Krčmu opustila ihned po rozednění. Čím blíže byla k horám, tím méně spala. Jakmile zavřela víčka, stáhla ji sudba do víru obrazů a slov, kterým nešlo utéct. Nechtěla jim utéct. Celou noc strávila sledováním růže, krve, skály a bílé tváře s korunou havraních vlasů. Nikdy jí nikdo neřekl, že jsou čarodějové tak krásní. Probudila se plná energie, ale neměla pocit, jako kdyby spala. Posílil ji ten stejný oheň, který zapálil její srdce tam na hradbách při pohledu na hory. Věděla, kam jet.

Opět se vyšvihla do ryzákova sedla a hledala cestu k bráně. Tady na této straně město opouštělo lidí znatelně méně. Když projela obrovskými vraty, byla na cestě jen ona a skupina lidí, kterých se včera ptala, co je ve městě k vidění. Muž s modrou čapkou vypadal, jako kdyby se chtěl rozjet za ní, ale Rosa neměla náladu na rozhovor, a tak pobídla ryzáka. Ten, povzbuzen nočním odpočinkem, byl neobvykle energický a její pobídnutí poslechl napoprvé. Kopyta rozvířila prach, zatímco dívka mizela v dáli.

Jejich rychlé tempo ovšem nevydrželo dlouho. Jak se cesta začala vlnit po stranách kopců, byla čím dál horší. Kameny se viklaly hrozíc zraněním koňské nohy a štěrk kopytům klouzal. Ryzák si cestu hledal pomalu. Opatrně našlapoval mimo kameny, po kterých mu již několikrát sjelo kopyto, a Rosa ho nechávala. Teprve když vjeli mezi skály, mohl kůň opět našlapovat jistěji.

Tady krajina působila jako labyrint. Vysoké pilíře skal je mátly, dokonce i havran byl zmatený. Navíc Rose začínal připadat unavený. Už tolik nelétal, místo toho většinu času seděl na sedle a oči měl přivřené. Dívka tím byla překvapená. Celou jejich dosavadní cestu havran nejevil žádné známky potřeby spánku. Dokonce jej ani neviděla jíst nebo pít. Věděla, že se nejedná o obyčejného ptáka, a tahle změna ji znejistila. Zkoušela se ho ptát, ale dostalo se jí jenom nicneříkajícího zakrákání a dalšího ticha.

Pokračovala tedy v cestě tak, jak ji vedlo tušení, a doufala, že se neplete. V labyrintu skal bylo snadné se splést. Úzké stezky mezi dvěma bloky kamene ji nutily cítit se stísněně. I ryzák neustále nervózně stříhal ušima a natáčel je na všechny strany. Ranní euforie ji opustila a nahradila ji nejistota. Položila ruku na jemné havraní peří ve snaze se trochu uklidnit, když se jim za zády ozval šramot. Ryzák nervózně zařehtal. Ona se bleskově otočila celá vyplašená, když se za ní objevili dva jezdci.

Pobídla koně a otočila se zpět, když ryzák odmítl pokračovat. Před ní byla cesta také uzavřená. Před očima jí proběhla vzpomínka na pouštní město. Opět byla v pasti, tentokrát ale havran nevypadal, že by se ji chystal zachránit. Stěží se držel v sedle, zatímco ryzák nervózně zatancoval, když se k nim jezdci z obou stran začali blížit. Jeden z nich měl modrou čapku. Poznala v něm toho, který jí vyprávěl o hradbách.

„Co chcete?" křikla na ně ještě, než přišli úplně k ní. Odpovědi se jí nedostalo. Viděla pouze zachmuřené strohé tváře mužů s vyhaslýma očima.

Dojeli až k ní. Pokusila se pobídnout koně a prodrat se mezi nimi, ale marně. Jeden z nich chytil ryzákovy otěže, zatímco druhý jí přitiskl ruce k tělu a třetí ji okamžitě svázal. Havran se ji pokusil bránit klováním, ale ruka v kožené rukavici ho pouze srazila ze sedla na zem do prachu, kde ho jen tak tak minula kopyta jednoho z koní. Zůstal ležet.

Rosa byla vyděšená. Zkoušela kopat, kousat, ale nebylo jí to nic platné. Ještě mezi skalami jí do pusy nacpali roubík, stáhli ji z koně, svázali jí i nohy a přehodili ji přes hřbet koně jako pytel. Teprve pak ji i ryzáka odvezli pryč.

...

Nedojeli daleko. Ukázalo se, že skupina měla ležení jen kousek od místa, kde ji dostali. Skály zde utvořily jakýsi kruh, uprostřed kterého bylo několik stanů, ohniště s kupou dřeva, i nahrubo stlučená ohrada na koně. Lupiči Rosu shodili z koně a přivázali ji k suché borovici u ohrady. Ještě předtím samozřejmě prohledali, zdali u sebe nemá něco důležitého. Poté odsedlali ryzáka, dali ho do ohrady a sedlo i s jejími věcmi odnesli do jednoho ze srubů.

Rosa si opřela hlavu o strom a zoufale vydechla. Po tváři jí stekla osamělá slza. Byla tak blízko cíle, a tak strašně ji ponížili. Hlavou jí proběhla myšlenka na Kráka ležícího v prachu. První následovala druhá a druhou třetí slza. Nešly zastavit. Nakonec se tahle opřená hlavou o sukovitý kmen ponořila do neklidného spánku.

Běžela cestou podél skal. Na rukou jí vlály zbytky pout a ze zad jí vyrostla křídla. Uletěla jim. Šla tam, kam ji vedla sudba. Nehleděla na nic než na bílou růži, skálu a bílý obličej čaroděje, kterého vězní. Havraní peří jí dávno přikryla víčka omámením a dovedlo ji do srdce hor. Srdce skal. Krev kapala na chladný kámen a růže se zbarvila do ruda.

Byl krásný. A spal. Hruď se nezvedala, víčka nehýbala, ale spal. Rovný nos, na pohled měkké rty, oči s dlouhými řasami. Veškerá jeho bledost a porcelánový vzhled. Rukou pročísla havraní vlasy a on jí náhle pohlédnul do očí. Jeho oči byly černé, jako hluboká propast lemovaná bělmem. Vyděsila se a spadla.

„Krák," probudilo ji ze snu jedno jediné zakrákání.