobě čímsi táhl. Dýchal na ni depresivní odér a zároveň nabádal k nahlédnutí dovnitř. Zmateně se rozhlédla. Ostatní světlonoši jí vyprávěli, že je propojení dovedlo na to nejnádhernější místo, jaké kdy spatřili. Prý přesně takové, na jaké se vždy chtěli podívat. Brunetka však rozhodně netoužila po tomhle. Kdo by vnitřně prahl po něčem, co mu nahánělo hrůzu?

Váhavým krokem vyšla k domku a pomalu vystoupala tři schůdky vedoucí k ebenovým vstupním dveřím. Ty jediné se odlišovaly barvou, jako černá ovce v bělavém stádu. Jako by ji dopředu upozorňovaly, že nevchází na příjemné místo. Čekala, že stupínky pod jejíma nohama zaskřípou, ale neozvalo se nic. Naslouchala jen krákavým zvukům zvířat kroužících ve vzduchu. Se zatajeným dechem vzala za kliku a proklouzla dovnitř. Krátká chodba ji zavedla do prostorného obývacího pokoje. Na zdech visely pochmurné obrazy krajinek a interiér byl plně vybavený starožitným nábytkem. Vše k sobě ladilo, ale nic neodpovídalo jejímu vkusu. To místo ji znepokojovalo víc a víc s každou vteřinou, kterou tam strávila.

Světlo se dovnitř dostávalo dvěma úzkými vysokými okny retro stylu. V životě snad ošklivější okenice neviděla, ale co ona mohla soudit. Otočila se kolem dokola, a nakonec se odhodlala i houknout do patra, ale nikdo jí neodpověděl. Vše nasvědčovalo tomu, že tu byla sama. Plnila ji úzkost. Šlo o nějaký hloupý žert? Přidělili jí anděla šprýmaře nebo jak si měla tohle vykládat? Vyšla tři schodu nahoru s úmyslem je vyjít všechny, ale nakonec si to rozmyslela. Nechtěla plýtvat energií na nějaký vtípek. Otočila se zpět k obýváku a ztuhla. Stará okna nahradilo jedno velké francouzské v moderním provedení, opticky zvětšující prostor. Přesně taková měla ráda, ale sem se vůbec nehodilo. To by dokázala ignorovat, přeci jen šlo o jakousi hru s jejími myšlenkami, ale ta mužská postava v černém tam ještě před vteřinou nestála. Vykolejilo ji to natolik, že na chvíli přišla o schopnost mluvit. Alespoň si odkašlala, protože to vypadalo, že ji vůbec nevnímal. Cuklo to s ním, jako by se lekl a pohotově se k ní otočil čelem. Na zádech se mu přitom rozevřela mohutná černo stříbrná křídla.

„Kde ses tady ksakru vzala?" obořil se na ni a stáhl perutě k tělu.

„Co?" vypadlo z ní přihlouple, překvapená jeho reakcí. „Jak to jako..."

Ohlédl se a domýšlivě se uchechtl. „Jo tak proto. Reaguje to na tebe. Myslel jsem, že se sem nikdo jen tak nedostane. Budu na tom muset zapracovat."

„Ale já se sem nedostala jen tak," pronesla v rozpacích a nakročila k němu, „vypila jsem Rosu. Tohle je moje propojení. Naše propojení."

Tvář se mu zdánlivě proměnila v kámen. „Promiň, cože to?"

„No..." zakoktala, ale pak se zarazila. „Počkej, proč děláš, že o ničem nevíš? To nedává smysl."

Hořce se ušklíbl: „Protože já o ničem nevím. Asi tě zklamu, ale tohle není žádné propojení. Muselo dojít k nějaké chybě."

„K nějaké chybě?" zopakovala a nevěděla, jestli se smát nebo propadnout spíš v hysterický pláč. „K chybě? K té možná došlo poprvé, ale teď tu stojím před tebou, tak jaká to může být chyba?"

„Tak to abych byl upřímný mě vůbec nezajímá," sjel ji pohrdavým pohledem, „nemám tušení, co si myslíš, že se bude dít, ale k ničemu z toho nedojde. Tohle je moje místo, moje soukromé místo. Takže buď tak laskavá a zmiz stejně jako ses sem dostala."

