Mezitím co se všichni v profesorových komnatách dohadovali nad různými myšlenkami a typy na pachatele, ve Skotsku se pod zastíracím kouzlem snažila dát dohromady Lívia. 
Před necelou hodinou a půl jí hlídka přinesla zprávy o páru, který už měl po krk té izolace a ochrany, která kolem nich byla, a tak se rozhodli odejít. Lívia se jim v tom nějakou dobu snažila zabránit, ale neposlouchali jí. Mysleli si, že na vlastní pěst dokáží jeden druhého ochránit. Taky jim vadilo, že se nic nedělo, alespoň z jejich pohledu. Nejspíš jim na mysl vlezlo to, že když oni nic nedělají, tak ostatní jsou na tom úplně stejně, ale nebylo tomu tak. Dívčini parťáci se snažili ze všech sil podkopávat autoritu Pána zla, ničili jeho plány, kazili mu reputaci pokaždé, když někomu, kdo měl zemřít, zachránili život. Kolikrát o něj přišli i oni sami, ale to bylo riziko, které hodlali podstoupit pro lepší svět, který měli nadosah ruky. Aspoň tak to vypadalo, než se před týdnem dozvěděli od jednoho zvěda v řadách smrtijedů o síle, kterou chce Riddle dostat sám pro sebe. Byla to síla, která se nesnadno ovládala, a kdyby jí měl mít někdo jako je Riddle, znamenalo by to pro kouzelnický i mudlovský svět nemalé potíže, které by nejspíš nevyřešil už ani samotný Harry Potter.

A teď pro jejich tábor i vůdkyni přišla další zdrcující zpráva o úmrtí dvou lidí, které tu měla několik měsíců na starost. V hloubi duše věděla, že s tím nemohla skoro nic udělat. Nemohla je tu držet proti jejich vůli, měli právo na to opustit tábor, ale museli znát rizika, která také znali. Jen na ně nebrali ohled.

Lívia se teď schovala ve svém pokoji, aby měla klid před tím, než tuhle zdrcující zprávu oznámí ostatním členům tábora záchrany. Jenže se zdálo jako nadlidský úkon uklidnit sebe samu a své myšlenky, které si dělaly co chtěly. Vyčítala si jejich smrt, i když věděla, že udělala vše co mohla, i když věděla, že nijak do jejich rozhodnutí nemohla zasáhnout, tak přesto vše to byli lidé, které měla nějakou dobu pod svými ochrannými křídly a teď jsou mrtví.

,,Lí, už je čas. Lidé se shromáždili na návsi před pódiem." Hlas jejího zástupce Petera jí vyrušil od negativních myšlenek, které potřebovala potlačit, avšak nezahnal pocit viny, který jí svíral celý hrudník.

,,Jistě, Petere, už jdu."

Jak se ocitla na pódiu ani nevěděla a když se postavila se svými hlavními lidmi po svém boku před tolik lidí, nevěděla jak začít. ,,Zdravím vás, přátelé, ráda bych vám dnes oznámila jednu zprávu, kterou jsem se i já před necelými dvěma hodinami dozvěděla, a nestihla jsem se s nimi pořádně srovnat. Ovšem je to závažná zpráva, kterou jsem vám říct musela." Několik set lidí na ní upíralo své oči a Lívie věděla, že začíná ve své mysli i nitru panikařit. Musela to však rychle překonat. Musela být silná kvůli těmto lidem, kteří spoléhají na její ochranu. Na jejich ochranu. Lidi, které má po svém boku u sebe měla od úplného začátku. Věřila jim přesně tolik jako sama sobě nebo její vlastní rodině. To díky nim našla tu správnou odvahu zmizet z Malfoy Manoru, i když to znamenalo opustit svou vlastní sestru a možnost poznat brzy svého otce, ale bohužel bez objetí nelze dělat pokroky, a nelze bez nich ani vyhrát válku. Zvlášť ne tuhle válku, která bude evidentně trvat déle, než si všichni mysleli, a která může vyvrcholit i v celosvětový masakr mezi všemi státy na celém světě.

