Nálada na Malfoy Manoru by se dala krájet. Někteří kouzelníci a mudlové mají špatný den, jen kvůli přesčasům v práci, nebo pozdnímu příchodu na schůzku a nebo když se jim celý den nic nedaří. Victoria, dívka, která právě teď seděla venku na zahradě obrovského sídla opřená o strom, by tyto příhody řadila mezi prkotiny. Mnozí lidé by si řekli: ,,Na co si může stěžovat a hlavně proč? Vždyť musí mít život jako ze škatulky a že může mít všechno, co se jí jen zalíbí." Ale opak je velice krutou pravdou. Pro Vici znamená špatný den hnedka brzy ráno vstát, rychle se upravit, dojít za svým "pánem", kterého stejně skoro neposlouchá a udělat vše co jen řekne. Dále to pokračuje lekcemi boje, šermu a nitroobrany. A jen malou chvilku po obědě se jde, podle jejího pána, na pořádně záslužnou práci. Musí zajít do sklepa, hladomorny, vězení, říkejte si tomu jak chcete, a přivést vždy určenou osobu do místnosti, kde se všichni smrtijedi sejdou a začnou osobu mučit, ztrapňovat jí a nakonec jí zabijí. Pak si všichni mohou jít vlastní cestou a mají na celý den pokoj. Tak přesně tomuhle říká Vici špatný den.

Ostatní měli štěstí v tom, že měli někoho, komu by se mohli se vším svěřit, ale Victoria neměla nikoho. Ano, sice měla Draca, ale toho nechtěla zbytečně zatěžovat takovými horory. Už takhle si jich prožíval chudák dost. Její sestra zmizela beze stopy někam pryč a dokonce ani samotný Pán zla, který je obě vychoval společně s Luciusem a Narcisou Malfoyovými, jí nemůže najít. Nikdo kromě ní neví, že Livie, její sestra, je vlkodlak. Tajily to po celé ty roky, a dařilo se jim to. Neví kam mohla zmizet a to jí stresovalo mnohem více, než nějaký špatný den. Už několikrát jí napadlo, že mohla utéct zpátky za otcem, ale to by jí řekla. Neodešla by jen tak. Nenechala by jí tady na tomhle ohavném místě.

Taky je možnost, že utekla ze strachu, ale to by jí také řekla. Ze strachu označení. Znamení zla. Riddle... Nedivte se, často mu tak obě říkali, i když za to pak dostali nějaké ty tresty v podobách kleteb. Riddle je chtěl obě do svých služeb, a to už v tak mladém věku. Livie se tomu naštěstí vyhnula, za což byla Victoria velmi ráda, ale ona sama se tomu vyhnout nedokázala.

Snad vždy, když je konec tomu jejímu špatnému dni, si sedne ke stromu a dívá se na nebe. Jako by jí to mohlo nějakým způsobem pomoci od trápení, které právě teď má. Nepřítomně si vyhrne rukáv a prsty si přejíždí po Znamení zla, které může kdykoli obživnout a stát se tak zdrojem její bolesti. Na její předloktí se ta ohavnost dostala před rokem. Riddleova podmínka byla, že děvčata musí být stará sedmnáct let a až pak mohli mít jeho znamení. Na tu bolest nikdy nezapomene. Pamatuje si sestřiny skelné oči, které na ní koukaly s lítostivým, bolestivým pohledem. Bylo vidět, že její sestřička trpí stejně jako ona. Vždy to tak měli, ve všem byli společně. Kéž by tak mohla vědět, že je v pořádku a v bezpečí. Věděla, že je jen malá možnost toho, že jí znovu uvidí a bude jí moci znovu obejmout, ale jak se říká: Naděje umírá poslední. A ona tu naději bude mít do posledního okamžiku.

***

,,Pane Zabini, Vy se mi snad jen zdáte. Zamíchejte Váš lektvar pětkrát protisměru hodinových ručiček nebo nás vyhodíte do povětří."
Muž s černými vlasy se nyní procházel po učebně, ve které měl Zmijozel a Nebelvír pátého ročníku. Nevěděl čím to je, ale jeho háďata byla horší jak ti tupohlavci z Nebelvíru. Nechápal jak se jim to může dařit, ale dneska musel více opravovat studenty ze své vlastní koleje, a to se mu vůbec nelíbilo. Dokonce i Longbottom byl lepší, což pro něj byla další záhada, kterou nedokázal vyřešit. Vždyť ten kluk ničil kotlíky jeden za druhým a najednou se mu daří nějak dobře. Hlídal si ho celou minulou hodinu, ale nijak nepodváděl a ani mu nikdo neradil. Pro Severuse to byla záhada.

