Povídka psaná na téma ze souboru Psaní pro radost. Bohužel se mi do hlavy dostalo trochu lechtivější zpracování, což odporuje pravidlům, takže zůstane nepřihlášená. Přesto bych se o ni ráda podělila. Určitě nebude ostuda, když otevře sbírku, která se doufám bude rozrůstat. 

Délka: 3 776 slov

„Hodili jste minci do fontány splněných přání. Co se vám splnilo, však nebylo přesně to, co jste si přáli."

Sledovala jsem Aarona, jak se proháněl po dětském hřišti. S pár dalšími dětmi si hráli na honěnou, což on neskutečně miloval. Víc už snad zbožňoval jen schovávanou. Tu hrál vždycky nejraději s Taylorem, jeho tátou. Poposedla jsem si na lavičce a přehodila si nohu přes nohu. Upravila jsem si šaty a vyšmátrala telefon z kabelky. Zkontrolovala jsem čas a letmo zavadila pohledem o datum.

17. července... Zítra to bude na den přesně rok a sedm měsíců, co jsem ho viděla naposledy.

S povzdechem jsem schovala zařízení zpátky na jeho místo a zkontrolovala Aarona. Vypadal tak spokojeně, bezstarostně. Přistihla jsem se, že mu to závidím. Fungovala jsem jen kvůli němu, přestože některé dny jsem to nezvládala. Někdy toho na mě bylo moc a ty večery jsem probrečela. Choulila jsem se v té strašně velké posteli, na kterou jsem si nemohla zvyknout a tesklivě šmátrala rukou po volné polovině. Chyběl mi tam, tak strašně moc. Asi dvakrát za mnou v té chvíli Aaron přišel. Pokoušela jsem se dělat, že je vše v pořádku, ale on věděl. Vlezl si ke mně, přitulil se a dlaní mi otřel vlhké tváře.

„Maminko, ty pláčeš?" zeptal se tehdy a já mu nebyla schopná odpovědět. Rty se mi chvěly, potlačovala jsem vzlyknutí. Jen jsem si ho přitáhla do náruče a políbila ho do vlasů. Zmohla jsem se na nepatrné kývnutí, které jsem nevěděla, jestli vnímal. Nikdy jsem mu nelhala a nechtěla jsem s tím začínat, jenže jsem na něj nechtěla přenášet ani svůj smutek. Srdce se mi bolestně sevřelo, když promluvil znovu do nastalého ticha. „Pláčeš kvůli tatínkovi, viď? Chybí ti? Taky mi chybí. Občas se mi o něm zdá. Zdá se mi, že se vrátil, a že jsme si pak pořídili štěně. Víš, toho ovčáka, jak vždycky říkal, že chce. Takového, s jakým pracuje. Víš?"

Hrudník se mi stáhl, když se mi ten večer vybavil tak živě, jako by to bylo včera. Uteklo od té noci už několik měsíců a počítala jsem každou hodinu do doby, co jsem měla dostat nějakou zprávu. Jakoukoli. Nepřicházelo nic a já rezignovala na uhánění všech těch lidí, kteří mě akorát směrovali pokaždé někam jinam, kde jsem se taky nedozvěděla vůbec nic.

„Nevíme o žádných změnách, slečno. Zkuste se zeptat na tomhle čísle..."

„Nemám žádné zprávy, paní, omlouvám se."

„Bohužel vám nemůžu dát žádný bližší kontakt, momentálně nemám údaje o jednotce."

Zdvihla jsem se, abych rozehnala svoje myšlenky a trochu křečovitě sevřela ucho kabelky. Přešla jsem k brance hřiště a chvíli počkala, než mě Aaron našel pohledem. Mávla jsem na něj a pokývla mu, že už je čas jít. Dnes měl spát u babičky a mě čekal další z těch osamocených večerů, na které jsem dle své matky měla veškerý nárok. Potřebovala jsem přeci být sama, vypnout. Nepokoušela jsem se jí vysvětlit, že se akorát utápím sama v sobě a vůbec nenacházím ten klid, který si ona představovala. Spousta lidí si nějakým způsobem myslela, že samota léčí, ale vlastně jen dráždila krvácející zranění. Alespoň měl Aaron hezčí večery v jiné společnosti.

