Klid. To bylo to poslední co by se v mysli Lívia odehrávalo. Měla sama v sobě obrovský zmatek, který se každou vteřinu zvětšoval a ona ani nevěděla proč. Ležela ve své posteli v hlavním stanu a přemýšlela o boji, který měl nastat za pár hodin. Měla strach, nejen o sebe ale i o ostatní členy, kteří se k ní přidali, a nedokázala ho ukočírovat. Ale věděla že musí usnout, jinak toho moc nedokáže. Otočila se na bok, zavřela své modré oči a snažila se usnout. Snad by se jí to i podařilo, kdyby nebylo jedné ohromné bolesti, která ji zasáhla do hrudi. Věděla že není zraněná fyzicky, že je to vnitřní bolest svázána s její magií. Slabé steny bolesti ji vycházely z úst a ona se opravdu silně držela, aby bolestí nevykřikla tak silně jak jen mohla. Když už si myslela že to nikdy neskončí, bolest se zeslabila, až zcela odezněla. A to bylo možná ještě horší než kdyby přetrvávala. Lívia pocítila s odstupem agónie i neskutečnou prázdnotu. Okamžitě se chtěla spojit se svou sestrou, ale to nebylo již možné. Necítila ji. Už nebyla schopná se na ni napojit. Té noci už nebyla schopná usnout, musela neustále myslet na to co se nyní stalo, ale nedávalo ji to vůbec žádný smysl. Byla v koncích a cítila se naprosto sama.

***

,,Už se pro..."

,,Ne... Trvá to..."

,,Však ona se..."

Už jste někdy zažily tak ostrou bolest hlavy že vás probrala ze sladké temnoty, kterou jste prožívali? Právě tohle se nyní dělo Victorie, která sem tam zaslechla útržky rozhovoru, který u ní vedli dva muži. Poznávala ty hlasy, jen je neměla ke komu přiřadit, byla až moc mimo na to aby to zvládla.
Tenhle její stav trval ještě nějakou dobu, než se odhodlala opatrně otevřít oči, přičemž je okamžitě musela zavřít, když ji do očí bodlo světlo. Musela to zkusit několikrát, než je dokázala nechat otevřené.
Rozhlédla se okolo sebe ale nebylo tady nic co by ji mohlo napovědět kde by mohla být. Byl to žalář, to bylo jasné podle vlhké kamenité zdi, ale víc nezjistila. A se svázanýma rukama a s bolestí celého těla se toho taky moc dělat nedalo. Nemohla se ani pohodlněji posadit.

Ovšem chvíle, která se jí vryla do paměti, byla ta, když uslyšela ten slizký hlas. Ten při kterým se všichni krčí v koutě a klepou se strachy. A stejně na tom byla nyní i Vici, které bylo jasné, že v tuhle chvíli je naprosto bezmocná. Už neměla svou magii aby se mohla bránit.

,,To se na podívejme, kdo se nám probudil. Samotná Vici Snapeová v celé své kráse, i když o té by teď bylo docela dost pochybností. Ale probudila jsi se právě včas. Vyrážíme do Bradavic má milá, a ty mi pomůžeš s porážkou všech těch tupců"

,,Nikdy!" I když Vici ztratila svou magii, nehodlala se jen tak vzdát. A jak bylo vidět, tak ani Temný pán nevěděl, že o svou moc přišla. To byla její výhoda, kterou hodlala využít ve svůj prospěch. Nikdy se nevzdá.

,,Uvidíme, nakonec ti nic jiného nebude zbývat." Muž s hadí tváří se od ní vzdálil se slizkým úšklebkem na tváři a s pomalým krokem odešel v cely ven.

Vici se ale sama nenacházela dlouho, za malou chvíli přišli dva smrtijedi, kteří ji na malý moment odpoutali, ale ani to nemělo dlouhé trvání, protože v další chvíli stála na svých vratkých nohách a ruce ji byly opět sevřeny do okovů. Táhli ji až ven před Malfoy Manor, kde stál v čele armády obávaný Lord Voldemort. V okamžiku kdy k němu přišli se všichni začali přemisťovat až přišla řada i na Vici, která se octla ve víru nicoty.

***

V Bradavicích se mezitím všichni co mohli bojovat, společně s bystrozory a různými spojenci, sešli ve velké síni a vyčkávali na začátek pekla, které mělo každou chvílí vypuknout. Již dokončili všechna možná kouzla na ochranu a nezbývalo jim nic jiného než čekat.

,,Tati, neozvala se ti Vici?" Lívia měla o svou setru čím dál tím větší strach. Nelíbilo se jí že už s ní necítila žádné spojení, jelikož to bylo znamení toho že už nebyla mezi živými, ale tomu dívka odmítala věřit.

,,Bohužel ne, ale mluvil jsem s Luciusem, říkal že musela ještě něco zařídit, aby se nám podařilo válku vyhrát. Doufejme že se k nám připojí ještě než boj vypukne."

Severus chtěl ještě něco říct, ale byl přerušen Longbottomem, který se vřítil do velké síně a vykřikl to, v co všichni doufali že je jen jejich nejhorší noční můra. Smrtijedi byli u ochran.

Všichni se rychle zvedli ze svých míst a rychle se shromáždili venku na nádvoří.

,,Krásně jste se nám tady seskupili, to je pravda. Ale řeknu to jen jednou. Nikdo z vás tady dnes zemřít nemusí, stačí jen když se přidáte ke mně." Temný pán je vyzíval jen jednou, a oni to moc dobře věděli, ale nikdo se nehodlal vzdát jen tak bez boje.