,,Slečno Grangerová, jste si jistá, že jste udělala vše přesně tak, jak mělo být?" Tenhle den je naprostá katastrofa. Řekl si Severus v duchu.

,,Ano, pane," odpověděla, ale moc jistá si tím nebyla, což se ani nedivil.

,,Skutečně? Tak mi řekněte jakou barvu měl mít lektvar ve třetí fázi."

,,Tmavě modrou, pane," špitla až jí skoro nerozuměl.

,,Výborně, na tabuli tedy vidíte a Váš vychytralý mozek si to evidentně taky zapamatoval, tak mi vysvětlete jak je možné, že Váš lektvar chytil hnědou barvu."

,,Nevím, pane. Nevím co se stalo."

,,Grangerová, Vy mě překvapujete čím dál víc. Že by naše vševědka něco nevěděla? To je k nevíře," skupinka Zmijozelu se začala chechtat na celé kolo. ,,Odebírám Nebelvíru sedmnáct bodů za Vaši nevědomost," jen co se Severus otočil ke katedře, za jeho zády vybuchl kotlík.

,,U Salazara, za co? Pane Zabini, jste v pořádku?" Přišel až k němu a prohlížel si ho.

,,Ano, pane. Já... omlouvám se."

,,Omluva je na místě, ale to nic nemění na Vaší neschopnosti, pane Zabini," odsekl mu profesor. ,,Ukliďte ten svinčík a abyste byl v obraze odebírám Zmijozelu sedm bodů," zvedl se a šel, tentokrát už nerušeně, ke katedře. ,,Dokončete svá veledíla a doneste mi vzorky, známky se dozvíte příští hodinu. Dneska bych vám jinak musel dát všem T."

,,Ach Merline, člověk by řekl, že jsem za své hříchy zaplatil už dost," postěžoval si černovlasý muž a nalil si sklenku brandy, s kterou se posadil do svého křesla u krbu.

Severus čekal, že po včerejšku by mohl mít nějaký ten klid, ale jak se zdá tak ne. A jak se říká, když se karma rozjede, tak už jí nikdo jen tak nezastaví. Měl pocit jako po nějakém flámu. Bolelo ho celé tělo, hlava mu třeštila a měl pocit jako by mu někdo kompletně vymazal paměť. Celý den byl roztržitý a měl divný pocit. Měl pocit, že pro dnešek ještě nemá klid. Jako by mu nějaký hlásek napovídal, že to nejhorší ho teprve čeká. A toho se bál nejvíc. Měl jediné štěstí v tom, že dneska nikam nemusel. Vyučování měl za sebou, takže by musela karma přijít přímo k němu do komnat, a to se snad nestane. Cítil, že jen tady může být naprosto v bezpečí, ale to nejspíš netušil, že někdo jiný má úplně jiné plány.

***

Albus Brumbál měl práce až nad hlavu. Musel vyřídit různé papíry pro ministerstvo. Halda papírů jako by vůbec neubývala, spíš naopak, jen se zvětšovala a zvětšovala. Brblal si pod vousy a očima přelétával z jednoho řádku na druhý. A nespíš by v tom i nadále pokračoval, kdyby nebylo tlumeného ťukání na okno, které se rozbíhalo po celé místnosti.

,,Ale, od kohopak ty jsi?" Ptal se milým hlasem, když přišel k oknu, které otevřel a nechal sovičku vletět dovnitř. Vzal pár mlsek a položil je před malou, hnědou návštěvnici jako odměnu. Převzal si od ní dopis a když do sebe sovička nasoukala co šlo, zase jí pustil ven.
Zasedl si k pracovnímu stolu a prohlídl si obálku, kterou mu přinesla malá kamarádka. Nebylo na ní napsané nic víc, než jeho vlastní jméno a pečeť ministerstva. Jen co odešli už se mu zase míchají do cesty. Vzápětí však pochopil proč.