Autor: Keane_Kee

Titul: Zatracený

Doporučitel: RaSoKim

Proč je doporučován: „Já bych tu zmínila  Klíště a jeho Zatraceného, protože si myslím, že jeho styl psaní se ti bude líbit. Já osobně mám zatím přečtené jen střípky a v živé paměti "hranou" ukázku ze srazu, což teda rozhodně stálo za to! A každý, kdo tam nebyl, ani netuší, o jaký skvost přišel. "

Anotace:

Pochmurné město Gernimo si žije tak trochu svým vlastním životem. Kromě pokřikujících opilců a šarlatánů nabízejících rohy jednorožců se zde najde spousta temných zákoutí a plesnivých lokálů, kde může svůj špinavý kšeft provozovat nájemný vrah na volné noze.Hyando je samotářský podivín živící se smrtí ostatních, který se nespoléhá na nikoho než na sebe, ale v životě každého se občas stanou zásadní zvraty, jež dokáží ovlivnit celý jeho dosavadní směr. Zuřící bouře, ohrožení nebezpečnými mutanty a hlavně tvrdohlavý elf by se za takové zvraty daly považovat - a to je jen špička ledovce!

Nikdy ho však nenapadlo, že se kvůli tomu všemu bude muset vydat na nebezpečnou výpravu do hlubin tajemné a neprozkoumané země.

Během čtení:

Dobře, už prolog nabízí zajímavý pohled na hlavní postavu. Vypadá to na pořádného antihrdinu. Arogantní, sobecký, zaprodanec a zatracenec. Jo, to zní hodně zajímavě. Nejsem si jistá, jestli zvládnu číst příběh s nesympatickým hrdinou. Kvalitě to ale neubírá.

Pokračuju první kapitolou. Jo, autor umí dost dobře psát. Neskřípu zuby. Když čtu, můžu si všímat příběhu. To je fajn. Pomocí počasí se povedlo dobře nastínit atmosféru, a i když se v příběhu zatím nic moc neděje, jsem napnutá jako struna. A za to může počasí A hrozba ještěrů. Je to fajn! Jupí!

Dobře, první zmatky přichází. Souvětí jsou někdy dost dlouhá a ztrácím se v nich. Musím se pekelně soustředit, abych je někdy pochopila. Taky mi nesedí pár drobností. 

Například... Když se prostorem kromě šumu tekoucí vody rozlehl zvuk otvíraných dveří, čekala jsem, že to bude v pokoji, ne venku na ulici. Hlavně kvůli tomu, že se těsně předtím postava pokojem pohybovala a zvuk otvíraných dveří okamžitě upoutal hrdinovu pozornost. Přitom by stačilo specifikovat, že i přes zvuk deště postava slyšela, jak se na ulici otvírají dveře. Čekala jsem, že hrdinovi někdo leze do pokoje a on místo toho sledoval děvče na ulici. To mě zarazilo, ale není to nic, kvůli čemu bych přestala číst.

Líbí se mi deníkové záznamy, které prokládají děj. Je to svěží, je to dobré.

Vyprávěcí styl, který snaším na začátku příběhu, mi už v pozdějších kapitolách nesedí. Na začátku totiž počítám s tím, že se autor snaží připravit půdu pro příběh. Ale když je tím samým způsobem popsána akce uprostřed knihy? To není můj šálek kávy. 

Bohužel, čím víc mi je něco vysvětlovaný, tím otrávenější jsem. Hana a Anna jsou dobrým příkladem. Nejdřív mi je mezi replikami postav vysvětlen vztah Hany a hlavní postavy. Dost obsáhlé a přesto lehce neurčité. Jde ale o to, že se postavy znají. Jenže pak se hrdina baví s Annou, dceru Hany. A jejich vztah je taky vysvětlen podrobně a dlouze. Při tom je tam pár krásných vět, které by bohatě stačily a všechno dostatečně vysvětlily. Když jsou tyhle dobré perly první, jsem netrpělivá a rozmrzelá, že se opakuje něco, co už vlastně vím. Když jsou potom, neocením je plně a je mi líto, že jim autor nevěří dost na to, aby všechnu práci odvedly samy. I když, možná jsem jen náročná. Možná si všechny náznaky a významy doplňuju rychleji než běžný čtenář Zatracence, který výklad potřebuje k tomu, aby všechno pochopil. Na druhou stranu by neškodilo věřit svému psaní. A čtenářům taky. 

ALE! Všechny postavy působí živě. Je vidět, že mají vlastní motivace a vlastní povahy. To je velký plus a oceňuji to. Co kecám, baví mě to!

Dobře, spousta souvětí a snad každá replika je nějakým způsobem uvozená. Není to potřeba. Je vidět, že autor umí předat čtenáři obrazy a myšlenky. Že umí vyvolat emoce. Není potřeba se schovávat za velké množství textu. Zrovna teď mám pocit, jako bych dostala přeplácanou kytici. Přitom jednotlivé květiny jsou pěkné dost, ladí k sobě. Ale přes to všechno trčící kapradí, nalepené kuličky, hromadu mašlí a napíchané motýly mám problém krásné kytky vidět. O ty přece jde, ne?

Jsem ale zvědavá, mám chuť číst dál, zatím to vypadá slibně. Vážně! 

Chtěla bych říct jedno. Líbí se mi, jak si autor hraje s jazykem jednotlivých postav. Rozlišuje, kdo jak mluví. Jazykové vrstvy. MÁ TO PRAVIDLA A DŮVOD. Jo, rochním si.

Třetí kapitola. Moment... Narazila jsem na jednu situaci.

Nechci vám kazit příběh, protože to vypadá hodně slibně.

