Objet poušť jim zabralo necelých deset dní cesty. Suchá tráva a křoviny značily mnohdy nenápadnou, ovšem širokou, hranici, mezi cestou okolo a smrtící pouští. Teď, když se Rosa několikrát vyspala, začínaly na ni dopadat další důsledky cesty. Kdežto předtím její sny ovládala sudba, teď se do nich začaly vkrádat mnohem nepříjemnější věci. Hladové oči schované v propadlých důlcích vyhublých obličejů. Slepé uličky a obklíčení mezi skalami. Kopyta bijící o skálu a křik.

Často se budila uprostřed noci. Celá zpocená otevřela oči a přemáhala se. Nechtěla vyšilovat kvůli pár snům. Pokaždé potom ještě dlouho hleděla na hvězdy a vyhasínající uhlíky jejich ohně. Když se jí to stalo potřetí, přisedl si k ní čaroděj a přiložil do ohně trochu suchého chrastí.

„Nemůžeš spát," konstatoval.

„Vracejí se mi věci, které mě spát nenechají. Nutí mě sebrat se a utéct někam daleko. Jako kdyby v běhu byla útěcha a odpověď," řekla a opřela si bradu o složená kolena. Oheň opět začínal hořet. Jeho praskání vyplnilo ticho mezi nimi. Rosa cítila, jak se její srdce pomalu uklidňuje. Pohlédla na havrana. Hleděl do plamenů a ty se odrážely v jeho černých očích. Vlasy nyní rozpuštěné mu spadaly volně na ramena. Po chvíli z kapsy vytáhl jakousi suchou bylinku a vhodil ji do plamenů. Vzduchem se roznesla svěží citrusová vůně.

„Meduňka. Měla by nám pomoct zahnat sny," zašeptal.

Od toho dne po večerech u ohně sedávali spolu omámení uklidňující vůní drobné bylinky. Tehdy se doopravdy poznali, když pustili myšlenky i jazyky volně a propletli se v dlouhých nočních rozhovorech plných otázek a odpovědí.

Potom to přišlo. Cesta je dovedla na rozcestí, které Rosa už znala. Oni přijeli po jednom ze tří ramen, vedoucím dlouhou oklikou okolo pouště. To po jejich pravé ruce, jak dnes již věděli, by je zavedlo přímo do vyprahlé pustiny. Zahnuli doleva. Pomalu ale jistě se blížili k dalším vesnicím, z nichž mnohé Rosa více či méně znala. Jezdívali tady s otcem na jarmarky a kovářské slavnosti, když byli malí.

Vločka s ryzákem je bok po boku vezli dívce známými cestami a každým dnem byli blíže její rodné vesnici. S blížícím se návratem byla čím dál neklidnější. Neodešla v dobrém, navíc ukradla koně. Ano, bylo to, aby vrátila do království vodu, ale nemyslela si, že by tomu její rodiče uvěřili. Nakonec vypadala tak rozrušeně, že jí Corvus do ruky vtisknul malý svazeček meduňky, který si ihned pověsila okolo krku.

Když spolu ten večer seděli u ohně, už ale nepomáhala ani meduňka. Rosa se na Corvuse několikrát podrážděně utrhla, než sklonila hlavu k zemi a začala brečet. Havran ji bezradně sledoval. Nevykazovala další známky agrese, a tak se k ní opatrně přisunul blíž aby jí položil jí ruku na rameno. Pomalu přestala vzlykat.

„Promiň," hlesla po několika minutách těžkého ticha.

„V pořádku, nic se neděje," opáčil s rukou stále na jejím rameni.

„Co se bude dít teďka?" zvedla k němu uslzený zarudlý obličej a hledala nějakou odpověď.

„Nevím. Já musím do města. Probudila jsi mě proto, abych přinesl déšť, tak to zkusím," odpověděl. Ona ale netušila, jak těžké pro něj bude odejít od ní, pokud by se rozhodla zůstat doma. Jeho magie ji použila jako klíč.

„To máš pravdu. Musíš vrátit déšť. Ale co já? Závidím ti, havrane. Chtěla bych uletět," zašeptala a opět si opřela čelo o kolena.

„Každý chce někdy uletět. Zkus mi povědět, co tě trápí. Třeba to pomůže," vybídl ji.

„Tak dobře. Zkusím to," odmlčela se a snažila se srovnat slova v hlavě.

