Dveře do ředitelny se otevřeli a do místnosti vstoupily dvě, na pohled obyčejné avšak vzácné, osoby.
Severus společně se svou dcerou si během pár vteřin stoupnuli a nebrali v potaz křesla, která mohla během jejich nerozvážnosti spadnout na zem. S úžasem a štěstím sledovaly jednu konkrétní osobu. Bílé vlasy jako sníh, modré oči třpytící se v jemné lesku štěstí a postavu oděnou v dračí kůži, která byla jak odolná proti většině kouzel i čepelím, ale dokonale obkreslovala její štíhlou a drobet svalnatou postavu.

Úžas i strnulý postoj jim však překazil ředit, který se hrnul ke dveřím, aby vzácnou návštěvu přivítal tak, jak to uměl jen on sám. ,,Má drahá, tak rád Vás poznávám. Jaká byla cesta? A koukám, že jste si sebou přivedla i doprovod." Albus sjel pohledem muže stojícího hned vedle dívky. Vysoký, svalnatý, s vlasy černými jako uhel a hnědýma očima, které byly chladné jako kus ledu. Vzbuzoval respekt a autoritu.

Bělovlasá dívka se musela usmát nad energií ředitele školy. Bylo to přivítání, které věru netušila že by se mohlo dostavit, ale nic proti tomu nenamítala. ,,Pane řediteli Brumbále, je mi ctí Vás poznat. Cesta proběhla v pořádku, jen jsme se k Vám skoro nemohli dostat. Pokud jde o můj doprovod. Ráda bych Vám představila Olivera Dileversena, je to můj zástupce a dlouholetý přítel. Můžete mu věřit, řediteli."

,,Jak je možné že jste se k nám nemohli dostat? Pane Dileversene, buďte zde také vítán."

,,Nemohli jsme se vynadívat, moc ráda bych si to zde pak prohlédla - pokud by jste neměl nic proti."

,,Ale to víte že můžete, Lívie. Bradavice jsou Vám k dispozici. Ovšem to není to kvůli čemu jsme se tady nyní sešli, a myslím, že pár lidí se neobejde bez menšího vysvětlení, má drahá."

Jen co ředitel uvedl hosty, ozval se za jeho zády vzlyk a za ním hned na to další, ale o něco hlasitější. Victorie nemohla už nadále udržet své emoce na uzdě a pomalu začala přistupovat k dívence, kdežto ředitel se pomalinku oddaloval ke svému stolu, za který hned záhy zasedl a sledoval dojemnou scénu před sebou.
Hned jak byla Vici dostatečně blízko navázala oční kontakt. Dívky byly stejně vysoké, měly velmi podobné rysy i postavu, jen v obličejích byly naopak rozdílné. Když by si jakýkoli kouzelník odmyslel slzy hrnoucí se po tváři obou dívek, našel by jen podobné ostré rysy, ale to by bylo vše. Jedna měla šedé vlasy, stejně jako popel, druhá naopak bílé jako sníh. Jedna měla oči tmavě hnědé až přecházely do černa jako stahující se mračna před děsivou bouří, druhá však světle modré oči jako nejčistší obloha bez mračen. Pleť jedné z nich byla bílá jako by se o ní pokoušela sama smrt, naproti ní druhá byla o něco tmavší pleti, zcela jistě díky slunečnímu svitu opálenou jinak by byla podobná, ne-li stejná jako její protějšek.
Victoria se odvážila svou bledou dlaň položit na tvář své sestry, aby se přesvědčila že se jí tohle celé jen nezdá, a nebo jestli to není jen nějaký vtip, ale nebylo tomu tak. Stejně tak jak byli reální všichni co stáli v úžasu za nimi, tak stejně tak byla skutečná i její sestra, kterou nemohla najít nikde po celém světě. Tak dlouho jí hledala a nakonec se sama od sebe objevila a teď si spolu hleděly do očí a ani jedna se nezmohla na jediné slovo. Nechtěly kazit tuhle kouzelnou chvíli, bály se pohnout aby se najednou jedna z nich nerozpustila do vzduchu a zase se dlouhé měsíce neviděly. Nakonec to byla sama Lívie, která to nevydržela a svou sestru si přitáhla do medvědího objetí, ze kterého jí už nikdy nechtěla pustit. Tolik jí chyběla, sama sobě si to nechtěla připustit aby se z toho nesesypala, ale bylo to tak.

Obě plakali a drtili jedna druhou ve svých pažích. Nebylo potřeba cokoli říkat. Slzy a těla, která se pod náporem vzlyků a pláče třásla byla dostatečným důkazem všeho potřebného. Obě se však lekly, když se kolem nich najednou z ničeho nic obmotaly další, mnohem silnější paže. Když pak zvedly své pohledy k dotyčnému, spatřili jejich otce jak se mu po tvářích kutálí slzy velké jako hrachy, ovšem na tváři mu hrál upřímný úsměv, který se s každým pohledem na své dcery zvětšoval.

Několik dalších minut nikdo ani nedutal. Nehodlali narušit jejich setkání po tak dlouhé době. ,,To není možné. Já tomu nevěřím." Severus byl v šoku, nemohl uvěřit, že se mu to jen nezdá. Bál se že už své dvě dcerky nikdy neuvidí pohromadě, ale opravdu se to dělo - jen doufal že nesní.

,,Tak tomu věř, tati. Jsem tady, obě dvě jsme tady." Lívia se od své sestry a otce odtáhla a snažila se odstranit neplechu, kterou napáchaly tak dlouho zadržované slzy.