Přiběhl ke mně a chytil mě za ruku. Vydýchával svoje skotačení a široce se přitom usmíval. Tolik mi ho připomínal, obzvlášť svými tmavě hnědými rozcuchanými vlasy. Oči měl hnědé po mně a Taylor vždycky říkal, že ty jeho bude mít naše holčička, která teprve přijde. Vždycky jsem se smála. Vlastně i teď se mi na tváři rozlil úsměv, který Aaron zaregistroval.

„Bylo to fajn odpoledne, viď mami?" zatáhla mě za ruku a poposkočil.

„To bylo," souhlasila jsem.

Vyměnili jsme si pohledy a on mě na dalším rozcestí zatáhl doprava. Nechápavě jsem pozdvihla obočí a zarazila ho.

„Jdeme přeci za babičkou," připomněla jsem mu, „tamtudy se tam nedostaneme."

„To vím," zapřel se do nohou ve snaze se mnou pohnout, „ale chci ještě na jedno místo."

Plná zmatení jsem povolila a nechala se jím vést. Pochopila jsem hned, když po pár metrech zabočil mezi vzrostlé túje vysázené do půlkruhu. Tvořily příjemné zátiší okolo mramorové kašny se zurčící vodou, jejíž dominantu představovala socha polonahé ženy stojící na delfínovi. V obličeji byla velmi krásná, ale měla uražené obě ruce. Pramínek vytryskával z otevřené tlamičky delfína. Povzdychla jsem si a v hlavě si znovu prolétla data.

No jistě. Jak jsem mohla zapomenout.

„Už je to zase měsíc," připomněl mi a opřel se o okraj kašny, aby shlédl na neklidnou hladinu. „Hele, asi nejsme sami." S nadějí vepsanou v očích se na mě poohlédl. „Jednou to musí vyjít, že jo? Že jo, mami? Když si tolik lidí přeje, tak někomu se něco musí splnit, že?"

„No určitě," pronesla jsem polohlasem bílou lež a zapátrala v peněžence po minci. Jakmile jsem ji našla, nabídla jsem mu ji. „To víš, že se lidem přání plní. Jinak by to přeci nešlo."

Zadíval se na penízek a pak na mě. Vypadal zamyšleně, až nakonec zavrtěl hlavou a poodstoupil stranou. „Tahle je tvoje. Už dlouho sis nic nepřála."

Zasáhlo mě to u srdce stejně jako ty vzpomínky tam u hřiště. Zaváhala jsem, ale pak k němu natáhla volnou ruku a on mi ji pevně stiskl. Pokýval hlavou a já se usmála. Vzhlédla jsem k ženě a podívala se do prázdných bílých očí. Pootevřela jsem rty a chtěla jsem říct svoje myšlenky nahlas, když mi Aaron pomačkal dlaň prsty a já je zase naprázdno stiskla k sobě. Věnovala jsem soše jeden velmi upřímný pohled, než jsem cvrnkla penízek do vzduchu a on se žbluňknutím zmizel pod hladinou.

Vrať se mi, prosím tě. Tolik tě chci zase vidět. Vědět, že tu jsi.

* * *

Probralo mě zašramocení. Cuklo to se mnou a zmateně jsem se rozhlédla, než mi došlo, že prostě sedím ve svém obýváku. Znaveně jsem si odfoukla a prohrábla si vlasy. Pohled mi padl na stůl a na nedopitou skleničku vína. Poposedla jsem si a natáhla se pro ni. V televizi zrovna běžela nějaká romantická komedie a mě napadlo, proč je dávají tak pozdě. Rozsvítila jsem si displej telefonu, jen pro jistotu, jestli mi máma nevolala nebo nenapsala.

Máma, 22:01: Vše v pořádku, spí jak nemluvně. Pusu, užij si večer.

