Albus Brumbál, seděl za svým pracovním stolem v pracovně a vyčkával na Severuse Snapea, kterého kdysi přijal do školy čar a kouzel v Bradavicích, a dokonce i pod svou ochranu. Začalo to smrtí Lily Potterové a pokračovalo po měsíci smrtí Izabelly Snapeové. Ano, Albus o tomto faktu věděl. Věděl o Severusovi a Izabell, a o tom že byli svoji. Tehdy ho to složilo, i když by to Severus nikdy nepřiznal nahlas. Se vším mu tehdy pomáhal. Musel mu i podávat bezesný a uklidňující lektvar, aby mohl Severus v klidu přečkat dlouhé dny i noci. To celé trvalo dva roky. Dva dlouhé roky, kdy se musel Severus dávat opět dohromady. Dva roky, kdy si přísahal, že už nikdy nedovolí aby se tohle někdy opakovalo. 

Smrt Izabell si velmi vyčítal, stejně jako Severus. To on ho tehdy, před těmi šestnácti lety, požádal o ochranu jeho a Izabell, ale selhal. Izabell se tenkrát se Severusem pohádala a po té hádce přišla za ním a řekla mu, že si skočí k nim domů pro pár věcí, že se do hodinky vrátí zpět. Dovolil jí to, ale pak se o dvě hodiny později u něj v ředitelně objevil Severus a sháněl se po ní. Albus si myslel, že už bude dávno zpátky, ale očividně tomu tak nebylo. Vše řekl velice rozrušenému profesorovi lektvarů a ten ani na vteřinu nezaváhal. Ihned se krbem přemístil k nim do domu.
Od vyprávění od Severuse se to seběhlo moc rychle. Prý se dostal přímo do středu pasti, kterou smrtijedé s Voldemortem plánovali velice dlouho a nakonec jim to i vyšlo. Zajali ho, a párkrát na něj vyslali velmi zlé kletby, které mu způsobovali nepopsatelnou bolest. Izabell ležela na zemi a její šaty byli zakrvácené. Její havraní vlasy byly neupravené, hnědozelené oči nezářili tak jako kdysi, spíš vypadali jako by se chystali vše vzdát, dolní ret měla natržený a krev kontrastovala s barvou rtů, které se nyní chvěly strachy. Slzy jí stékali po tvářích a nezdálo se, že by někdy chtěly přestat téct. O to se ale postaral Lord Voldemort, který dal pokyn jeho věrným, aby jí zabili. A Severus se na to musel dívat. Pak už mu jen Severus řekl, že na něj použili jakési kouzlo, které ho uvedlo do bezvědomí, kterému se moc nebránil.

Albusovi vzpomínky přerušilo klepání na dveře jeho pracovny a zdálo se že jeho návštěvník je velice netrpělivý. ,,Dále!" Pověděl ještě trochu zastřeným hlasem, který se co nejrychleji snažil vrátit zpět na svou obvyklou výšku.
Dveře se s mírným zaskřípáním otevřely a řediteli školy se naskytl pohled na profesora zahaleného v černém hábitu a chladným pohledem.

,,Můj milý chlapče, pojď a posaď se. Citrónový bonbón?" Usmál se Brumbál a snažil se aby na něj nebylo znát, že ještě před malou chvílí se málem rozplakal, jako kdysi před čtrnácti lety.

,,Ne, pokaždé když k Vám přijdu nabízíte mi a já pokaždé odmítnu. Myslím, že po tolika pokusech už by jste to snažení mohl vzdát," odpověděl Severus hned jakmile usedl do křesla naproti řediteli.

,,Neztrácím naději, Severusi." 

,,Ano, já zapomněl, že naděje nás vlastně drží nad vodou, i když nás všichni ostatní opustili," rýpl si Severus a Albus přesně věděl, co tím doopravdy myslel.

,,Přesně tak to je, můj milý chlapče."

