Je to jen takové kraťoučké, aspoň se dozvím, kolik z vás u téhle zaprášené povídky zůstalo. Slibuju, že další kapitola bude neuvěřitelně dlouhá a to ji ještě nemám dopsanou. Moc nerada pláču u povídek, které píšu. Tady se mi to, přiznám se, povedlo.

S povzdechnutím klesl do křesla s náručí plnou starých pergamenů. Zhluboka se nadechl a dal se do čtení.

Kdybych tě mohl spatřit jen na malou chvíli. Jen abych ti mohl povědět, že bych dal celý svůj život za to, abych tě mohl znovu vidět. Řekl bych ti, že to co se stalo, nebyla moje vina. Že to co se stalo, nebylo z mojí hlavy. Řekl bych Ti jak moc jsem se do Tebe zamiloval.

Pousmál se nad hloupostí, kterou vložil do těchto dopisů a pokračoval.

Asi mi to patřilo. Asi všechny ty sračky, kterýma jsem si musel projít jsou tu proto, jak jsem se k tobě vždycky choval. Dělal jsem mezi námi primitivní rozdíly. Ty tady byly, ale rozhodně k těm nejdůležitějším nepatřil tvůj původ. To v čem jsem se lišili a stálo to za zmínku, byla tvá nadpozemská krása a inteligence. Kéž bych Ti to někdy mohl všechno říct..

Snažil se vyhnat její usměvavou tvář ze svojí mysli. Bylo to absurdní, vzhledem k činnosti, které se zrovna věnoval. Užíval si bolest, kterou mu kusy pergamenů způsobovaly.

Nikdy jsem ti neměl lhát. Už tehdy jsem ti měl říct pravdu a všechno mohlo dopadnout jinak. S kapacitou tvého mozku bys určitě něco vymyslela. Zajímalo by mě, jestli jsi šťastná tam kde jsi. Jestli tě ten zablešený lasičák dělá tak šťastnou, jako bych to dokázal já. Pravděpodobně ne. Myslíš na mě někdy? Pokud tě to bolí, tak jako mě teď, doufám že si na mě ani nevzpomeneš..

Další z pergamenů byl značně pomačkaný, bylo to pravděpodobně tím, že neodhadl velikost obálky a tak ho stálo spoustu trpělivosti narvat ho dovnitř.

Když vstanu, nejsi tady, abych tě políbil. Nejsi tady a já nemůžu cítit tvoji vůni. Strávili jsme spolu tolik času, ale mně to i tak přijde hrozně málo. Na co mi je tohle obrovské sídlo, když jsem tady úplně sám? Na co je mi můj život bez tebe? Hrozně rád bych ti udělal snídani. Bez kouzlení, chápeš? Přivstal bych si, zdemoloval kuchyni a ty by sis ji při pohledu na mě se smíchem dodělala. Jídlo mi nechutná. Vlastně ho nepotřebuju. Nepotřebuju nic, kromě tebe. Všechno čeho se dotknu, prostě zmizí. Pořídil jsem si kočku, abych nebyl sám a abych měl aspoň nějakou vzpomínku na Tebe. Dal jsem ji dokonce tvoje jméno. Na druhý den zmizela. Zmizela přesně jako ty..

Na tohle nevzpomínal rád. Jeho chlupatá Hermiona byla dokonalá, když si ji přivedl domů. Předla mu na kolenou a věčně ho tahala za jeho drahý hábit. Strávil spoustu času tím, že se ji snažil vylákat zpoza skříní a jiného kusu nábytku, za který se mohla schovat. A den na to prostě nebyla. Nevěděl, jestli se zatoulala, nebo se ji stalo něco horšího. Prostě nebyla.

Říká se, že všechno zlé i dobré se ti nakonec vrátí. Tak proč se mi do hajzlu vrací jen to špatný? Nechápu to. Jsem zlý člověk, ale proč?! Proč se mi kurva vrací vždycky jen to špatný?!

To bylo vše, co z tohoto dopisu zvládl přečíst. Připadalo mu to tak strašně hloupé. Všechny listy byly adresované Hermioně. Jen Hermioně, žádná adresa, žádné příjmení. Její křestní jméno bylo jediné, čím si byl jistý.

Psal je ty první dny. Ty první dny, kdy nevěděl, jestli tohle všechno vůbec zvládne. Schvoal je zpátky do šuplíku vedle postele.

Snad jednou..