Pomalým krokem obešla kamenný oltář. Tělo, které na něm leželo, nevypadalo jako lidské, i když nepopiratelně lidské bylo. Bylo však nezvykle symetrické, dokonalé, jako kdyby ho někdo pečlivě vytesal z kusu mramoru. Jedinou výjimkou bylo obočí a husté dlouhé vlasy barvy havraní černi. Jemně zaoblená oční víčka byla ozdobena dlouhými řasami, ale pod kůží neprosvítaly žádné žilky ani jiné znaky živého tvora. Nebyla na něm jediná nedokonalost, pokud tedy nepočítáme strnulou nehybnost.

Vypadal neživě, ale i přes to, že jeho hrudník zůstával bez pohybu, nebylo pochyb o tom, že jenom spí. Natáhla ruku k jeho tváři. Byla si naprosto jistá, že pod očními víčky se schovávají oči černé, jako noc, i když je ještě nikdy neviděla. Uvědomila si, že po jejím prstu stéká kapička rudé tekutiny a ona ji nechala skapnout na dokonale vytvarované rty. Svět se zbarvil do ruda.

Jakási síla ji táhla od oltáře pryč. Proletěla kamennou stěnou skály a loučila se s provazci květin, které jí ukazovaly cestu. Přeletěla nad krajinou hor i samotnou pouští, když se opět ocitla ve svém těle. Posadila se.

Noční vzduch byl chladný a ona celá prokřehlá. Měsíc osvětloval pustou pouštní krajinu jasným studeným světlem. Měnil ji tak na něco úplně jiného, než co vídala přes den. Když zvedla hlavu k nebi, spatřila třpytivá nekonečna hvězd. Nějakým zvláštním způsobem ji to uklidňovalo. Hluboký prostor noční oblohy, který se na ni klidně koukal nezměněn nějakým pozemským suchem. V mžiku vyhledala pár známých souhvězdí a pousmála se.

Věděla, že už neusne. Pomalu se vyškrábala na ztuhlé nohy a začala se protahovat. Po tolika dnech v sedle ji už bolelo celé tělo, ani včerejší úprk tomu moc nepomohl. Udělala několik kroků kolem balvanu, u kterého usnuli, ve snaze se trochu prohřát. Třela si dlaněmi ruce i stehna, když uslyšela již známý šelest křídel. Omotala si ruku cípem pláště a nechala havrana, aby se na ni usadil, než došla zpátky ke koni.

Ryzáka probudily její kroky a on tedy už čekal a frkal jejich směrem. Havran sletěl na zem, když se Rosa sehnula pro sedlo, aby ho mohla hodit koni na hřbet.

„Krák?" ozval se překvapeně pták.

„Nemůžu spát," zamumlala. „Nejlepší bude, když se vydáme na cestu. Není proč otálet," dodala a s heknutím vyhodila sedlo vzhůru. Utáhla podbřišák, chytila do rukou otěže a rozešla se. Doufala, že jí trocha chůze pomůže zahřát a rozhýbat ztuhlé svaly. Havran opět zamával křídly a už letěl vysoko před nimi.

Cesta to byla jednotvárná, ovšem alespoň část stresu se vytratila, teď, když měli vak plný vody a alespoň nějaké jídlo. Rosa věděla, že přejít poušť by jim mělo zabrat maximálně tři dny. Alespoň to říkalo těch pár obchodníků, které ve své vesnici v létě potkala. Původně ji chtěla objet a zastavovat se v okolních městech a vesnicích, jak jí radili ti, které po cestě potkala, ovšem ne vždy jde všechno podle plánu. Takhle ale doufala, že jí při troše šetření voda i jídlo vydrží až do města.

Po pár hodinách chůze začal obzor po jejich levé ruce blednout ve znamení blížícího se dne. Tehdy zastavila koně a usazená na menším balvanu vyčuhujícím ze země si utrhla kousek placky. Sežvýkala k ní i trochu sušeného ovoce a spláchla to chladnou vodou z měchu. Po krátkém zamyšlení vyhledala balvan s prohlubní na vrchu a nalila do ní trochu vody pro koně. Havran pití odmítl. Ještě chvilku sledovali probouzející se slunce, než se Rosa konečně vyškrábala do sedla a pobídla ryzáka. Už ani nepotřebovala havranovo vedení. Jeli stále na jih.

Jak slunce na obloze stoupalo výš a výš, začala se krajina pozvolně měnit. Byly to změny nenápadné, ale sem tam se objevovaly první suché trsy trávy. Netrvalo dlouho a spatřili dokonce jakési jehličnaté keře s jehlicemi dlouhými jako u borovice. A když narazili na první nízký strom, už projížděli vysokou žlutou trávou. Rosa povolila ryzákovi otěže a nechala ho uždibnout jedno dlouhé stéblo. Poušť byla za nimi.

Povzbuzeni tou příjemnou změnou pokračovali rychlým krokem dál a dál do moře trávy, když narazili na cestu. Žádné dvě pochybné koleje v hlíně, nýbrž opravdovou cestu s patníky! Rosa se zaradovala. Cesta vedla na východ, ale v dálce se zřetelně stáčela na jih. Opět pobídla koně k rychlejšímu tempu. Krák vzlétl, aby se porozhlédl po okolí.