Zatvářila jsem se dost kysele a dlouze upila, přičemž mi pohled vyjel k hodinám. Říkaly mi, že ta zpráva už na mě čekala okolo půl hodiny. Svraštěla jsem obočí. Poslední dobou jsem vždycky usnula takhle brzo, ani večer sama pro sebe bych si neužila.

Jako kdyby bylo co, blesklo mi hlavou.

Místností se rozlehlo cvaknutí balkónových dveří a se mnou to trhlo. Tentokrát jsem sice nespala, ale za to jsem ani nevycházela ven. Nepamatovala jsem si, že bych je nechala otevřené, a přesto právě teď zaklaply a závěsy se lehce nadouvaly v průvanu, který se protlačil nedovřenou škvírou. Zvedla jsem se a s bušícím srdcem jsem je došla zavřít. Jakmile jsem zacvakla kliku dolů a ujistila se, že drží, po zátylku mi přeběhlo zašimrání. Zatajila jsem dech a pomalu se otočila. Srdce mi vynechalo úder a sklenička mi vyklouzla z prstů. Roztříštění skla jsem neslyšela, vpíjela jsem se pohledem do těch azurově modrých očí, po kterých se mi stýskalo. Do těch mých se nahrnuly slzy. Divoce jsem potřásla hlavou a zakryla si obličej dlaněmi. Vzlykla jsem a nejspíš bych se roztřásla, kdybych na pažích neucítila dotyk hrubých dlaní, které mě něžně pohladily.

„Opila jsem se tak moc, že mám halucinace?" šeptla jsem rozechvělým hlasem. „Už blázním."

Z úst se mi prodral přiškrcený hořký smích. Bolel mě každý pomyslný dotyk, působící tak reálně. Jen to pomyšlení, že bych ho měla tak blízko, ale vlastně by tu nebyl, mě zabíjelo.

„Ne, já jsem tady," broukl konejšivě, „jsem tady, Lenny."

Jeho hlubší mírně chraplavý hlas mi rezonoval hrudníkem a já jsem si přála, aby nepřestal mluvit. Otřela jsem si tváře a odvážila se vzhlédnout. Znovu jsem se ztratila v těch dvou průzračných mořích, působících trochu temněji v tlumeném světle lampy. Zadržela jsem dech, když jsem k němu zdvíhala třesoucí se dlaň. V duchu jsem prosila o jeden jediný dotek. Celou svou podstatou jsem toužila se ho moct dotknout. Bříšky prstů jsem přejela po jeho bradě, kde mě poškrábalo několikadenní strniště. Přivřel přitom doteku oči a nahnul hlavu tak, aby se mi do dlaně vtiskl tváří. Píchlo mě u srdce, podlomila se mi kolena. Zachytil mě a přidržel si mě u sebe, přičemž pootočil hlavu ještě trochu a otřel se rty o moje zápěstí.

„Tayi," vydechla jsem nevěřícně, „ty jsi..."

„Jsem," nenechal mě doříct, „teď a tady."

Nadzdvihla jsem se na špičkách a tesklivě ho políbila. Omotal okolo mě svoje paže a uvěznil mě v těsném obětí, které jsem neměla snahu porušit. Zdvihla jsem volnou ruku a vpletla mu ji do vlasů. Cuchala jsem mu je a jemně ho za ně tahala a on mi bloudil prsty po zádech, kreslil na ně nesmyslné obrazce a mačkal moje tričko. Když jsme se od sebe konečně odtáhli, popadali jsme oba dech. Opřel si čelo o moje a já mu natiskla dlaně k tvářím.

„Tolik jsi mi chyběl," šeptla jsem a vnímala stékající slzu, „tolikrát jsem si přála, abys... Aaron vždycky chodil k té kašně. Oba jsme tolik chtěli, aby ses vrátil. Tolik vyrostl, zatímco jsi tu nebyl."

„Taky jste mi chyběli," ujišťoval mě, „nebyl den, kdy bych si nepředstavoval, že jsem zpátky u vás. U tebe."