,,Proč jste mě chtěl vidět, Albusi?" Severus tyhle ředitelovi dýchánky a pokecy neměl v lásce. Ředitel vždy položil nějakou úplně nevinnou otázku, díky které ho vždy dokázal dostat do kouta a on byl naprosto bezbranný. A Severus si byl jistý, že totéž se stane i dnes. Sice nevěděl proč si ho ředitel zavolal, ale měl jedno nemilé tušení, které doufal že se mu nevyplní. Snad neměl až takové štěstí na smůlu. Nebo ano? Nebyl si nikdy jistý, co by měl od Albuse čekat, i když věděl o čem se budou bavit. A to nesnášel. Měl rád věci pořádně uspořádané. Chtěl mít ve všem pořádek, ale tak to nemohlo být pokud si ho zavolal tento muž. Muž, který mu už několikrát zachránil život. 

,,Ale no tak, to jsi dva přátelé nemohou jen tak sednout a popovídat si? Jak se oba mají? Co se za tu dobu, kdy se neviděli, událo? Nebo jak se dostává z nehody, která se udála před čtrnácti lety?" 

Severus se musel hodně držet, aby nepřeskočil stůl, který byl mezi ním a mužem, které ho chtěl nyní zaškrtit. Věděl to. Věděl, že tohle nebude jen nějaký pokec u čajíčku, ale doufal, že na tohle téma už nikdy nedojde. Jak se asi tak má dostat z traumata a pocitu viny, které ho rozežírá a zabíjí zaživa, když mu to někdo neustále připomíná a neustále se ho ptá jak mu je a jak to zvládá? Ale co si to vlastně namlouvá? Vždyť na to nikdy nezapomene, ani kdyby se ho na to Albus neptal celé ty roky. Pokaždé, když ulehá do postele ve své ložnici si pokládá jednu a tu samou otázku. Jsou jeho dcerky živé nebo je nakonec Voldemort zabil? A pak si na to stejně odpoví sám. Ovšem že je zabil. Chtěl ho potrestat a vzít mu to, co mu bylo nejdražší. A to byla jeho žena s dcerami. Izabellu, Victorii a Lívii. Victorii byli pouhé dva roky a Lívii pouhý jeden rok. Ne, nikdy to přežít nemohly a on to moc dobře věděl. 
Albusovi tehdy řekl úplně všechno. Co se stalo, když se dostal za Izabellou. Co jemu i Izabell smrtijedi provedli. Ale jednu, nebo spíš dvě věci, mu tehdy zatajil, a tajil jí do dneška. A to byly, jsou a budou jeho dvě dcerky.

,,Musíme se o tom zase bavit?" Zeptal se Severus a doufal, že tenhle rozhovor se dál už rozvíjet nebude, ale na to znal toho muže před sebou až moc dlouho.

,,Vím, že se k tomu nerad vracíš, Severusi, ale já si nemohu pomoci. Strachuji se o tebe a nechci po tobě nic víc, než jen potvrzení toho že jsi v pořádku." 
A Severus ho i docela chápal, ale on by ho taky mohl pochopit. Zvlášť po tolika letech, kdy ho zná. Právě tohle byl jeden z mnoha důvodů, kvůli kterému mu neřekl o svých dvou dcerách. Zbytečné otázky ještě na ně dvě by ho dokázaly dokonale odrovnat a on by už neměl ani špetku síly a vůle na to se znovu zvednout a jít dál. 

,,Ano, to máte pravdu. Velice nerad se k tomu vracím a Vy to víte lépe, než kdokoli jiný. Také mě znáte, hnedka po mé ženě, lépe než kdokoli jiný. Proto si tedy myslím, že už by jsme se k tomuto tématu nemuseli nikdy vracet. Protože si myslím, že kdyby jsem chtěl, tak už bych dávno vypil nějaký jed ze svých zásob a bylo by všemu konec. Pokud ovšem vím, tak jsem stále tady, učím tady a momentálně s Vámi i mluvím. Takže nevidím jediný racionální důvod k tomu, aby jsme nadále pokračovali v tomto rozhovoru." 
Už to nevydržel. Ujely mu nervy. Vstal a bez jakéhokoli pozdravu na rozloučenou odešel pryč z ředitelny. Jediné, co za sebou zanechal byl smutný a zmatený ředitel. A také málem ohluchlý z toho, jak Severus při svém odchodu práskl dveřmi ředitelny.