Zlomeni
,,Tak slečno, pokud testy, které jsme Vám naposledy udělali vyjdou dobře, tak myslím že budete moci jít domů. Zranění už máte zahojená, ač se mi to jeví jako zázrak. Je to teprve týden a Vy už jste vyléčená. Zdá se že máte velmi výjimečnou magii, která o Vás dokáže pečovat opravdu dobře, když je to potřeba." Lékouzelník, který Victorii operoval a staral se o ni celý týden hospitalizace, neměl ani tušení jak velkou mocí dívka před ním vládne. Druhý den pobytu u Svatého Munga se dokázala napojit na svou sestru a její magii. Obě jejich magie se postaraly o rychlejší zotavení.
O svém otci se dozvěděla od Luciuse, který se od ní odmítal hnout. Nechtěl ji nechávat samotnou. Zvlášť v této chvíli, kdy byla bez své obvyklé síly a mrštnosti. Měl strach že jakmile by se jen na nepatrný kousek vzdálil, přišel by o ni. A to nehodlal dopustit. Zamiloval se do ní. Připustil si to ve chvíli, kdy po operaci poprvé otevřela oči a promluvila na něj. Byla to chvíle, kdy se v něm něco zlomilo. Něco, co dokázalo jeho srdce roztát a mysl začít fungovat úplně jinak, než byl dosud zvyklí.
,,To je skvělá zpráva. Moc Vám děkuji, že jste mě dokázali dát do pořádku. Myslím že bez Vás bych už tady nebyla."
,,Za tohle mi děkovat nemusíte, slečno. Je to má práce, ale je hezké to slyšet." Hnědovlasý muž se na ní usmál a oči mu svitly upřímnou radostí. V tom okamžiku, otevřel dveře do pokoje plavovlasý muž, pokývnutím hlavy pozdravil lékouzelníka a posadil se na židli vedle postele u Vici. ,,Půjdu zjistit jestli jsou hotové výsledky testů a hned jak budu cokoli vědět přijdu." Otočil se a nechal svou pacientku s návštěvou, která za ní přišla.
,,Výsledky testů? Co se stalo?"
,,Nic se nestalo, Lu, jen mi dělaly poslední testy, a když vyjdou dobře, mohli by mě už dnes pustit domů." Lucius to strašně rád slyšel. Taková zpráva ho uklidnila.
,,To je výborná zpráva. Ale cítíš se na to? Nebolí tě ještě něco?"
,,Ne, už se cítím dobře. A jestli jsi vzpomínám dobře. Neměl jsi přijít až za dvě hodiny? Myslela jsem že máte schůzi." Vici si nebyla jistá jestli si to dobře pamatovala, ale měla za to že ano. Byly to tři dny zpět co se o tom zmínil.
,,Měl, ale zrušila se. Na důvod se mě neptej, neznám ho. Ale myslím že musel něco zásadního zjistit. Nebo ho prostě někdo naštval a on si teď potřeboval vybít vztek přímo na dotyčném." Lucius sice neměl potuchy o důvodech, které předcházely k zrušení schůzky, ale měl zlé tušení, že to není nic dobrého.
Mohli se bavit o čem jen chtěli, ale oba v těch chvílích cítili neskutečný pocit štěstí a zároveň i bezpečí. Bylo to něco magického, co se nemohlo rovnat ničemu co kdy zažili. Nejspíš by to tak popsali všechny zamilované páry, ale znáte to. Láska nezná mezí.
***
,,Poppy, je něco nového?"
Týden. Jeden dlouhý týden, ve kterém se nikdo nemohl na nic pořádně soustředit. Profesor lektvarů se ne a ne probudit z kómatu, který jak se zdálo, mu zhoršoval jeho zdravotní stav. Už to nebylo tak jako na začátku. To bylo jasné jen že mysl je rozsvícená jako vánoční stromek na Štědrý den a na tělo to nemělo žádný vliv. Až do teď. Po třech dnech se u něj začaly projevovat příznaky chřadnutí. Ať bradavická lékouzelnice dělala cokoli - nepomohlo to. Mohla mu podávat lektvary jaké chtěla, mohla se o něj starat i po mudlovsku, ale nebylo to nic platné. I když si zavolala na pomoc kolegy z Munga - bylo to bez výsledků. Začala ztrácet nápady, sílu i víru. Po dlouhé době cítila že dopadla na dno po její psychické stránce léčitelky. Každý ošetřující to tak jednou za čas pocítí. Že nemůže někoho vyléčit, nelze někoho zachránit nebo hůř může někoho ztratit. A Poppy to právě prožívala. Nic co udělala nepomohlo. Spíš to vypadalo, jako kdyby jen stála opodál a ani jednou nemávla hůlkou. Připadala si k ničemu. Ani nedokázala dát žádné odpovědi jeho blízkým. Cítila se na pokraji svých sil.