„Byl jsi pryč strašně dlouho," postěžovala jsem si tesklivě, „to už mi nikdy nedělej, slyšíš? Volala jsem... Volala, ale nikdo mi nechtěl nic říct. Všichni říkali, že..."

Umlčel mě dlouhým polibkem. Opětovala jsem ho, přičemž jsem mu stiskla ramena. Sjela jsem po jeho pažích na lokty a vrátila se zpět.

„Už je to pryč," vydechl mi do úst a otřel mi vlhké tváře, „co kdybych tu uklidil ten nepořádek a ty zatím došla pro dvě skleničky, a ještě nějakou lahev? Já totiž nechci jít jen tak spát."

Koutky se mi zdvihly v souhlasném úsměvu a ač nerada, vymotala jsem se z jeho náruče. Obezřetně jsem překročila katastrofu, kterou jsem napáchala a dostala se do kuchyně, abych se řídila jeho plánem. Společně se skleničkami a lahví jsem donesla i smetáček s lopatkou, aby si líp poradil se střepy. On zatím zneužil krabičku vytahovacích kapesníčků, aby se postaral o rozlité víno. Pozastavila jsem se v průchodu a sledovala ho v černých volných kalhotách a bílém splývavém tričku. Rozcuchané vlasy jsem na něm měla radši, než když je měl učesané a znovu se mi v hlavě objevila ta otázka, jak jsem se k němu vlastně dostala. Když se po mně ohlédl, široce se usmál a já se letmo zastavila u stolku, než jsem mu šla nabídnout svou asistenci. Jen smetl střepy na stranu a sápal se po dalších polibcích. Ocitli jsme se zapletení do sebe uprostřed místnosti a on se se mnou začal pomalu pohupovat.

„Taylore," rozesmála jsem se a protočila oči.

S hravými jiskřičkami v očích se natáhl pro ovladač televize a přepnul na hudební stanici, naprosto nevhodně vyhrávající diskotékové hity, což ovšem jemu vůbec nevadilo. Jednu dlaň mi přiložil na bedra a tou druhou pomalu sjel na můj zadek. Nedokázala jsem potlačit smích. Jen jsem se k němu víc přivinula a napodobila jeho objetí. Vyzývavě pozdvihl obočí a já se naopak zatvářila co nejvíc sebevědomě. Pomalu se sklonil a přivlastnil si moje rty. Chytil mě pod zadkem oběma rukama a vyzdvihl si mě do náruče. Omotala jsem mu nohy okolo pasu a ruce kolem krku. Poddala jsem se jeho dotekům a on s námi odcouval k pohovce. Klesl na ni tak, že jsem mu zůstala obkročmo sedět na klíně a tiskla se k němu v touze po dalších dotecích. Mazlila jsem se s ním, jako kdyby byl obrovský plyšový medvěd, což by u něj šířkou ramen zrovna odpovídalo.

„Už se těším, až tě zítra Aaron uvidí," usmála jsem se mezi polibky a zadívala se mu do očí, které se třpytily, jako by se v nich zračilo noční nebe, „to bude překvapení, dovedeš si to představit?"

Neřekl nic, jen mi uhnul pohledem a stiskl víčka k sobě. Po zádech mi přeběhl mráz. Zavrtěla jsem se a trochu jsem se od něj odtáhla, abych se na něj mohla lépe podívat.

„Počkej," hlas se mi zlomil už po tom slově, „nechceš mi snad říct, že zase hned odjedeš? To přeci..."

„Je to komplikovanější, Lenny," namotal si na prsty pramínky mých vlasů a zase je osvobodil.