,,Jak jistě všichni víte včera od nás odešli dva lidé, kteří se za tu dobu, co zde pobývali, stali našimi přáteli. Avšak mysleli si, že jejich pobyt zde je naprosto zbytečný, protože vlastně nikdo nic neděláme. Nařkli z toho jak mě, tak i lidi, které nyní můžete zahlednout stát po mém boku. Nejspíš si mysleli, že pokud oni sami nic nedělají a konec války taky nebyl nikde v dohlednu, tak že ani mi ostatní nic neděláme. Ovšem co už nepochopili, že já nemohu jen tak poslat nikoho z mé jednotky nebo, nedej Merline, někoho z vás, jen tak k boji na Malfoy Manor nebo na vesnici, kterou zrovna smrtijedi a Pán zla napadnou. Bylo by to ode mě nezodpovědné a nehodlám jen tak někoho obírat o život, který by mohl několik dalších let ještě žít." Lívie se podívala na všechny přítomné a mnohým z nich se ve tváři mihlo uznání, několika z nich zase nechápavost ba dokonce překvapení. ,,Několikrát jsem Alexe s Emily upozorňovala na mnohé nebezpečí za ochrannou bariérou, několikrát jsem je upozornila na několik našich operací, které se nikdy neobešli bez zranění nebo ve vážnějších případech i úmrtí, ale nechtěli o tom slyšet ani slovo. Chtěli si svůj život začít žít, tak jak si mysleli, že by se žít měl. Ve společnosti, s novými přáteli nebo i s kolegy v práci, ale už si neuvědomovali následky svého jednání. Nehleděli na to, že je smrtijedi nebo Pán zla mohou z novu zajmout, nebo je znovu mučit. Mysleli si, že je po všem, že už jim dá pokoj, když ho měli do teď. Už si ale neuvědomili, že ten pokoj měli jen díky silné ochraně našeho skrytého tábora. Proto vám musím, s těžkým srdcem a vinou, kterou cítím ve svém nitru, sdělit, že naše hlídky dnes před těmi necelými dvěma hodinami našli dvě zubožená těla, která byla jisto jistě mučena několik hodin, nalezena na západ odtud. A s jistotou můžeme říct, že to byli právě Emily s Alexem."

Celý tábor zalapal po dechu. Mnoho z nich mělo slzy na tváři, někteří nadávali, někteří se i zhroutili. Spousta nich dnes přišla o dva své blízké kamarády, které zde potkali. Nikdo moc nevěděl, co si o tom myslet, ale věděli jedno. Nemohli to vyčítat jejich vůdkyni. Ona je přeci varovala, snažila se jim to rozmluvit, ale oni nechtěli poslechnout a stáli si za svým rozhodnutím. A bohužel za to zaplatili hroznou cenou.

,,Vím, že je to pro vás všechny těžké, pro mě také. Ale nemůžeme s tím nic udělat, teď už ne. A i když vím, že je tohle naprosto zdrcující zpráva musím vám oznámit ještě dvě docela důležité zprávy. Pán zla našel způsob jak být naprosto neporazitelný."

Ze všech koutů, kam jen oko z pódia dohlédlo se linulo zděšené zalapání po dechu a nevěřícnné pohledy plné strachu Lívii vůbec nepomáhaly.

,,Uklidněte se, prosím. Chápu vaše obavy i váš strach. Mohu vás ovšem ujistit, že tu sílu ještě nemá a v nejbližší době jí ani nenalezne. Sám neví, co přesně hledá. Jen ví, že pokud by sílu získal, nedokázal by ho porazit ani Harry Potter se stovkou Albusů Brumbálů v závěsu. Což by pro nás bylo hrozné, a nejen pro nás, ale i pro mudlovský svět. Podle našich informací, ale nemá ani nitku za kterou by se mohl chytit a najít tuto sílu, jen z doslechu se o ní doslechl, a to je pro nás docela zásadní fakt, který nesmíme pominout. My mu zabráníme v tom aby tu sílu nikdy nezískal, a pokud by k tomu nakonec přeci jen došlo, tak zjistíme jak ho porazit. Vždy je nějaká cesta, protože nikdo není neporazitelný."

Sledovat tolik pocitů, které k vám všichni ti lidé vydávali, bylo povzbuzující a zároveň i děsivé. Lívie tyhle lidi nechtěla zklamat a nechtěla o nikoho z nich už přijít. ,,A ta druhá zpráva, kterou jsem vám chtěla říct. Zítra za svítání odejdu na několik dní na pozemky Bradavické školy čar a kouzel. Po dobu mé nepřítomnosti předám své vůdčí místo mému zástupci Peterovi." Vysoký, svalnatý muž s ostře řezanými rysy postoupil o kus dopředu, aby ho mohl všichni vidět. Jeho divoká hnědá hříva mu vlála v rytmu větru, který si zrovna pohrával v okolním prostranství. A jeho modré oči pozorovaly velkou skupinku jejich obyvatel. ,,Nemějte obavy. Kdykoli by se naskytl problém, natolik závažný aby mě tu bylo potřeba, Peter mě ihned povolá zpět. Každý den k vám z Bradavic budu promlouvat pomocí hologramů, které si dokážeme s Peterem zasílat, díky naším myslím a naší magii. Budu o vás mít naprostý přehled a vy zase o mě, takže se nemusíte bát, že by se snad stalo nějaké neštěstí u kterého bych nemohla zasáhnout. Pokud vy nic nemáte na mou osobu nebo na mé zástupce, tak je to pro dnešek vše. Všem vám přeji dobrou noc a pokud by jste potřebovali něco soukromě projednat, není problém se u mě ještě dnes zastavit. Zatím se mějte, mí táborníci."

