,,No, možná že už mám nějaká svá léta, ale pořád to určitě není tolik aby mi to nedovolovalo řádně poslouchat nebo číst mezi řádky. Pokud se nemýlím, tak příkaz Pána zla nechcete vyplnit, tak jak určil on."
Snažili se to Pérezovi vysvětlit jak nejlépe uměli, a jak předpokládali, tak pochopil více věcí a to bylo jen dobře. Menší ztráta času pro všechny zúčastněné osoby.

,,Také že nechceme?"

,,Nechceme?" Lucius Vici nechápal. Věděl o tom že Vici jen tak neplní úkoly Pána zla, ale nechápal proč se tedy do toho vrhala, a proč všechny chce nalézt. Něco měla v plánu, ale jemu nic neřekla. Nebo se snad rozhodla z ničeho nic? Něco jí v danou chvíli napadlo? Na to ale Lucius pokroutil hlavou. Tohle chování k ní nesedělo. Vždy si všechno promyslela dřív než se do toho pustila.

,,Ne, protože já jeho úkoly nikdy neplnila. Po Vás, pane Pérezi, bych chtěla jen jednu jedinou věc." Victorie se na Péreze podívala s ohníčky v očích. Bylo jasné že se těší na nadcházející chvíle.
Pérez měl už párkrát tu čest poznat jejího otce, a i když nemohl říct že ho znal, mohl s klidnou duší říct že tenhle výraz měl i on ve chvílích kdy se mu něco dařilo. Bylo to z jedné strany děsivé, ale zároveň velmi fascinující.

,,Něco mi říká, že mi chcete nabídnout něco velice riskantního, slečno."

,,To máte pravdu, nebudu Vám tady nalhávat že ne. Ovšem může Vás to zároveň i osvobodit od nynějšího života." Šedovlasá dívka se muži před ní podívala hluboko do očí a pokračovala ve své nabídce. ,,Co myslíte? Nechtěl by jste se konečně volně pohybovat a přestat se strachovat o život nejen svůj, ale i své dcery a ženy? Nechtěl by jste konečně pomstu pro toho, kdo Vám tohle celé způsobil? Pro toho kdo Vám zabil syna?"

,,Zní to zajímavě a lákavě, ale stále jste mi neřekla oč jde."

,,Jednalo by se o velice úzkou spolupráci mezi námi dvěma. O to by šlo, pane Pérezi. Nemusel by jste ani odejít odtud, ani opustit své děti. Šlo by pouze o to abychom zůstali v kontaktu, abychom si popřípadě dokázali navzájem pomoci. A až by došlo na závěrečnou bitvu, chtěla bych Vaši podporu. Stál by jste otevřeně na naší straně."

,,Jsem zde schovaný proto abych přežil, a vy mi zde teď nabízíte abych v bitvě stál na válečném poli a riskoval svůj život?" Uchechtnutí muže značilo jakou absurdní věc zde slyšel.

,,Ano. Budete stát na bitevním poli, ale jen a pouze stát. K boji ani nedojde."

,,Jak to můžete vědět? Vidíte snad do budoucnosti?"

,,To ne, ale vím že i kdyby se pokazilo tucet věcí můj plán stejně vyjde. A Pán zla nebude nic tušit dokud neskončí přede všemi na kolenou, ponížený sám sebou."

,,Jste si tak jistá tím svým plánem, nebo to teď říkáte jen proto abych se k Vám připojil?" Pérez velmi váhal zda přijmout nebo odmítnout. Toužil po svobodě a po světě, ve kterém bude jeho rodina v bezpečí, ale co když nic nakonec nevyjde tak jak mělo.

,,Jsem si více než jistá, jinak bych Vám to ani nenabízela." Vici se na něj celou dobu dívala a mohla vidět jak muž váhá, ale doufala že řekne kladnou odpověď. ,,Tak co říkáte? Přijmete nabídku či nikoli?"

,,Nic více než mé zapojení na samotném konci?"

,,Nic víc."

,,V tom případě přijímám, slečno Snapeová."

,,To jsem ráda. V nejbližší době nemusíte zprávu vůbec čekat. Pozdravujte svou ženu a dceru, že se brzy dočkají skončení hříchů Pána zla."

,,Nejspíš už půjdeme, Pérezi. Rád jsem tě znovu viděl, i když to bylo za těchto okolností." Lucius se svou kolegyní vstal a potřásl si rukou se svým bývalým kolegou.

,,Souhlasím, příteli. Snad se již brzy setkáme za lepších podmínek než dnes. I Vám přeji mnoho štěstí, Victorie. Brzy na shledanou."