„Komplikovanější?" nechápala jsem. „Jak to myslíš, komplikovanější? Co to je za řeči? Sotva ses vrátil a už mi tu chceš tvrdit, že zase pojedeš? Jak si to vůbec... Taylore, já se někam dokážu sžít s tím, že seš pryč na takovou dobu. Vzala jsem si vojáka, věděla jsem, do čeho jdu. Jenže nevím, jak to mám vysvětlovat té malé nevinné duši, která čeká..." Do očí se mi zase tlačily slzy a výhled na něj se rozmazával. „Která prostě čeká, že když táta řekne rok a půl, tak to bude rok a půl. Skoro dva měsíce jsem o tobě neměla ani zprávu, jak to? A jak můžeš pak prostě přijít v noci, s tím, že se zase vytratíš a řekneš mi jen, že je to komplikované?"

Nastalo mezi námi ticho, během kterého mi na záda prsty kreslil kroužky. Milovala jsem tyhle jeho hravé doteky a toužila se mu rozpustit v náruči, jenže jsem měla pocit, jako bych tu seděla s přízrakem. Copak mohl jeden večer přijít a další den odejít? Co v tom bylo za spravedlnost? Překousla bych cokoli, ale ten malý ne. Potřeboval tátu, tak proč utíkal, když sotva přišel?

„Ráno ti to vysvětlím, ano?" pokoušel se mě umluvit. „Nechci po tobě nic, jen tuhle noc bez dalších výčitek. Buď jenom moje, prosím tě. Jako když jsme se potkali, jako ty první noci, co jsme spolu strávili."

Pootočila jsem hlavu, když se mě pokusil políbil a jeho rty se natiskly k mojí tváři. Neohradil se. Zlíbal mi ji a pokračoval ke krku. Hádala jsem se sama se sebou, ale nedokázala jsem se jeho dotekům bránit dlouho. V nitru jsem toužila po tom a samém, abychom to byli zase jen já a on. My dva. Ti dva, co patřili k sobě. Vjela jsem mu prsty do vlasů a nechala se laskat, než jsem se odtáhla na délku paže. Díval se na mě v doufání, s nevyslovenými prosbami. Pousmála jsem se, přejela mu po linii čelisti a pak se natáhla za nás pro sklenky a víno. Nalila jsem nám, odložila lahev na zem a pak se mu zpříma zadívala do očí, když o sebe naše skleničky zvonivě zaduněly. Upil pomalu, přičemž si mě prohlížel potemnělýma očima. Zůstala mu sotva půlka vína, když se ke mně natáhl a znovu mě začal líbat na krk. Zhluboka jsem se nadechla, ale výdech byl roztřesený. Pocuchala jsem mu prsty vlasy na zátylku a sjela po jeho krku na záda. Po boku jsem se dostala k lemu jeho trička a dala mu jasně najevo, že mu ho chci svléknout. Umožnil mi to a na oplátku mě zbavil mého. Jeho horké rty se v další vteřině otřely o moje klíční kosti. Vnímala jsem, jak sáhl po mojí sklence. Se zasmáním jsem se o ní nechala připravit a slyšela několik cinkání a zvuk rozlívaného pití, než v obou dlaních stiskl moje prsa. Vydechl a políbil mě na linii mezi ně. Chvěla jsem se pod jeho doteky a toužila po dalších. Zároveň jsem mu je však chtěl oplácet. Vnímat jeho horkou kůži, slyšet jeho zrychlený dech a cítit jeho nenechavé ruce úplně všude. Prsty jsem zabloudila k jeho hrudníku a níž, abych pod bříšky prstů vnímala linie jeho pevných svalů. Jen letmo jsem registrovala, že mě zbavil podprsenky. Z úst mi unikl vzdych, když moje ňadra střídavě laskal rty a jazykem. V podbřišku se mi začalo hromadit příjemné teplo a srdce mi divoce bušilo. Tak rád si se mnou hrál, ale chyběl mi natolik, že jsem tuhle hru hodlala zkrátit. Pustila jsem se do rozepínání jeho kalhot, což mi netrvalo dlouho, i přesto kolik jsem toho vypila a záhy jsem ho tahala za jejich kapsy, aby mě nechal je sundat.

„Někam pospícháš?" zavrněl pobaveně. „Máme čas až do rána."

„To je spoustu času," na oko vážně jsem zauvažovala.