Další velkou změnou v krajině byly stromy rostoucí vedle cesty. Některé z nich byly suché, ale na většině se zelenaly malé listy. Ze začátku řídce rostoucí kmeny se zanedlouho změnily v pravidelné stromořadí po pravé straně. Terén, doposud docela rovinatý, se začínal vlnit a s ním se vlnila i cesta. I z toho důvodu se Krák opět vznesl do vzduchu a zakroužil vysoko nad nimi. Nezůstal tam ovšem dlouho. Cesta je vedla okolo malého kopečku, když havran s hlasitým ale povzbuzujícím krákáním slétl dolů a usadil se na větev kousek před nimi.

Rosa nervózně navedla koně k tomu místu a na tváři se jí roztáhl široký úsměv, když na planině před sebou spatřila koryto řeky a v jejím ohbí zavrtané město. Havran slétl ze stromu, usadil se na sedlo vedle její ruky a zakrákal. Pro dnešek bylo dost cestování.

Teď již vesele pobídla ryzáka. Nebylo proč otálet, když si konečně mohli pořádně odpočinout. Klusem se rychle blížili k vysokým kamenným hradbám, v jejichž zdech se tyčila vysoká okovaná brána. Ta byla ale otevřená a dovnitř neustále pomalu proudily šňůry vozů ale i lidí s nejrůznějšími zvířaty a oděvy.

Na její cestu se stromořadím se totiž ještě kus před branami napojily dvě další, mnohem udržovanější cesty vykládané opracovanými kamennými kostkami lemované zelenajícími se alejemi. Když dorazila ke křižovatce, nemohla si nevšimnout překvapených výrazů, které jejími směry vrhali na kozlících usazení vozkové či obyčejné bandy tuláckých dobrodruhů. Tehdy se otočila v sedle a pohlédla za sebe. Pár zvlněných kopečků a za nimi spousta trávy. Poušť už dávno zmizela z dohledu.

Při vzpomínce na svůj zážitek z pouštního města jí vyskočila husina a otřepala se. Po krátkém zaváhání lehce pohladila černé havraní peří. Bez jeho pomoci by tam ochromená strachem nejspíše zůstala navždy. Krák na ni upřel chápavý pohled korálkových očí. Věděl, že teď už ji bude muset nechat odpočinout.

...

Když ve městě našli příhodnou krčmu a zavedli koně do stáje pro jeho zaslouženou chvilku odpočinku, bylo už pozdní odpoledne. Rosa se v krčmě poradila se skupinkou místních, kteří na ni udiveně koukali, načež vyrazila na trh. Potřebovali dokoupit zásoby na poslední dny jejich cesty. Přeci jenom už byli téměř u cíle, toto město bylo pomyslnou branou do hor.

Netrvalo jí dlouho sehnat všechno, ale zpět se jí ještě nechtělo. Ze všech míst, která jí místní doporučili, ji jedno obzvlášť lákalo. Vyhledala na střeše nad sebou pohledem Kráka, kývla na něj a ukázala na hradby. Chtěla se podívat.

Přehodila si vak s věcmi přes rameno a vyrazila. Několikrát se zeptala na cestu místních, než konečně dorazila ke schodišti u paty hradeb. Nemělo zábradlí, ale jeho šířka a pevný kámen ji ujistily, že se není čeho bát. Po cestě vzhůru nespěchala. Kochala se pohledem na město, které z výšky vypadalo úplně jinak. Viděla spleť ulic, domů, náměstí a v tom všem spoustu mravencům podobných postaviček. Lidé byli tak malincí.

Hradby byly velice vysoké. V krčmě se od muže s modrou čapkou dozvěděla, že je kdysi dávno pomáhali stavět čarodějové, aby Jižní království, tehdy ještě součást císařství, ochránili před démony z jihu. Ti předtím rozšířili své území až k horám za městem a ty se staly častým bojištěm. Hlavní bitva velké démoní války se ale nakonec odehrála jinde a město bylo ušetřeno ztrát. To bylo ovšem velice dávno.

V dnešní době byli démoni věcí legend, a i čarodějů ubývalo. Zatímco dříve jich v každém větším městě bylo hned několik, teď se většinou nacházel jeden u královského dvora a tím to končilo. Lidé přestávali mít pro magii talent, starali se o své přízemní záležitosti a království chátralo. Soumrak čarodějů, tak se jejich časům bude později říkat.

„Krák," probral ji z myšlenek skřehotavý pozdrav opeřence usazeného na hradbách naproti ní. Byla nahoře. Nadechla se čerstvého vzduchu a více se zachumlala do pláště. Zdejší vítr jí v mžiku rozcuchal světlé vlasy a zapleskal jí sukní o nohy. Otřepala se. Nečekala takový chlad.

Pomalým krokem došla k okraji hradby, kde ji čekal havran, a omámeně vydechla při pohledu na vysoké horské hřbety. Za branami města doposud mírná krajina prošla náhlou změnou. Cesta vedoucí od brány dál se rychle ztratila mezi vlnícími se kopci, ze kterých trčely kusy skal. Čím dál její oči dohlédly, tím strmější a vyšší se jí kopce stály, až se z nich staly hory tak vysoké, že se jejich bílé vrcholky ztrácely v obloze. Mohutné pohoří se táhlo až za obzor a ochromilo ji svojí velikostí.

„Krák?" podívaly se na ni korálkové oči.

„Je to nádhera," vydechla potichu.

„Vím, kam jet. Bílá růže je tam," ukázala po chvíli ticha ke skupině skal zhruba půl dne cesty od města. Věděla to. Cítila to. Sudba její srdce naplnila silou a rozhodností, do snů jí vetkla myšlenku tolikrát opakovanou, že se nemohla splést.

„Krák?"

„Máš pravdu. Vyrazíme zítra."