,,Já to nechápu," řekla nechápavě madam Pomfreyová. ,,Ještě v jednu hodinu v noci jsem Vici měnila obvazy za nové. Ty rány měla otevřené a zanícené."

,,Tak jak je možné, že je naprosto v pořádku?" Ptal se Albus.

Dnes ráno se šel Severus podívat na svou dceru a myslel si, že vše bude při starém. To však netušil, že hned jak přijde dostane infarkt v podání malého zázraku. Victorie seděla na lůžku a pozorovala své již zahojené rány, které byly skryty pod několika vrstvami obvazů, které ležely vedle ní na polštáři. Nemohl uvěřit vlastním očím. Hned proto volal Poppy a ptal se jí jak to dokázala, ale ona mu nebyla schopna odpovědět. Sama nevěděla, co má její kolega na mysli. Když jí vytáhl ven z kanceláře, nemohla vyjít z úžasu. Nechápala jak se to stalo. Ihned informovala Albuse, který přišel okamžitě a všichni začali debatovat o tom, jak se to mohlo stát. Nikdo si díky tomu nevšiml Victorie, jejíž oči se nyní soustředily na obálku, vedle které ležel měsíční květ. 
Mohli jste ho utrhnout pouze za měsíčního svitu v zapovězeném lese. Avšak najít ho je obrovský oříšek. Ještě notnou chvilku na něj hleděla, než jej vzala opatrně do ruky, jako by se bála, že by se mohl rozpadnout. Nechápala co to může znamenat. Pak se natáhla pro obálku, na níž bylo napsáno úhledným písmem její jméno. Nebyla si moc jistá, ale to písmo jí připadalo strašně známé. Pomalu obálku otevřela a začetla se do textu, který pokrýval úhledně složený pergamen.

,,Jak to mám, sakra, vědět..." rozhodila léčitelka rukama a snažila se nalézt nějaké vysvětlení.

,,Nechci vám kazit vaši zajímavou debatu, ale myslím, že to má co dělat s tímto dopisem," řekla Vici a podala ho svému otci.

Ten si obálku převzal a začal si číst text psaný úhledným písmem. Jak tak sestupoval zrakem po písmu více ke konci, tím víc se mu ztrácela z obličeje jeho neprůbojná maska. Oči společně s obličejem se mu chytil ve víru překvapení, nehorázného štěstí, ale i strachu a smutku, které vnímal ze všeho nejvíce.

,,To přeci není možné," zašeptal a pod návalem všech těch emocí se prudce posadil na postel ke své dceři.

,,Severusi!" Zvolali jeho kolegové ve strachu o něj.

,,Ona žije," zašeptal a podíval se na svou, již zdravou, dceru. Šedovlasá dívka jen přikývla a v jejích modrých kukadlech se třpytili jiskřičky štěstí a nové naděje.

Severus si nemohl pomoci a musel se upřímně usmát. A že to nikdo z jeho kolegů nikdy neviděl mu bylo naprosto ukradené. Jediné, co mohl nyní dělat bylo usmívat se a začít doufat, že nějaká ta naděje přeci jen existuje.

,,Severusi, mohl by jsi nám vysvětlit, co se tady děje?" Zeptal se ho ředitel, ale než profesor ze svých úst stihl vypustit jen jednu jedinou hlásku, přiřítil se na ošetřovnu jeho kmotřenec s pergamenem v ruce, a vykřikoval, že žije, a že tomu nebudeme nikdo vůbec věřit.

,,Počkej Draco, o čem to mluvíš?" Zeptala se ho Vici.

,,Tak je to pravda - jsi v pořádku. Vyléčila tě." Mladý Malfoy měl stále jen rozšířený úsměv, který všem na ošetřovně dokazoval, že má radost.

,,Cože? Draco, mohl by jsi tu větu zformulovat tak, abychom jí rozuměli všichni, a ne jen ti, co studují věštění?" Profesorova dcera se na něj musela ušklíbnout, protože její přítel plácal páté přes deváté.

,,Ehm... Jo, jasně, promiň," zašklebil se na ní blonďák. ,,Já jsem se vzbudil a vedle hlavy jsem měl tohle," podal jim pergamen, který obsahoval jen pár vět, ale i přesto se pisatel vyjádřil víc, než dost.

,,Severusi!" Albus zvýšil hlas, díky čemuž na sebe, konečně, upoutal pozornost všech přítomných. ,,Co se tu děje? Evidentně to vy tři víte."

,,Zdá se, že jsem nakonec své dcery neztratil."

,,Cože?"

,,Přečtěte si to." Podal jim oba dva pergameny a ředitel na nic nečekal a začal číst.