Zírala na něj v naprostém rozčarování. Tvář měl velmi pohlednou, s ostrými rysy. Oblek mu perfektně padl a vše nasvědčovalo tomu, že před ní stál anděl. Nepředstavovala si však, že jejich konverzace se bude ubírat tímto směrem. Trochu frustrovaně si prohrábl vlasy jinak sčesané směrem vzad a otočil se k ní zády. Po křídlech nebylo znovu ani stopy. Na moment opravdu zauvažovala o tom, že odejde, ale místo toho překonala zbylou vzdálenost mezi nimi. Jednou ji měl na starost, tak nehodlala odejít s prázdnou.

„Já jsem světlonoš," začala odhodlaně a pozdvihla přitom lehce bradu, „mám přisouzeného anděla, s nímž se setkám během propojení. Má mě vést a naučit mě používat schopnosti, které mi přidělí. Zaneslo mě to sem, stojím tu s tebou v jedné místnosti, takže se mnou koukej mluvit."

Vzdorovitě si založila ruce v bok, ale veškerá odvaha ji opustila v momentě, kdy se k ní natočil a shlédl na ni. V šedavých kouřových očích se mu zvláštně blýsklo, z čehož jí přejel mráz po zádech. Ostatní vždy vyprávěli o milých shledáních, ale ona zřejmě znamenala tu výjimku z pravidla. Ostatně jako ve všem.

„Tak světlonoška," zasmál se kousavě, „no to se podívejme. Asi bych se měl cítit poctěný nebo tak něco, ale k tomu mám fakt daleko. Nejsem anděl, kterého hledáš a rozhodně tě nehodlám něco učit, natož se o tebe starat. Nemáš tušení, s kým tu stojíš, ty štěně, takže se seber a zmiz."

„To dost dobře nepůjde," namítla polohlasem, „já nevím, jak se odsud dostat. Většinou se spojení přeruší s předáním schopností."

Oči se mu rozšířily v pochopení celé situace. Stiskl čelisti k sobě, ale v další vteřině nasupeně zařval. Sevřel přitom dlaně do pěstí a Chris neušlo, jak jeho křik zahýbal okenicemi. Couvla a v nejistotě si ho prohlížela, když začal rázovat po pokoji sem a tam. Něco si přitom mumlal, ale nerozuměla mu vůbec nic. Za to se uvnitř ní začal hromadit nepříjemný pocit.

„Poslyš," zastavil nakonec a ve stejný moment, co si znovu prohrábl vlasy, se zjevila i jeho křídla. Střelil po nich pohledem a nevrle prskl: „Ksakru, tohle se mi normálně nestávám. Hele, oba dva jsme v dost patový situaci. Já jsem si fakt nezažádal o adopci nějaké žáby a tys tady rozhodně nechtěla skončit se mnou. Evidentně k tomu došlo, takže musíme zjistit, jak z toho ven."

Automaticky přikývla, než zmateně potřásla hlavou: „Počkat, co? Ty mě nechceš?"

Koutky mu cukly ve vteřinovém úsměvu. „Ne, lituji, já se o nikoho nestarám. Mám dost práce se sebou."

Ta slova ji zasáhla jako obrovská dýka přímo do srdce. Malátnými kroky se dostala ke gauči, sesunula se na něj a skryla si obličej za dlaněmi. Oči ji nepříjemně štípaly a pociťovala absolutní bezmoc.

„Hele, hele," zazněl dotčeně, „nehodláš se mi tu rozbrečet jako malá holka, že ne?"

Možná kdyby se sem nedostala za takovým okolností, dokázala by zareagovat úplně jinak. Jenže ona se někam dostala až na druhý pokus, a ještě k někomu, kdo ji odepsal vůbec předtím, než ji poznal. Navíc si z ní rádoby vtipně utahoval. Zhluboka se nadechla, ale nedokázala zabránit vybublání sarkasmu na povrch.

„Jo, sorry, já tady nejsem paní dokonalá," sykla a stáhla ruce, aby ho mohla probodnout pohledem, „seš ty vůbec anděl nebo co jako seš? Dle tvého chování mi to nepřijde. Dovedeš si vůbec představit, jak je složité dostat se k Rose, jen tak? Dost o tom pochybuju. Ty seš totiž moje druhá možnost, takže taky jediná. Ty, zrovna ty."

„Tenhle tón si vyprošuju," zavrčel, „važ svoje slova, škvrně."