Narovnal se a já postřehla, jak se ušklíbl. Zavrtěla jsem se, posunula se na jeho klíně trochu dál a zabloudila rukou pod veškerou látku, která mu zatím zůstávala. Přivřel oči, lehce zaklonil hlavu a vzdechl.

„Tohle není fér," hrdelně se zasmál a ten zvuk se promísil s ozvěnou rozkoše, když jsem ho dál hladila tak, jak to měl nejraději.

Se zatajeným dechem jsem se vrátila k okraji kalhot a znovu zatáhla. Sklonila jsem se přitom tak, abych se rty dostala k jeho ušnímu lalůčku. Jen jsem se ho zlehka dotkla, než jsem se přisála k jeho krku a něžně ho kousla.

„Chci tě," zašeptala jsem a sevřela mu rameno, když mě jeho prsty polechtaly na vnitřní straně stehna a mířily výš. „Chci každou vteřinu, co mi do rána dáš."

Volnou rukou mi stiskl zadek, než mi dal najevo, abych se nazdvihla. Místo toho jsem si sedla vedle něj a pomohla mu zbavit se zbylého oblečení. Pak přišla řada na mě a než jsem se stihla pořádně nadechnout, svalil mě na pohovku na záda a klekl si nade mě.

Začal mě líbat na krku a zastavil se až u podbřišku. Každý jeho dotek mi na těle zanechávat horkou stopu, která rázem chladla a já toužila po dalších, aby mě v nich celou obalil a zahřál.

„Miluju tě, Lenny," zadrmolil s ústy nad mým pupíkem a zdvihl se zpět ke mně, aby mi další slova šeptal do ucha, „miluju tvoje nebesky dlouhý nohy a pihu, kterou máš nad podbřiškem. Miluju tlukot tvého srdce, který se zrychlí s každým mým dotekem. Miluju, jak mi cucháš vlasy. Miluju tvůj zadeček. Tvoje oči, které se smějou zároveň s tvými rty. Miluju tě úplně celou a nejvíc to, jak se umíš rozdat celým svým srdcem."

Omotala jsem mu nohy okolo pasu a přitáhla se k němu. Tiskla jsem si ho k sobě s prosbou, abych ho už nikdy nemusela pustit. Dlouze mě políbil, čímž završil svá slova a mně po tváři stekla slzy. S váhavým úsměvem ji otřel a já před ním stydlivě zavřela oči.

„Miluju tě," šeptla jsem, než dokázal cokoli říct, „miluju tě tak moc, že pro to nenacházím slova. Nechci tě pustit, už nikdy tě nechci pustit. Zůstaň tu, prosím tě."

Další polibek byl konejšivý, plný lásky a náklonosti. Naše doteky se zklidnily, ale o to víc něhy se do nich dostalo. Věděli jsme přesně, kde se máme toho druhého dotknout, aby se pokojem neslo ztěžklé zrychlené dýchaní, tlumené sténání a vzdechy. Oba jsme lehce zapomněli na čas, na to, kde jsme. Milovali jsme se, povídali si a pak znovu propadli zajetí vášně a chtíče. Nad ránem už jsme neměli energii si povídat. Nechali jsme se ukolíbat spánkem a já ho k sobě silně tiskla v potlačovaném strachu, že zase odejde.

* * *

Probraly mě sluneční paprsky pronikající dovnitř roztaženými závěsy. Zamžourala jsem do nich a zašmátrala rukou vedle sebe. Našla jsem prázdno na místě, kde ještě před chvílí ležel. Posadila jsem se a sykla, když mi do spánků vstřelila ostrá bolest. Přivřela jsem oči, než alespoň trochu odezněla a pak se podívala na stolek vedle sedačky. Dvě lahve, dvě sklenky...

„Tayi?" vykřikla jsem se zmatením vepsaným v hlase.

