K okraji města připomínajícímu pár chatrčí a z prken sbitých příbytků dorazili úplně vyčerpaní. Jenom havran, který stále kroužil vysoko nad nimi, nevypadal nijak zvlášť unaveně. Jenom sem tam se posadil na střechu některé z budov, jak opustili oblast chatrčí a příbytky vypadaly honosněji a honosněji. Bylo zřetelné, že město nestálo vždy uprostřed pouště. Nebylo nějak zvláště vznešené, budovy však měly kamenné zdi a některé z nich dokonce ozdobné prvky. Ulice byly hliněné a lidé nosili na ústech barevné šátky jako ochranu proti větrem poháněnému prachu. Rosa vedla koně širokou hlavní ulicí doufajíc, že najde studnu s napajedlem.

Všimla si pohledů lidí skrytých v postranních uličkách. I když jí to nebylo příjemné, nedivila se. Přeci jenom zde byla cizí. Jen sem tam očima nervózně vyhledala svého průvodce a poté vždy uklidněná pokračovala v chůzi. Když konečně nalezla studnu, jásala. Pobídla svého líného ryzáka k trochu rychlejšímu tempu, a i ten zrychlil, když spatřil u kamenného koryta dvě pijící kozy.

Rosa seskočila ze sedla, zdvořilým kývnutím pozdravila postaršího majitele koz a už se chopila vědra. Hladina byla hluboko, ale když konečně uslyšela šplouchnutí vody, na tváři se jí usadil úsměv. První dvě vědra nalila do koryta koni a teprve poté poslechla i svoji žízeň, naplnila pomocí trychtýře vak a napila se. Když si poté otřela ústa, svět se jí hned zdál veselejší. Voda jí osvěžila nejen tělo, ale i vyčerpanou duši zmatenou událostmi posledního týdne.

Jako kdyby z ní na okamžik spadla veškerá tíha a úzkost se vytratila do neznáma. Už nebloudila pouští bez naděje na záchranu. Teď byla ve městě, našla studnu a vzduchem se linula vůně chlebových placek z nedalekého stánku. Zkusmo potěžkala svůj měšec, vzala do rukou otěže a s úsměvem na rtech vyrazila tam, kam ji volal žaludek. Zanedlouho si do omšelého látkového vaku, který v jedné z předešlých vesnic pořídila od hokynáře, složila hned několik placek zabalených do utěrky. Poslední si ještě teplou chvíli přehazovala z jedné ruky do druhé, než z ní konečně začala hladově uždibovat.

Nezapomněla dát také koni jeho porci ovsa. Chudák musel být po cestě už celý vyhládlý. Nebyl zvyklý na dlouhé pochody. Většinu svého života strávil ve stáji, popojížděním mezi vesnicemi a občasnou prací na poli. Byl ale mladý a dobře rostlý, a i přes jeho lenost to bylo dobré zvíře. Rosa ho pochvalně poplácala po plecích a když dojedl, pomalým krokem se vydala hledat nocleh. Chtěla by se po dlouhé době vyspat někde jinde, než venku nebo v sedle.

Pomalu procházela ulicemi a rozhlížela se po krčmách nebo hostincích, ale kupodivu nic takového neviděla. Když se chtěla zeptat nějaké místní ženy, jenom něco zagestikulovala rukama, zavrtěla hlavou a utekla mezi domy. Slunce na nebi ukazovalo, že se poledne už dávno přehouplo v odpoledne, a ona stále ještě neměla kde spát. Pokračovala po hlavní cestě doufajíc, že na něco narazí, ale místo krčmy budovy vypadaly stále chatrněji a zanedbávaněji.

Z temných, úzkých uliček ji pozorovaly oči. Po zádech jí přejel mráz, zatímco se štěstí a pohoda vypařily jako pára nad hrncem. Mezitím je nahradila svírající úzkost a rychle rostoucí strach. Zvedla tvář k obloze, kde ji alespoň trochu uklidnila silueta kroužícího ptáka. Krák byl tady. Když ale sklonila pohled opět k cestě před sebou, uvědomila si, že oči nezůstaly v uličkách.