„Nebo co?" vybuchla. „Nebo mě odsud vykopneš? Aha, sám nevíš, jak na to. Tohle všechno měla být moje poslední naděje, jak se opravdu stát světlonoškou." V rozohnění si vyhrnula rukáv na pravé ruce, aby mu ukázala značku.

Zadíval se na ni trochu překvapeně, jako by mu snad celou dobu lhala. Promnul si rty a křídla se mu lehce zatřepotala.

„Ty seš vážně světlonoška?" zeptal se stále nedůvěřivě.

„Je ti tohle malým důkazem?" pozdvihla paži. „Nic jiného nemám, teda krom toho, že to občas světélkuje."

„Světélkuje?" zaujalo ho to víc, než by čekala.

Přikývla. Ráda by mu to předvedla, ale nikdy se jí to nepovedlo úmyslně. Vlastně nepřišla na důvod, proč k tomu docházelo. Přešel k ní s pohledem upřeným na její předloktí a dřepl si před ní. Pohledem se jí zeptal a ona i stejně svolila. Nedotkl se jí, jen prsty přejel nad znamením a ona šokovaně sledovala, jak se jeho linie rozzářily. Volnou rukou si promnul obličej a přivřel oči, jako by se vnitřně smiřoval s něčím, o co vážně nestál.

„Kdo seš?" šeptla a přitáhla si tak jeho pozornost. „Co seš zač a co je tohle místo? Proč jsem..."

„Já nevím," přerušil ji, než stihla další otázku dopovědět, „ale nejsem nic pro tebe, věř mi. Pokud mám být tvoje druhá možnost, tak mi věř, že ti bude lépe beze mě a beze všeho ostatního. Neměla ses sem vůbec dostat, tohle je... moje místo. Nikdo sem nesmí. Chodím sem sám, jen se svými myšlenkami."

Odtáhl se od ní a chtěl se zdvihnout, ale ona ho pohotově vzala za rameno. Svraštěl nespokojeně obočí a tak na něj zkusila jeden ze svých nevinných kukučů, i když před ním pochybovala o tom, že by pomohl.

„Nemůžeš mě v tom takhle nechat, slyšíš? Strašně mi na tom záleží, tak mě prosím tě neodkopávej, aniž bys to zkusil."

Chvíli ji pozoroval s nic neříkajícím výrazem a další slova jen zahýbala dýkou zaraženou v srdci z původního odmítnutí. „Ty nemáš tušení, co po mně chceš, co tohle všechno znamená. Kdybys jen věděla, s kým tu sedíš, tak bys tu už dávno nebyla." Rty se mu zkřivily do úšklebku. „Nic ti o tom neřekli, co? Že to pouto, které jednou je mezi andělem a světlonošem už prostě nezrušíš? Neřekli ti ani, že pak navzájem slyšíte svoje myšlenky? Je to taková forma komunikace, aniž byste u sebe museli být. Věř mi, jak moc toužíš po moci, kterou ti můžu dát, tak do mojí hlavy se podívat rozhodně nechceš. Navíc seš světlonoška, máš roznášet světlo. K tomu já mám vážně daleko."

„Ale, ta značka. Rozsvítila se, když si nad ní měl ruku. To musí něco znamenat. Musí! Vím to já a víš to i ty. Co tak hrozného bys jako anděl mohl mít v hlavě? Navíc o sobě už nemusíme nikdy vědět. Spousta světlonošů svého anděla už po propojení neviděla," víc zoufale znít nemohla a vůbec ji na tom nezáleželo.

Natáhla pravačku a skoro se dotkla jeho obličeje. Znamení se znovu rozsvítilo bělavou září, která se odrazila v jeho očích. Zatajila dech, když ucítila zvláštní mravenčení v celé paži a okolo žaludku.

„Vnímáš to, že jo?" pípla. „Nejsem blázen a nejsem tu náhodou. Musíš vědět, že..."

Rozesmál se, čímž ji naprosto vyvedl z míry. Napřímil se a odmítavě zavrtěl hlavou.

„Seš tak hloupá nebo jsi to do teď vážně nepochopila? Dobře, tak to řeknu zcela jasně. Ne. Ne. A ne," založil si ruce na hrudi a rukávy saka se mu přitom napnuly okolo svalů na pažích. „Myslím, že jsi přišla skrz pole, tak co kdyby ses na to místo zkusila vrátit, třeba tě to kopne zpět."