,,Kde si tak dlouho byla? Já jsem myslela, že jsi mrtvá. Myslela jsem si, že se ti něco stalo. Tak dlouho jsem se tě snažila najít, ale nemohla jsem tě nikde vypátrat." Victoria si začala též stírat slzy a snažila se aby se jí už další neskutálely po tváři.

,,Myslím, že by bylo dobré kdyby jste se všichni posadili. Věřím, že tohle bude příběh na delší povídání." Ředitel mávl hůlkou a u jeho stolu se objevila další dvě křesla. Všichni se přesunuli zpět na svá místa a čekali co z dívenky vypadne.

,,Vlastně ani není moc co povídat, pane řediteli. Zbýval mi už jen jeden rok, než bych já sama dostala znamení zla. Nejen že jsem ho nechtěla a taky by mě i mým lidem zhatilo všechny plány, které jsme za zády mých známých kuli. Neříkám že to bylo něco snadného, opustit mou sestru, brzkou možnost vidění mého otce, nebo opustit Luciuse Malfoye, který se o nás tehdy jakž tak staral, ale bylo to to nejlepší rozhodnutí, které jsem tehdy mohla udělat. Nemohla jsem Vici vzít sebou, protože by jí Voldemort podle něj našel ani jsem to nemohla udělat tak, že bych ti o těch plánech pověděla dříve, protože v tu dobu to ještě nebylo rozeběhlé natolik, abychom byly v bezpečí. Ani nevíte jak velké jsem měla tehdy výčitky, i teď je mám, ale bez objetí nemůžete nikdy udělat pokrok. A kdybych měla to všechno udělat znovu a znovu, tak bych to udělala, protože to co jsme za tu dobu vytvořili, to se nedá s ničím srovnat."

,,Souhlasím s tebou, Lívie, jen bych tě maličko poupravil. To ty jsi celou tu věc vymyslela a zvládla dotáhnout do takového stádia jaké je to dnes." Promluvil za celou dobu Oliver. Jeho hlas byl sametový a jemný.

,,Nebyla jsem na to sama, kamaráde. Myslíš že bych byť jen polovinu toho co jsme vybudovali dokázala sama? To jsi na omylu. Po celou dobu jste mi pomáhali vy všichni. Byli jste mi oporou."

,,Promiňte, ale o čem se to tady přesně bavíte?" Zeptal se Draco, který se tvářil, stejně jako většina v místnosti, udiveně.

,,Lívia ještě předtím než opustila sídlo Malfoyových, dokázala sjednotit pár lidí, kteří přišli vinou smrtijedů a Pána zla o své milované, domov, rodinu. Dokázala nás přesvědčit, abychom se semkli a vybudovali místo, kde bychom byli před vším a všemi v bezpečí. A zabralo to, už několik měsíců budujeme místo, kde se nikdo nemusí nikoho a ničeho bát. Nikdo o tom místě neví, nikdo neví že takové místo existuje ani kde leží. Žije tam přes pět set lidí - muži, ženy, děti, vlkodlaci, upíři, kentauři, víly. Celé rodiny i stáda, staří, mladí, nebo sirotci, kteří hledali pomoc, nebo byli na pokraji smrti. Lidé které jsme zachránili nebo hledali útočiště před hrozbou smrti či mučením ze strany temna. Tihle všichni nyní žijí, učí se i pracují v našem Táboře záchrany. Lívie tomu celému velí a já i můj bratr jsme jejími zástupci už od samého počátku. Verbujeme a zachraňujeme je kolikrát i přímo z Malfoy Manoru. A ne nepovíme vám jak to děláme! Jedno vám ale říct můžeme - nejsme na ničí straně. Nejsme ani na straně temna ani na straně světla. Pokud bychom měli bojovat, budeme bojovat za naše lidi a za naše životy. Nebudeme se obětovat na úkor vašich ani jejich životů."

,,Co vlastně chcete tudíž po nás? Jestliže se nehodláte obětovat ve válce na úkor našich životů, s čím vám tedy můžeme my pomoci?" Udivil se ředitel nad jejich vyjádřením, ale i jejich návštěvou.

,,Vím pár věcí, které chce Voldemort provést, a chtěli jsme vás všechny na to upozornit. Víme o pár útocích, které se chystá provést, i o jedné pradávné věci, která je starší než samotná Bradavická škola. Chce jí pro sebe a pokud se tak stane nastane na světě, jak v našem tak v mudlovském, chaos a smrt. A než ho zastavíme mohlo by být už moc pozdě, jestli by jsme to vůbec dokázali."

,,O jaké věci nebo síle mluvíte, slečno?"

,,Znáte příběhy, báchorky a legendy o sesterském či bratrském poutu, pane řediteli?" Lívia se na něj s pozvednutým obočím podívala a doufala, že je nebude muset posílat do knihovny.

,,Jistě s tímto tématem jsem obeznámen. Je to silné staromagické pouto, které lze zlomit jen smrtí obou duší, jež toto pouto používají."

,,Přesně tak, takže Vám nemusím vysvětlovat, že pokud by se Voldemortovi takového pouta či síly, nebo jakkoli to chcete nazývat, dostalo, tak je celý svět ne-li vesmír v ohrožení."

,,Takže podle Vás tuto sílu chce?"

,,Ano, a už zahájil všechny možné kroky k tomu, aby takové pouto našel. Sice nemá nic pořádného, díky Merlinovi, není nijak lehké o tomto něco zásadního zjistit, ale i tak je to už celkem velký risk. A s tím musíme něco udělat, a to dřív než se nám to vymkne z rukou a ohrozí to miliardy životů."