Prudce se otočila a zalapala po dechu. Před ní i za ní stály dvě řady lidí. Jejich šátky nebyly barevné, nýbrž šedé a špinavé. Byli hubení, zanedbaní a v rukou drželi nejrůznější klacky či desky. Několik z nich dokonce třímalo v rukou větší kameny. Jejich zbraně ale nebylo to, co ji děsilo nejvíc. Nejhorší byly ty oči. Oči, které ji sledovaly ze tmy propadlých očních důlků. Oči, které byly schopné udělat cokoliv. Nebyli blízko, přibližovali se pomalu. Rosiny ruce se začaly třepat a ryzák nervózně zafrkal.

„P - pomoc!" zavolala zkusmo. Nic, ticho. Měla to tušit. Nezabila ji poušť, místo toho ji zahubí její obyvatelé. Ukradnou jí koně, jídlo, peníze i vodu a její mrtvolu možná zakopou, možná nechají jen tak ležet.

„Pomoc!" zkusila to ještě jednou, ale na konci slova její hlas utichl. Tady se jí pomoci nedostane. Zdálo se jí, že se zadní řada nějak moc přiblížila, a to ji donutilo udělat krok dopředu. Otáčela hlavou ze strany na stranu. Tlukot srdce zrychlil a jí se sevřel žaludek, stejně jako přišlo motání hlavy. Najednou dostala závrať a sehnula se k zemi. Před očima jí probleskla růže bílá jako den a tvář stejně bledá. Černé vlasy rozestřené kolem hlavy připomínaly havraní peří.

„Krák!" vytrhl ji havran z vidiny, když se s bojovným zakrákáním snesl do přední řady s pařáty napřaženými. Instinkt útočníkům velel jasně. Upustit zbraně a krýt si oči. Jejich křik proťal stojatý vzduch.

V ten okamžik sebou Rosa trhla a vzpamatovala se. Ještě napůl ve snách se narovnala a vyšvihla do sedla. Nikdy předtím neseděla na koni tak rychle. Využila zmatku a vší silou kopla koně do slabin. Ani její ryzák tentokrát neprotestoval, krátce se vzepjal a vyrazil cvalem mezi lidmi. Několik jich plecemi srazil na zem a zaržál pokaždé, když jej do zadku trefil kámen.

Zadní řada se totiž rozeběhla za nimi a spojila se s první, která také vyrazila, jelikož havran už letěl na před. Ukazoval cestu. Rosa opět zběsile pobídla koně a navzdory pálícím očím zírala před sebe. Odmítala se ohlédnout, odmítala zastavit, i když zvuk pronásledování utichl a ona opustila město. Letěli suchou plání, srdce jim divoce bušila a krví proudil adrenalin. Havran ukazoval cestu.

Tempo zběsilého úprku jim ale nemohlo vydržet věčně. Ryzák potem jen pěnil, když konečně přešli z trysku do cvalu a z něj do rychlého klusu. Teprve tehdy Rose došlo, jak strašně ji bolí stehna. Kodrcavý klus ji po pár krocích setřepal z koně dolů jako zralou hrušku a ona zůstala ležet. Ryzák se po pár krocích zastavil a ohlédl se. I havran se obloukem otočil a přistál na zemi vedle Rosy.

„Krák?" ozval se skoro starostlivě.

„V pořádku, to je dobré," pronesla roztřeseně a pomalu se postavila. Ruce, kterými do té doby svírala otěže, měla celé bělorudé a neměla v nich žádnou sílu, stejně jako v nohách. „Vím, teď nesmíme zastavovat. Pojď ryzáčku," dobelhala se ke koni. Už ani nezkoušela vylézt do sedla. Věděla, že na to nemá sílu. Stejně tak ale věděla, že teďka nemůže koně nechat jenom tak stát.

Planinou se vlekly jejich protáhlé stíny, zatímco slunce rychle zapadalo po jejich pravé straně. Zastavili se teprve, až kůň uschnul a ona opravdu nemohla dál. Schoulili se k sobě u stěny jednoho z balvanů ve snaze se zahřát a usnuli, než bys řekl švec. Jenom temná havraní silueta seděla na vrcholku balvanu a hleděla do dálky.