„Všude tady je pole," máchla rukou do vzduchu a visela na něm pohledem. „Čeho se tak bojíš, zatraceně?"

Oči mu potemněly, křídla se roztáhla do šířky. „Bojím?" zaburácel náhle hlubších hlasem. „Já, že se něčeho bojím? Ty nemáš tušení, co to je mít doopravdy strach. Naháním ti ho i já, a to jsem beránek oproti tomu, jaké stvůry budeš potkávat tam venku. Jestli z tebe ucítí jen polovinu tohohle, tak se budou moct pominout. Netušíš, co tě čeká tam venku, co to znamená být doopravdy světlonoš a co by znamenalo paktovat se se mnou. Bezhlavě se hrneš do něčeho, o čem nevíš vůbec nic."

„Já možná nic nevím, ale ty zníš jako bys sežral všechnu moudrost," zdvihla se na nohy, aby se mu mohla lépe podívat do očí. „Tak mě to nauč. Ukaž mi, co to je být světlonošem. Nauč mě bojovat se zrůdami."

„To nejde," uhnul jí pohledem.

„Takže jsou to jen slova? Chvástáš se něčím, co nedokážeš potvrdit?" rýpla si, protože vytušila, že na tohle uslyší. Mluvil s ní, jako by byla děcko, přestože nevypadal o moc starší než ona.

„Nejsi připravená napojit se na můj život," když k ní znovu shlédl, tvářil se o něco smířlivěji.

Měla pocit, že v jeho očích zahlédla odlesk skrývané bolesti, ale v další vteřině ho skryl za svou nezničitelnou hradbu nepřístupnosti. „Seš jen holka. Žabka, co se touží někomu zavděčit, přestože nemám tušení proč. Touhle cestou jít nechceš."

„Co když chci?" snížila hlas tak, že ji šlo sotva slyšet. „Co když chci úplně cokoli než být jen ta holka? Proč bych tohle sakra zkoušela podruhé, když by mi na tom nesešlo? Proč bych porušovala snad všechny zákony Rady, když bych..."

„Jen tak se tě nezbavím, že ne?" utnul její monolog ostře.

Zavrtěla hlavou a on pokývl na znak pochopení. O krok od ní couvl a natáhl k ní ruku.

„Tak fajn, jestli to tak chceš. Já nemám co ztratit. Jestli dojde k propojení, jestli přijmeš to, co ti můžu dát, tak ale zapomeň na jakýkoli normální život. A to myslím i v rámci světlonošů. Budeš za sebou muset nechat úplně všechno. Stojí ti to za to?"

Hlavou jí problesklo několik obrazů z noci, kdy naposledy viděla rodiče. Nemohla žít jako obyčejná holka, ne když věděla, co chodí po tomhle světě mezi lidmi. Jednou si něco slíbila... Bez dalšího váhání stiskla jeho dlaň ve svojí. Jako by jí v té vteřině projel blesk. Znamení zazářilo a všechno se s ní zamotalo. Spatřila před sebou obrazy plné temna, chladu a děsu. Zesílil svůj stisk, jako by se ji snažil uzemnit. Vzhlédla k němu a spatřila ho, jak si ji pátravě prohlížel. Křídla měl přitom lehce roztažená, a když se jejich pohledy setkaly, nepatrně jimi mávl.

„Jak ti říkají, žabko?" zeptal se jí, aniž by se jeho rty pohnuly.

Srdce se jí zběsile rozeběhlo, když si uvědomila, že ho vážně slyšela ve svých myšlenkách.

„Chris," odpověděla nahlas, protože si nedokázala v hlavě udělat pořádek.

„Není to klučičí jméno?" zazněl pobaveně, ale tvářil se stále stejně.

„No jasně," protočila oči, „a jak říkají tobě, ty experte na jména?"

„Když nad tím tak přemýšlím, měl jsem se ti představit rovnou, třeba by to zabralo," na oko se zamyslel a ona znejistěla. Tentokrát zesílila stisk ona, aby ho přiměla mluvit a došlo jí přitom, že se za ruce drží nezvykle dlouho.

Když se náhle usmál, zamrazilo ji. Pozdvihl přitom jeden koutek rtů o trochu výš a v očích se mu blýsklo. „Říkají mi Jitřenka, maličká."