Odpovědí mi bylo akorát ticho. Tíživé ticho, které mi sevřelo hrudník jako obrovská dlaň zatínající se do pěsti. Chtěla jsem se zvednout a jít ho hledat, když jsem si všimla penízku ležícího mezi skleničkami. Zatajila jsem dech a sáhla po něm. Byl studený a k mému překvapení vlhký, jako bych ho právě vytáhla z vody. Rty se mi pootevřely v šoku, když jsem v něm poznala minci, kterou jsem předchozího dne vhodila do kašny.

Tolik tě chci zase vidět. Vědět, že tu jsi, zazněla mi v hlavě moje slova.

Zdálo se mi to? Celé se mi to zdálo? Ne. Musel tu být. Jak by se tu objevila ta mince. Nikdo kromě mě a Aarona o ní nevěděl. Jenže jak by se...

V hlavě se mi rojilo nespočet otázek. Trhlo se mnou, když se pokojem rozlehlo zařinčení zvonku. K prohloubení mé úzkosti jsem na sobě skoro nic neměla, takže jsem se pohotově oblékla, přičemž jsem houkla směrem ke dveřím, že hned jdu. Dostavila jsem se asi za dvě minuty a zalitovala otevření těch dveří hned, jakmile jsem tak udělala. Strnula jsem, po zádech mi stekl studený pot. Podívala jsem se do ostré mužské tváře, která už na první pohled prozrazovala, že jde o vojáka. Potvrzovala mi to formální tmavě zelená uniforma s odznáčky a plochá čepice s krátkým kšiltem, kterou sejmul, když jsem naproti němu stanula.

„Omlouvám se za vyrušení, paní," pronesl polohlasem odměřeně, „sháním Lenny."

„To jsem já," skoro ta slova nešlo slyšet, ale on je zaznamenal, protože povolila jeho neprostupná maska a nahradila ji tíživá lítost. Už dopředu jsem začala odmítavě vrtět hlavou a do očí se mi nahrnuly slzy.

Povzdychl si, než vyslovil ty věty, které mě děsily: „Jsem Ethan, sloužil jsem s Taylorem, byli jsme přátelé."

Jen to představení mě poslalo do kolen. Zakryla jsem si obličej dlaní, otřela si oči a pak se na něj podívala, neochotná zpracovat to, co se tu odehrávalo. „Byli? On je... Je..." Hlas mě zrazoval stále dokola a on mi věnoval soucitný pohled.

Nemůže být. Ne po té noci. Prostě nemůže...

„Ztratil se, on... Po nečekaném útoku na misi se začal pohřešovat. Hledalo ho několik oddílů, madam. Hledali ho dlouho. Není po něm ani stopy. Našla se jen jeho uniforma," informoval mě a bezmocně přitom sledoval, jak se mu hroutím před očima.

Opřela jsem se o dveře a snažila se dýchat. Právě mi řekl, že můj muž byl tam někde venku sám, několik týdnů úplně sám, a že ho nebyli schopni najít, jen jeho oblečení. Přehrávala jsem si to v hlavě stále dokola, a přestože jsem věděla dost dobře, co se mi snažil říct, cosi uvnitř mě zamítlo variantu, že zemřel. Ne potom, co se stalo v noci. Ne, když jsem ho stále měla před očima a slyšela jeho hlas stejně jasně, jako toho vojáka před sebou.

„Máte čas?" popotáhla jsem a sklopila zrak. „Prosím, jen na chvíli pojďte dál. Řekněte mi o něm víc."

Chci to slyšet. Všechno. Každý detail, který mi napoví, že žije, že se vrátí.

Přikývl mi a já ho pustil dovnitř. Navigovala jsem ho do kuchyně a v moment kdy jsem za ním vykročila, se mi zpětně vybavil pocit jeho pevného těla na mém, znovu jsem slyšela bití jeho poplašeného srdce i zrychlený dech. Na vteřinu jsem zavřela oči a nechala se tím ukonejšit, než jsem se připojila k muži v jídelně. Poslouchala jsem ho dlouho a ačkoli mi několikrát vyjádřil svou lítost, já někde uvnitř věděla, že jsem nemohla mít jen tak živý sen.

Je to komplikovanější, ozývala se mi v hlavě stále jeho slova.