Lívie se hnedka po projevu odebrala se svými přáteli do své pracovny a probrali spoustu dalších věcí ohledně přesunu, ochrany a mnohého další, když bude ona mimo tábor. Vše bylo hotové kolem deváté večer a Lívie byla ráda za chvilku klidu, kterou mohla strávit v horké koupeli. V tuto dobu si mohla pořádně nechat projít vše co se dnešek odehrálo. Měla toho tolik o čem mohla přemýšlet, ale mozek jako by jí vypnul a začal relaxovat spolu s ní. Nedovolil jí myslet na žádné zlé události ohledně smrtijedů, minulosti nebo smrti jiných. Prostě v tu chvíli jí její mysl unesla na dokonalé místo, kde neexistoval čas ani žádné hranice svobody a štěstí. Až když si její tělo začalo říkat o teplo, které by rádo dostalo zpět, kvůli vodě, která začínala být nepříjemně studená, musela opustit svou mysl a vstoupit zpět do kruté a zrádné reality.
Už byla v županu na své posteli a přemýšlela zda má všechno, když na její dveře zaklepal muž, kterému od zítřka začíná nová avšak ne neznámá funkce.

,,Lí, můžeme si spolu ještě promluvit, nebo už jsi unavená?"

,,Pojď dál, příteli, neusnula bych ani kdybych chtěla," řekla bělovlasá dívka a čekala až její zástupce vejde a přisedne si k ní na postel.

,,Jak se cítíš?"

,,Vždyť víš, že na tuhle otázku ti nikdy neodpovím, tak proč se na ní neustále ptáš?"

,,Jen doufám, že mi na ní jednoho dne odpovíš." Koukali si do očí a Lívie se musela usmát.

,,Víš co? Až porazíme ten hadí ksicht a spustí se orchestr na naši počest, tak teprve tehdy ti odpovím na tuhle otázku. Protože v tu chvíli vím naprosto přesně jak se budu cítit, ale teď to opravdu nevím. Tolik pocitů jsem v sobě neměla už nějakou dobu a já nevím jak s nimi naložit."

,,Chápu tě. A co čekáš od zítřka?"

,,To samé co od svých pocitů. Chaos."

,,Tak zlé to snad nebude, ne?"

,,Můžeme jen doufat, že ne, ale moc bych na to nevsázela. To, v co doufám, co bych chtěla aby se doopravdy stalo a co se nakonec stane, jsou tři naprosto odlišné věci, které se ti jen málokdy sloučí dohromady."

Peter věděl, že Lívie si na sebe zavázala příliš těžké břemeno, na které si myslel že nikdy stačit nebude, ale ta dívka ho vždy překvapila. Vždy se dokázala porvat za to v co věřila a vždy se dokázala postavit na nohy, když jí něco zlomilo. Věděl, že jestli by někdy měli porazit Toho, jehož jméno se neříká, tak jedině s ní v přední linii.

,,A co ta síla, kterou se Riddle snaží vší mocí získat a stále selhává?"

,,Nikdy jí nedostane, i kdyby se rozkrájel."

Tohle ho zaujalo. Nikdy si nebyla tak moc jistá ničím, co se týkalo Pána zla, ale teď mluvila jako by se to týkalo přímo jí. ,,Jak to víš? Ani ty to určitě nemůžeš ovlivnit."

,,To se právě mýlíš. Slyšel si už někdy o síle, která se nazývá Sesterské nebo Bratrské pouto?" Lívia se na Petera dívala s jiskřičkami v očích a jemu to v tu chvíli docvaklo. Všechno to do sebe zapadlo jako nějaká skládačka.

,,Je to síla, kterou mají pouze pokrevní sestry, bratři nebo dvojčata, u kterých je pouto dvakrát tak vyššího charakteru." Se zatajeným dechem hleděl do světle modrých studánek, které zářily snad více, než měsíc na obloze. A on už naprosto přesně pochopil proč. A byl si natolik jistý, že tuhle válku vyhrají na sto deset procent, a to to není ani skutečné číslo. Takou radost a nový oheň v nitru nepocítil už pěkně dlouho a on už se nemohl dočkat až ho využije v boji proti svým nepřátelům.