,,Bohužel." Žena seděla u lůžka svého, nyní jediného, pacienta, a snažila se ukočírovat své negativní myšlení. ,,Žádná změna k lepšímu, spíš se to znovu zhoršilo. Opět dostal vysokou horečku, o podváze ani nemluvím. Nemohu do něj nic dostat, mudlovská nitrožilní výživa už nestačí. Bojím se že za chvíli začne být i dehydratovaný. V takovém případě už nejspíš nepomůže ani zázrak, Albusi."
,,Je to horší než jsem si myslel. Přestal jsem doufat a začal jsem se modlit."
,,Ano, to máme stejné. Dnes by měl dorazit Lucius Malfoy i Lívie. Vůbec nevím co bych jim měla říct. Ani nevím jak to mám odůvodnit sama sobě, natož někomu jemu blízkému. Jsem na konci svých možností. Nezbyl mi žádný nápad ani teorie, které bych mohla ověřovat nebo řešit. Nic nepomáhá, ani se to ničemu nepodobá."
,,Řekni jim to co jsi pověděla teď mě. Jen pravdu. Nic jiného dělat nemůžeš." Ředitel se na svou kolegyni díval s lítostí, ale i s pochopením. Měl tušení jak se musí cítit, ale nemohl si tím být jistý. Ani on nevěděl jak se ve skutečnosti cítí. Neměl nic nového s čím by mohl pracovat, nebo jí alespoň poskytnou nějakou nápovědu k odpovědi. Všichni byli zahnáni do kouta jako kořist, kterou tam zahnal predátor. A úniková cesta byla v nedohlednu.
***
,,To myslíš vážně?" Vici se snažila chytit ztracený dech kvůli smíchu, který vyvolal Lucius svým prohlášením.
,,Ovšem že ano. Severus bude u vytržení až se to dozví."
,,To si buď jistý, ale nevím jestli nejdříve bude u vytržení nebo jestli tě nebude chtít prve proklít."
Snažili se smíchem a různorodou konverzací popohnat čas, který jim zbýval do konce chvil strávených v nemocničním prostředí. Ani jeden nezůstával pozadu s názory, argumenty ani dohady. A bylo jim v té chvíli tak dobře, jak jen mohlo být. Přišli si jako v jiném světě - lepším světě. V takovém, ve kterém chtěli být už navždy, ale k tomu bylo potřeba udělat ještě kus práce, aby bylo možno to uskutečnit.
Průbojnou konverzaci jim překazil lékouzelník mířící rovnou z laboratoře. ,,Tak slečno, nebudu to nijak protahovat. Doufám že už jste si začala balit, protože přesně za hodinku Vás odtud propustíme a můžete jít domů. Výsledky dopadli dobře."
A jak se řeklo, tak se také stalo. Přesně za hodinu se podepsaly poslední papíry a oni mířili ven z nemocnice, která Victorii poskytovala celý týden útočiště.
,,Tak se mě pevně chyť a přemístíme se na manor." Lucius podávat Vici svou dlaň, ale ta se k ničemu neměla.
,,Ani náhodou! Přemístíme se do Bradavic. A NE neberu jako odpověď. Chci vidět tátu."
,,Asi tě nepřemluvím ke klidovému režimu, viď?"
,,V sídle, které je útočištěm pro tucet lidí, které nemusím ani cítit? Ne, to opravdu ne, drahý."
,,Dobře, tak se mě chytni. A hurá do bradavické ošetřovny."
***
,,Jak to jako myslíte že nevíte nic nového?! Vždyť tady leží už týden. Týden! A Vy mi teď říkáte že nic nového nevíte? To snad nemyslíte vážně!"
Vici i Lucius se blížili k ošetřovně, každý s jinými pocity. Mladá dívka s obavami i radostí v srdci z toho že znovu uvidí svého otce. Na druhou stranu její přítel s pocity tolik pomotanými, že nevěděl který z nich převládal více. Ovšem, když zaslechli křik vycházející ze dveří kam mají namířeno, oběma naskočil v hlavě jeden jediný pocit - strach. Na nic nečekali a s rychlostí blesku přidali do kroku a rozrazily dveře, za kterými mohli být svědky hádky, která se mohla každou chvíli vyostřit.