,,Nazdárek Draco,

snad se ti vede dobře. Je mi líto, že jsem se kdysi tak narychlo vytratila a nikomu nic neřekla. HlavněnVici, ale nešlo to. Taky je mi líto, že jsem neměla moc šancí tě poznat - alespoň ne naživo. Musela jsem jednat hned a nebylo času nazbyt. Ale o tom tady vlastně ani psát nechci. Chtěla jsem ti jen říct, že na ošetřovně na tebe, a i na Severuse Snapea, čeká jedno velké překvapení. Tak si ho oba užijte dokud můžete, a Vick ať na sebe dá příště pozor. Kdyby mi nedal jeden můj zdroj vědět, nic z toho by se nestalo.

P.S.: Myslím, že se představovat nemusím, ale jen kdyby ti to nedošlo...

Lívie Snapeová."

Albus nějakou chvilku přeskakoval pohledem od vzkazu k osobám, jejichž jména byla zmíněná samotným pisatelem. Nakonec zabodl svůj pohled na lekvaristu a pohledem prosil o potvrzení celé situace. Ten jen kývl a dalším kývnutím ho pobídl k dalšímu čtení.

,,Drahá sestřičko,

ani nevíš, jak moc mi chybíš. Nevím, jestli mě máš ještě ráda i potom jak jsem zmizela, ale bylo to nutné. A kdybych už pro tebe neznamenala to, co ty pro mě, tak si alespoň přečti tenhle dopis až do konce.

Sama moc dobře víš, že se válka blíží a to neuvěřitelně rychlím tempem. Mám plán jak ochránit své blízké, přátelé i všechny ostatní, kteří se do války zapojí, ale lehké to není. A ani bezpečné. Ale co je v téhle době bezpečné, že? Potřebuji, aby si žila a aby si dál dělala svou práci tak, jak to děláš už dlouho. Chci abys žila, ne pro válku, ale pro sebe a hlavně pro našeho otce. Potřebuje alespoň jednu z nás, aby při něm stála. A ty u něj můžeš být prakticky kdykoli. Pak je tu Draco. I pro toho zde musíš být a dát mu potřebnou podporu, kterou bude potřebovat. A věř mi, že jí bude potřebovat už velmi brzo.

Asi se sama sebe ptáš, proč ti píšu a pomáhám až teď. Asi to vypadá jako bych tě vnímala jako nějakou věc, která je hlavní, nebo hodně přínosná, pro můj plán. Věř mi! Není to tak. Důvod je ten, že musím zůstat skryta. I navzdory tomu jak moc mi chybíte, nebo jak moc bych vás chtěla mít všechny u sebe. Musí to tak být. Snažím se tím chránit ty, na kterých mi záleží, i celý svět, a i ty, které mám na starost.

Snad mě pochopíš a pokud válka dopadne tak jak doufám... Snad mě pak vezmete zpátky.

P.S.: Měsíční květ si rozvař a pij ho jako čaj dva dny po sobě - ráno a večer. Pak už budeš naprosto v pořádku.

P.S.S.: Pozdravuj našeho tátu. A řekni mu, že dopis bych mu ráda také poslala, ale jaksi má lépe střežené komnaty, než váš ředitel svou školu.

S láskou Lívie."

V Albusovi se umocnilo několik emocí, ale ani jedna jediná nebyla záporného rázu. Měl radost za všechny tři, kteří na něj koukali s otázkou v očích. Pak tu byla jistá starost, i když tu dívenku neznal, měl o ní strach jako by jí znal už nějaký ten pátek. Obdivoval jí za to, že se dokázala sama vzepřít a opustit smrtijedy. Navíc, pokud si dobře vzpomínal, jí bylo pouhých patnáct let, když vše, co doposud znala hodila za hlavu a šla evidentně pomáhat jinam. Hádal. Psala, že musí zůstat skryta kvůli všem, které má na starost.

,,Musíš být hrdý, můj chlapče," zašeptal a zvedl své pomněnkové oči k trojici. ,,Máš dvě dokonale ohromující dcery."

,,Jsem hrdý tak jako ještě nikdy. A taky pěkně vystrašený."

,,Proč, tati?"

,,Protože když si teď zdravá znamená to, že se budeš muset vrátit k Pánovi zla. Ale já tě tam nechci pouštět, Vici. Nechci ani pomyslet na to, co všechno si za ty roky musela vytrpět, a co si určitě ještě budeš muset vytrpět. Nechci tě ztratit. A pak je tu tvá sestra, která je, Salazar ví kde."

Vici nemohla ani popsat emoce, které se v ní nyní vířily. Měla pocit, že jí díky tomu vybouchne hlava. Avšak se nemohlo stát nic jiného, než aby přišel další narušitel. Lucius bez klepání a jakéhokoli pozdravení přišel k lůžku, na kterém ještě včera večer ležela zraněná Victoria.

,,Jak to, že jsi...?" neměl slov. Ještě před několika hodinami se tady před ním kroutila bolestmi a teď? ,,No, to mi můžeš klidně říct potom, ale teď pro tebe, nebo vlastně pro vás všechny, mám několik zpráv, které si rozhodně za rámeček nedáte."