,,Myslím, Tome, že tady po tom nikdo netouží." Albusův hlas zněl rozhodně a bez zaváhání, ale v nitru byl vystrašený.

,,Opravdu Albusi? Jsi si tím tak jistý?" Jeho výsměch projel ušima všech jako malé jehly co se do nich zabodávaly. Bylo to strašidelné. ,,Já vím minimálně o třech lidech, kteří se ke mně přidají. Nemám pravdu? Severusi, Luciusi a Lívie?"

,,Nevím proč si myslíš že bychom se k tobě měli přidávat. Nemám nejmenší chuť se k tobě přidat." Mistr lektvarů byl silně rozhodnut, ovšem něco v něm začalo hlodat. Temný pán by se nezeptal tak sebevědomě jen tak pro nic za nic.

,,Opravdu? Vidíš Vici, nikdo se za tebe obětovat nechce. No není to smutné?" Lord Voldemort se malinko uhnul do strany a kostnatou rukou pokynul k pohybu dvěma smrtijedům, kteří za řetězy táhly nebohou dívku s modřinami na těle kam se člověk podíval.

Vici padla na kolena hned vedle černokněžníka a očima se pomalu rozhlédla po lidech na druhé straně ochran. Viděla svou rodinu i Luciuse, všechny učitele i mnoho studentů. Ale viděla i spojence, které sama poprosila o pomoc.

,,Vici!" Severus udělal pár kroků vpřed než ho právě ti tři zastavili a záporně kroutily hlavami aby nedělal nic neuváženého.

,,Ale, ale... Kohopak to tu máme? Zrádci, které jsem nakázal Victorii aby mi je přivedla. Jaké to překvapení. Máš k tomu co říct, Vici?" Temný pán se obrátil celým svým tělem na dívku klečící u jeho nohou a dal pokyn aby ji zvedli do stoje. ,,No, já čekám."

,,Chtěl bys abych ti něco řekla?" Vici možná ztratila svou magii, ale rozhodně se nehodlala jen tak vzdát. Věděla že nakonec bude muset zemřít, ale musela si to přesně vypočítat. Nesměla si dovolit udělat chybu. A ta chvíle byla právě tady. Její bojové schopnosti naštěstí nikdy nezávisely na její magii, a to hodlala využít.

Neměla strach o z ničení Voldemorta, o to už se postarala, když s Harrym vymysleli jak ho zbavit černokněžníkovi duše. A tak to také hned provedli. A jejich snaha jim vyšla. Teď už byl Temný pán smrtelný.

,,Ano, to bych byl velmi rád."

,,No, tak dobrá." Vici se na svých vratkých nohách o kousek víc přiblížila k muži před ní. ,,Jaké to je když ti někdo vypálí rybník, hm?" V ten moment od něj prudce odstoupila a vyvlíkla se z řetězů, které těsně před tím uvolnila, díky klíči, který sebrala jednomu z oněch smrtijedů. Využila jejich překvapení a sebrala svým věznitelům dvě dýky, které měli za opaskem.

,,Teď!" Zakřičela z plna hrdla a sledovala jak se právě Hugo, Barry a Felix rozeběhli jako první, aby se mohli pomstít v boji. A pak už se rozeběhl i zbytek lidí ze světlé strany. Poté už jen mohla sledovat masakr, který nastal.
Vici se mohla jen bránit těmi dýkami a doufat na zázrak.

***

Bitva trvala dlouhou dobu, nikdo se nechtěl vzdát. A padlých bylo na obou stranách víc než dost. Všude bylo slyšet řinčení zbraní, různé výbuchy a vzduchem svištěla kouzla jedno za druhým. Když z ničeho nic byl slyšet ukrutný křik Temného pána. Všichni se v tu chvíli přestali bít a podívali se směrem k ochranám Bradavic. To co viděli všem vyrazilo dech. Hadí ksicht padl na kolena, s dýkou zabodnutou v břichu. A nad ním se skláněla Vici, která dýku pevně svírala v ruce.

,,Nikdy mě neporazíte. Pověřil jsem jednoho ze svých nejvěrnějších, aby rituál s tebou a tvou sestrou provedl i kdyby se stalo cokoli, tohle už nelze zastavit."

,,To si jen myslíš. Shnij v pekle." S těmito slovy Vici vysunula dýku a jedním pevným tahem ji opět do těla černokněžníka zasunula, ale tentokrát přímo do srdce.

V té chvíli nastal zmatek. Smrtijedi se začali přemisťovat a prchat. Bystrozorové se jich snažili co nejvíce pochytat, společně s ostatními učiteli i studenty. Všichni byli natolik rozptýleni, že to byla ta chvíle, na kterou Vici čekala. Nebyla si jistá jestli si Temný pán našel nějakou zálohu, kdyby skutečně zemřel, ale po jeho slovech měla už sto procentní jistotu. Musela zemřít. Nestačilo, jen aby odčerpala svou magii, tu mohla zase získat zpět, kdyby chtěla, magie se jen tak zničit nedala. To bylo až moc velké riziko. A proto se rozhodla to učinit. Druhou dýkou, kterou držela v ruce se rozhodla ukončit svůj život, pro bezpečí všech ostatních. Neváhala, a se slzami v očích společně s myšlenkou na své milované a dýkou namířenou na své vlastní srdce, ukončila svůj život. S posledním úderem jejího srdce přišla vytoužená temnota a klid, který očekávala ze všeho nejvíc.

Všichni z různých stran, udělali různá rozhodnutí, která buď chránila je samotné nebo ty, na kterých jim nejvíce záleželo. Všichni jsme páni svého vlastního osudu, a to se nikdy nezmění ať člověk stojí na jakékoli straně.

KONEC