,,Co se to tady děje?" Blonďatý muž udělal první krok k utnutí prudké slovní přestřelky mezi dvěma ženami. Hned za nimi mohl vidět svého přítele, který vypadal že jen spí, ale i slepý si musel všimnout toho že je něco jinak.
,,Luciusi, Vici. Výborně, alespoň tady budu mít někoho na mojí straně. Tahle ženská mě už vytáčí na plné čáře. Otec tady leží týden a ona mi tady říká že nemá páru co s ním vlastně je."
,,Jak to myslíš, Lívie?" Její sestra nic nechápala. Myslela si celou dobu že je její otec jen v bezvědomí a že se za chvíli zotaví. Že to má z vyčerpání nebo tak něco. Nejspíš se mýlila a tím dostala do těla ještě větší dávku strachu.
,,Už jsem to vysvětlovala Vaší sestře, Vici. Já netuším co se se Severusem děje. Vyzkoušela jsem všemožné lektvary, kouzla i mudlovské techniky. Dokonce jsem si sem zavolala i kolegy ze Svatého Munga, ale nic nezjistili. Nic nezabírá. Spíš se jeho stav zhoršuje, a my nevíme důvod. Jeho tělo na nic nereaguje, jako by ho ono samo zrazovalo."
,,Tím chcete říct, že v tohle stavu zůstane dokud..." Vici se snažila nepropadat panice, ale nedařilo se jí to. Stejně jako nedokázala zabránit tvoření se slaných kapek jež nakonec utekly z jejích očí. ,,Ne! Tomuhle nevěřím." Ani si pomalu neuvědomovala že setřásla ze svého ramene ruku svého milence. Nemohla tak ani zahlédnout bolest zračící se mu v očích i tváři.
,,Je mi to líto, slečno. Já už vyzkoušela všechno co se dalo. Nevím co jiného dělat."
,,Ne, takhle to být nemůže. Určitě se jen něco přehlédlo. Musí jít něco dělat. Nic se neděje jen tak." Vici se snažila zmírnit třas svého těla, ale zdálo se že toho není schopna. Prohrávala se svým vlastním tělem. Stejně jako její otec prohrával svůj vlastní boj. ,,Jděte!"
,,Cože?" Lívie si byla vědoma toho, co její sestra řekla, ale nechápala takovou reakci.
,,Řekla jsem: Jděte! Chci tady být sama."
,,Sestřičko, myslím že to není dobrý nápad."
,,Vypadněte! Vy už jste měli příležitost tady s ním být. Já ji mám nyní poprvé, a tu mi nikdo z vás nevezmete." Slzy jí kanuly po lících a ostatní mohli vidět v její tváři vepsanou bolest a ztrátu, kterou si nebyla ochotna připustit. Nemohla si ji připustit, protože by to znamenalo, že svého otce již předem odepsala, tak jako všichni okolo ní. To nemohla dovolit. Musel být způsob, který ještě nezkusili.
Obě ženy už nic neříkaly a odešli z ošetřovny, přesně tak jak si šedovlasá dívka přála. Jen její přítel se nedokázal pohnout.
,,I ty Luciusi, prosím."
,,Ne, nenechám tě tady samotnou."
,,Já to tak potřebuji."
,,Jsi si jistá?" Muž doufal že si svá slova rozmyslí, ale jak o chviličku později zjistil - opak byl pravdou.
,,Ano, jsem si jistá."
,,Dobře. Ale měla bys ještě něco vědět ohledně jeho stavu. Neřekl jsem ti to protože jsem chtěl aby ses pořádně uzdravila a nebyla ve stresu." Věděl že ho poslouchá. A i když věděl že teď dává v sázku celý jejich vztah, musel to risknout a říct jí pravdu, kterou si myslí. ,,Mučí ho on. Nevím to jistě, ale myslím si to. Myslím si že ho mučí skrz jeho mysl. Nic jiného mi nedává smysl." Bylo to venku. Teď mohl jen doufat, že ho jeho milá nezavrhne.
Svěsil ramena a s přáním dobrého konce odešel pryč, tak jak si to zlomená dívka před ním přála.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top