Hlavní hrdina je nájemný zabiják, který nemá problém zabít i neviňátko. Dostane za úkol zabít mladou holku, kterou... jo, má ji rád. Není to láska nebeská ale je mu blízká.

Máme scénu, kdy se ji chystá zabít. Vidíme mu do hlavy. Přestože se mu do toho nechce, je jasné, že je rozhodnutý to udělat. A buď se to stalo nebo nestalo. Zabil ji nebo vycouval? 

Pokud to udělal, jsem zklamaná z postavy. Je to pořádný ****. Mám v žaludku divnou železnou kouli. Nejsem si jistá, jestli zvládnu s takovou postavou trávit víc času. Autorovi tleskám. Hrdina nemusí být svatý a bude zajímavé sledovat skutečného parchanta na dobrodružné výpravě. Není jisté, jestli to jako slabá povaha zvládnu, ale tleskám tomu. Je zvláštní, že tam není ani zéněné, kolik za to dostane, jestli mu to za to stojí. Působí to tak, že zabije blízkého člověka za běžnou marži. Při tom poptávky je dost. 

Pokud to neudělal a na poslední chvíli vycouval, jsem víceméně na hrdinu pyšná. I když to, že změnil názor až na poslední chvíli mluví o mnohém. Protože scéna končí cliffhangerem, jako čtenářka nevím, jestli holka žije nebo ne. Můžu jen doufat. Tohle napínání čtenáře respektuju a fungovalo to.

Jenže...

SPOILER. (zalomeno doleva a v kurzívě, aby bylo jednodušší nečíst)

V třinácté kapitole je napsáno, že se rozhodl holku nezabít už před tím, než za ní šel. Měl plán, který potom dopiloval. To znamená, že celá „předzabíjecí" scéna byla úmyslně napsaná tak, abych jako čtenářka měla pocit, že ji zabije. Jenže to nefunguje. Protože postavě vidím do hlavy, nezbývá mi, než mu věřit, že se chystá zabít svou oblíbenou známou. A když se pak dozvím, že měl celou dobu plán... Drhne to. Nevěřím mu. Narážím hlavně na věty: „Nevěřil jsem, co se to vlastně chystám udělat. Anna možná dokázala naštvat spoustu lidí jejím přístupem ke světu, ale i tak to byla jedna z nejčistších duší, jaké jsem měl tu šanci poznat..." I když by se nevíra dala aplikovat na to, že klienta podvede a její smrt jen narafičí, zakomponování do textu a (bravurní) atmosféra scény ukazuje na něco jiného. Jsem z toho paf a nevím, jestli v dobrém nebo ve zlém. Hrdinovi tleskám. Není to vůl a totální ***. Ale kroutím hlavou.

(Dodatek: Třetí kapitolu už jsem přečetla komplet asi šestkrát. Furt nevím, co si o tom myslet. Jako... Je to zatraceně dobře napsaný. I na pošesté z toho mám v žaludku divný pocit. A to je dobře, protože taková scéna to vyžaduje. Takže za napětí deset bodů z deseti. Myslím, že kdyby později nebylo napsaný, že se rozhodl ji ušetřit už předem, tak by to hladce prošlo. Ale takhle se ta scéna nedá číst jiným způsobem, než tím „navedeným". Je rozhodnutý ji zabít. A to vlastně ani není špatně. Jen mě osobně rozčiluje tahání za nos, které není stoprocentně bezchybné. Víte vy co? Už do toho nebudu šťourat. Je to sakra dobře napsaná scéna, i když z ní mám zavařenou hlavu!)

I v pozdějších kapitolách se vyprávěcí a vysvětlovací styl nemění. Vím, že může být těžké popsat děj z pohledu první osoby. Když ale postava mluví o tom, že ji něco napadne, místo toho, aby ji to napadlo rovnou, tak to vždycky bude působit jako zprostředkované vyprávění. To samé platí pro všechno, co cítí nebo vidí. Zkusím vám ukázat, co tím myslím.

Zrovna jsem něco dělal, když v tom se něco stalo.

Zrovna jsem dával jablka do košíku, který vypadal, že se brzo rozpadne, když jsem koutkem oka něco zahlédl. Podíval jsem se na místo, kde se mi zdálo, že jsem něco zahlédl. Nic.

nebo

Něco dělám a něco se mi stalo.

Sklonil jsem se ke košíku. Snad se nerozpadne. Neměl jsem brát tolik jablek najednou. Něco jsem zahlédl koutkem oka. Mihlo se to. Otočil jsem hlavu a prozkoumal hranici lesa. Nic.

Rozsudek:

Rozpracované postavy.

Promyšlená historie i geografie světa. 

Hraní si s jazykovou stránkou jazyka. 

Napínavé. 

Čtivé. 

Diskutabilní morálka hlavního hrdiny.

Jo, to si ještě počtu a jestli má někdo rád drsnější fantasy, taky si to užije.

Vyprávěcí styl mi sice nesedí, ale nevadí mi to. Kvalitní a promyšlené to je. Věty a formulace nejsou kostrbaté, jen nejsou napsané mým preferovaným způsobem. To mi ale ve čtení nezabrání a kamarádům to doporučím. Jop, tohle dílo patří k tĚ dvěma procentům, které na wattu zvládnu přečíst. 

Už se nám tu vyskytla metafora kytice a tou si to i označím. 💐

Já kytky ráda. Stejně jako promyšlené postavy a napětí. Vysvětlování je pro mě jako přemíra mašlí, ale víte co, kytice se dávají kvůli květinám, ne kvůli mašlím.

A jazyk květin je cool. Se správnou květinou můžete někoho poslat do háje a možná mu i vyhlásit válku. Hustý.