Z její rodné vesnice, která ležela téměř na jižní hranici Jižního království, to bylo do hlavního města pro obchodní karavanu s bujnými tahouny asi osm dní cesty. Pro dívku a čaroděje na koních živených ovsem s bylinkami se cesta zkrátila téměř na polovic. I líný ryzák přidal do kroku, když hrozilo, že by se Vločka jen trochu vzdálila.

Rosa se z roztržky s rodinou vzpamatovala poměrně rychle. Po pár hodinách ticha a smutku se opět vrátila zvídavá dívka a ten večer u jejich ohně opět probíhal živý hovor. Čaroděj ale věděl, že není doopravdy klidná. Cítil z ní vztek měnící se na odhodlání a měl pravdu. Další den večer mu pevně oznámila, že jakmile se ve městě usadí, vrátí se pro své sourozence přesně tak, jak to slíbila.

Také jej ujistila, že mu splatí zlaťák za ryzáka, a on zalitoval, že za koně nenabídl kováři menší sumu. Také za to dostal vynadáno, líný valach neměl hodnotu ani desetiny té mince. Když omluvil svou potřebu předvádět bohatství tím, že zlato je pro něj nejjednodušší vyčarovat, zírala na něj Rosa chvilku bez mluvení, než prohlásila, že bere zpátky své slovo o vracení peněz a bude ryzáka považovat za dárek na počest té strastiplné cesty.

Třetí večer Corvus proměnil březovou kůru na balíček karet a naučil Rosu jednu z jeho oblíbených karetních her. S potěšením zjistil, že dívka je velice chápavá. S o něco menším potěšením o pár kol později uznal porážku a uraženě se dožadoval dalšího kola. Spát šli teprve nad ránem s téměř vyrovnaným skóre jedenáct ku deseti pro čaroděje. Netřeba říkat, že další den vstávali se sluncem nad hlavou. Doufali, že trocha tymiánu pomůže.

Jak šel den a královské město se blížilo, obvykle vtipkující a hovorný čaroděj byl stále tišší a tišší, až se o něj dívka začínala bát. Pravda, i ona byla čím dál nervóznější. Netušila, co se ve městě bude dít, věděla ovšem, že vrátit déšť nebude jednoduché, ani kdyby se všechno ostatní vydařilo. Jejich tempo bylo stále pomalejší, až se koně vlekli ryzákovou oblíbenou rychlostí. Rosa několikrát zkoušela čaroděje rozveselit, ale marně. Když se k večeru na obzoru objevila silueta hradu, havran zblednul ještě více než normálně.

„Jsem strašně unavená a v noci už jistě neseženeme žádný hostinec. Co kdybychom přespali tady a vyrazili až zítra ráno?" prohodila po chvilce přemýšlení a čaroděj souhlasil. Ten večer nehráli karty ani si nepovídali. Pouze si po rychlé večeři popřáli dobrou noc a každý se zabalili do své deky.

Spánek se jim však tu noc vyhýbal. Když Rosu probudil neklidný sen, který ihned odplul po hladině vědomí, všimla si čaroděje hledícího do řeřavých uhlíků zpola vyhaslého ohniště. Pomalu se zvedla a přisedla si vedle něj. Nechala ho opřít si hlavu o její rameno a prohrábla uhlíky dlouhým klackem.

„Zkus mi povědět, co tě trápí. Třeba to pomůže. Tak nějak jsi to tvrdil, ne?" zašeptala připomínajíc mu jeho vlastní slova. Jeho roztřesený výdech ji rozesmutnil, ale nepřekvapil. Vždyť před pár dny zažila něco podobného. Návrat do míst, kde jste se s někým nepohodli, ba jste dokonce spáchali něco špatného. Jenže na rozdíl od ní, on se vrátit musel. A musel tam i zůstat.

„Věř mi, že jsem nikdy nechtěl proměnit se v havrana a uletět víc než teď," začal ztěžka. „Vím, co mám dělat," pokračoval. „Vím, co mám dělat, ale to je to nejhorší, protože každá z těch věcí je pro mě téměř nepřekonatelnou překážkou. Když si představím zítřek, vidím řadu zdí, z nichž každá další je vyšší a vyšší. Nevím, jestli je dokážu přeletět. Ale nejsou to jenom zdi," mírně zavrtěl hlavou na dívčině rameni.

„Jsou tam i příkopy. Příkopy, které jsem sám kopal během dlouhých večerů, které jsem měl strávit něčím úplně jiným. Byl jsem tak strašný idiot, Roso. Teď za to zaplatím i s úroky. Nevadilo by mi, kdybych zaplatil sebou, ale představa, že na mých chybách leží i celé Jižní království? Všichni ti lidé, které jsme po cestě potkali. Nikoho z nich nezajímají plány čarodějů a životy králů. Všem těm jsem možná podepsal před padesáti lety rozsudek smrti nebo dlouhého putování. Možná jsem ho podepsal tobě," zlomil se mu hlas.

Rosa mlčela. Musela chvilku mlčet, aby se dokázala uklidnit. Mezitím si u ohně poposedla a jemně položila čarodějovu hlavu do svého klína.

„Jestli je tady někdo, kdo dokáže ty zdi a příkopy přeletět, jsi to ty, havrane. Převedl jsi mě přes poušť a přes hory, i když ne bez obtíží. Nedokážu ti pomoct tak, jak by ti pomohl jiný čaroděj. Ale chci, aby sis zapamatoval, že ti věřím. Ničí rozsudek jsi nepodepsal, pokud budeš stát proti němu, a já vím, že budeš. Pokud budeš chtít, dokud budeš chtít, zůstanu s tebou. Můžeš se o mě opřít, když bude potřeba. A když nebude, budu na tebe čekat, jako bys ty čekal na mě," prohlásila s drobným úsměvem na rtech a odhrnula čaroději pramínek černých vlasů z čela.

„Děkuji," zašeptal havran a konečně usnul. Věděl, že s rozbřeskem vyrazí na cestu a postaví se svým chybám čelem. A věděl, že jakmile z nebe spadne první kapička deště, poklekne před Rosou s velice sobeckou prosbou. S prosbou, aby zbytek života strávila s havranem.