„Nevím, co mám dělat. Chtěla bych se vrátit domů. Stýská se mi po sourozencích. Rodičům toho spoustu dlužím a chci jim nějak pomoct. Odešla jsem, abych přinesla zpátky déšť. Vyslechla jsem jejich rozhovor, ve kterém mě chtěli poslat pryč, protože jsem zbytečná. Chtěli mě provdat, nebo dát někam do učení, aby mě nemuseli krmit. Tak jsem si říkala, že vrátím vodu, aby to nebylo potřeba. Teď ale nevím. Nevím, jestli se chci vracet.

Ukradla jsem jim koně i část peněz, jak jsem byla naštvaná. A bojím se, že to nedokážu spravit. Že mě nepřijmou. Já nechci, aby mě nenáviděli," zastavila se na chvíli, jak se jí stahovalo hrdlo. „Nejdřív jsem si myslela, že to nějak vysvětlím a vyřeším. Chvíli budou naštvaní, a pak se to vrátí do starých cest. Ale teď nevím.

Víš, i když jsem říkala, že nevím, jestli ti odpustím sudbu, nemyslela jsem to tak. Problém je v tom, že i přes všechno, co se stalo, jsem se nikdy necítila víc živá. Nikdy jsem neprchala před smrtí ani jí úspěšně nevyvázla. Nikdy jsem nikoho nezachránila. Nikdy mi nikdo nepomáhal z nočních můr a nikdy jsem si nemohla s nikým povídat tak, jako s tebou. Doma mě mají za snílka. Kdežto s tebou si můžu povídat o všem. Žádný nápad ti nepřijde moc šílený.

Odpovídáš mi na otázky, kvůli kterým se na mě ostatní jenom mračili. Vtipkuješ, a přece mě bereš vážně. Všimnul sis, že jsem nervózní a když jsem byla hrozná, tak ses neurazil. Teď tady sedíš a posloucháš moje řeči, místo toho, aby ses mi vysmál a poslal mě pryč," podívala se na něho. Očividně se jí opět v očích sbíraly slzy.

„Já toho ale doma tolik dlužím," vymáčkla ze sebe bolestně. „Nemůžu jen tak odejít po tom všem. Už tak se topím ve výčitkách kvůli ryzákovi," dořekla. Nemohla najít další slova. Nedokázala vyjádřit slovy ten řetěz, který ji poutal k rodnému domu. Řetěz výčitek, výhružek, ale také vzpomínek.

Corvus ruku z jejího ramena nesundal.

„Ať se rozhodneš jakkoliv, budu na tebe čekat. Až zaprší, zůstanou ti brány královského města do smrti otevřené. Stačí říct, že jdeš za Krákem," pousmál se smutně a vzápětí překvapeně ztuhl, když jej Rosa náhle objala a zabořila obličej do jeho košile. Samotného ho píchlo u srdce při představě, že by jej dívka, která se stala jediným jeho poutem k této době, měla opustit. Sklonil tedy hlavu v opětovaném objetí. Havraní čerň se dotkla zlatých kudrn a jejich srdce bila spolu.

...

„Přidej si k meduňce trochu tymiánu," natáhl k ní havran bledou dlaň s další usušenou rostlinkou. Zastavil Vločku kousek před začátkem vesnice a ryzák se zastavil tedy také.

„Na co je dobrý?" zeptala se, když drobnou rostlinku přijala a přivoněla si. Zahřálo ji z té vůně u srdce. Takhle voněl Corvus.

„Na všechno. Ale já ho používám na odvahu," pousmál se, zastrčil jí za ucho pramen zbloudilých vlasů a vyčkal, než Rosa připojí svazeček k druhému. Poté se modré oči podívaly do černých, dívka přikývnula a opět pobídli koně.

Minuli prvních pár domků a dívka spatřila známé tváře. Lidé, které znala celý život, se na ni koukali s překvapením, zmatením a odporem. Poté jim pohled sklouzl na čaroděje. Rosa pocítila nepříjemný osten, když si některé dívky prohlížely až moc dlouho jeho tvář a on se na ně ještě k tomu usmál. Pobídla ryzáka, ovšem marně. Odmítal se pohnout dále od Vločky.

Nikdo je nepozdravil, tak se také neobtěžovali. Pomalým tempem dojeli ke kovárně, kde už u vchodu do domu stála její matka s otcem. Noviny se na vesnici šíří opravdu rychle. Za oknem spatřila pár malých obličejů a srdce jí kleslo. Takže s ní ani sourozence nenechají mluvit. Zastavili koně kousek před zápražím a sklouzli z jejich hřbetů. Při pohledu na naštvaně stažené obočí matky a na hrudi založené ruce otce se Rosa zase cítila jako malé neposlušné dítě. Sklonila hlavu k zemi.

„Omlouvám se," dostala ze sebe. Z hlavy se jí vypařilo všechno, co jim chtěla říct.

„Myslíš to vážně?" ozval se ostrý hlas její matky a slyšela, jak její otec ostře natáhl vzduch do plic skrz sevřené čelisti. Zároveň ale ucítila, že se k ní Corvus postavil blíž. V hlavě se jí rozsvítilo a zhluboka se nadechla vůně meduňky a tymiánu. Ucítila se trochu lépe a zvedla hlavu.

„Myslím," řekla. Nejdřív se cítila nejistě, ale rozhodla se pokračovat.

„Omlouvám se. Myslím svou omluvu vážně, ale myslím vážně i to, co se stalo. Bylo špatné vás okrást, ale já nechtěla pryč-"

„No to snad není možné!" přerušila ji matka. „Nechtěla jsi pryč?! Tak proč jsi teda zdrhala?! A ještě s naším koněm! Jestli jsi nechtěla odejít, tak si to neměla dělat! Jestli si myslíš, že ti došly prachy a můžeš se sem nastěhovat znova a obrat nás ještě o něco, tak to se šeredně pleteš, potvoro! Nic nedostaneš a tady už tě nenecháme! Měli jsme tě vyhodit dřív!" přišla až k brance, o kterou se zapřela rukama a těžce vydechla. Rosa poznala, že pila. I Corvus nad tím puchem znechuceně pokrčil nos.

„Však jste taky chtěli," pronesla ledově Rosa a udělala krok vzad, načež ucítila na zádech uklidňující dotek čarodějovy ruky. Nechtěla už tady být. Jako kdyby těch pár slov zbořilo i poslední zbytky jejích pocitů vůči rodnému domu. A její otec jenom přihlížel.

„Chtěli jste mě poslat pryč! Provdat, anebo do učení. Slyšela jsem vás moc dobře. Prý kvůli suchu, že, matko?" otočila se na tu osobu u branky, ale nedala jí prostor k odpovědi. „Nevěřím ti to. Teď už ne. Ty ses mě prostě chtěla zbavit," zavrtěla hlavou.

„Kdo by se nechtěl zbavit takového spratka a ještě zlodějky?" zasyčela. „Vypadni odsud a vrať koně," chtěla po ní a Rosa se opět zarazila. Tušila, že k tomu dojde, ale přece jenom se jí nechtělo s ryzákem, který ji vynesl z pouštního města, rozloučit. Poprvé za rozhovor ucítila v očích vlhkost.

„Dobře, ale ten kůň je poslední, co vám kdy v životě vrátím. Až se usadím, vrátím se pro něho, stejně jako pro ostatní," kývnula hlavou směrem k dětem za oknem a chtěla se otočit ke koni, když ji Corvus chytil za ruku a poprvé vstoupil do rozhovoru.

„Nemyslím si, že bys ho měla vracet. Vločka nás oba neunese," opáčil a probodával oba rodiče ledovým pohledem. Rosa se tedy zarazila a otočila se zpět. To bylo poprvé, co se její otec odlepil ode dveří a přistoupil blíž.

„Tak to hou, mládenče, ale ta kobyla je naše. Snad ryzáka nechcete ukrást podruhý," zamračil se. Na Rosu se ani nepodíval.

„Samozřejmě, že nechceme. Bude tohle za koně stačit?" vytáhl Corvus z kapsy jednu zlatou minci a podal ji kováři, který si ji podezřívavě prohlédl, ale pak přikývl.

„To stačí. Hlavně už jděte," chytil svou manželku pevně za rameno a hluboko posazenýma očima posílal svou dceru a cizího muže pryč.

„Sbohem," zašeptala Rosa a vyšvihla se do sedla. Za ten necelý měsíc už jí to šlo mnohem snáz. Opět kývnula na Corvuse a pobídli koně. Chytila se ryzákovy hřívy, a ještě několikrát jej pobídla. Kůň konečně zrychlil.

Cítila vítr ve tváři, slyšela dunění kopyt a konečně dovolila zadržovaným slzám stéct po tvářích dolů. Srdce ji bolelo, jak se loučila se svým dětstvím. Čaroděj na bílém koni cválal vedle ní a ona se na něj otočila.

„Musíme se pro ně jednou vrátit," ozvala se naléhavě.

„Samozřejmě," přikývl on.

Tak Rosa opustila svou rodnou vesnici. Od kopyt odlétaly kousky hlíny, vlasy jí vlály a srdce bušilo. Zanechala po sobě pouze vůni meduňky a tymiánu.