,,Na shledanou, pane Pérezi."

Hned jak se za nimi zavřela brána, která oddělovala vesničku od celého, přísně střeženého sídla, si oba oddechli a společně se vydali skrz celou vesnici až za její hranice, přes les, kterým přišli. Cestou ani jeden neřekl ani slovo, ale Vici už se teď v duchu připravovala na vysvětlení, které Luciusovi dluží. Byla ráda že se jí na nic nevyptával před bývalým smrtijedem. Nevěděla ovšem, co by od Luciuse mohla nyní čekat. Bála se že jí už aristokrat nebude chtít pomáhat a nadále jí podporovat. Z toho měla největší obavy.

Ve chvíli kdy se přemístili zpátky před sádlo Malfoy manoru, oba, aniž by nad tím přemýšleli, šli do Victoriina pokoje. Blonďák se posadil na postel a zahleděl se oknem někam do dálky, za to šedovlasá dívka jim šla rovnou nalít sklenku kvalitní whisky. Věděla že jim oběma přijde k duhu.

Dívka se otočila na svého přítele, který stále hleděl někam do neznáma a nejspíš si snažil utřídit myšlenky, které mu nyní pletly hlavu natolik že nemohl vnímat nic jiného.

Lektvaristova dcera se pomalu posadila doprostřed postele se skleničkami v ruce, které pak následně odložila na stolek vedle postele. Chvíli ještě mlčela, než už to nevydržela a musela alespoň zjistit jak moc v očích čistokrevného muže klesla. ,,Zlobíš se na mě hodně?"

Lucius pár okamžiků nic neodpovídal. Vici si začala myslet že jí možná neslyšel, nebo jí nevnímal, a zrovna ve chvíli kdy se chtěla optat znovu, se muž posunul k Vici doprostřed postele a pak na její samotný konec, jen proto, aby pak mohl svou hlavu, plnou všemožných myšlenek a úvah, položit do klína dcery jeho přítele.

,,Nezlobím se na tebe," povzdechl si a otevřel oči, které měl do teď zavřené. ,,Nezlobím," zopakoval.
,,Jen se cítím nějak divně."

,,Jak to myslíš?" Zatím co blonďák hledal ta správná slova k vyjádření, začala ho dívka vískat ve vlasech.

,,Bude to znít naprosto hloupě. Ale cítím se zrazeně. Protože jsi mi nevěřila natolik, aby ses mi svěřila s nějakým plánem, který je vlastně docela zásadní." Lucius se na malou chvilku zasekl. Nevěděl jak má své pocity říct, tak aby to nevyznělo špatně.

,,I když vím že na tvou důvěru nemám sebemenší nárok za to jak jsem ti pobyt tady znepříjemňoval, tak i přesto mám pocit jako by jsi mi bodla kudlu do zad. Nevím proč se tak cítím. Jen vím že ta "zrada", nebo jak bych to měl nazvat, bolí."
Zadíval se dívce do očí a pak řekl: ,,Nejspíš mi na tobě začalo záležet, Vici."

,,Luciusi. Vždyť i mě na tobě záleží. A to hodně. I když si myslíš že si mou důvěru nezasloužíš, tak si piš že si jí zasloužíš hodně. Díky tobě jsem mohla mluvit s Pérezem. Díky tobě jsem mohla varovat Brumbála před útokem na Prasinky. Díky tobě jsem se vlastně mohla setkat se svým tátou." Pohladila ho po líci a setřela tak slzu, která si to z ničeho nic razila cestu z pod víček muže, který jí nyní tak oddaně ležel v klíně. ,,Udělal jsi toho pro mě tolik, že ti asi ani nikdy nebudu schopná ty věci splatit. Ani nevím jak bych ti je měla splatit. Protože tě skutkům, které si pro mě udělal, se nevyrovná ani ten nejcennější drahokam, který bych na světě našla."

Vici v tu chvíli nevěděla co by měla udělat. Byla zmatená, ale i šťastná z pomyšlení, že pro Luciuse něco znamená. On pro ní totiž také znamenal více než by kdy dokázala popsat. Když se dívala do jeho skelných očí, viděla muže, který se celá ta léta schovával za maskou chladné autority. Za maskou, která se před několika okamžiky, ne-li před několika dny, rozpadla v prach a nezůstalo po ní ani smítko. Měla pocit bezpečí i skryté lásky. Byla v okamžiku okouzlení.
Než si vůbec dokázala uvědomit co dělá, přiblížila své rty k muži, který jí tohle vše dokázal dát, a spojila tak jejich rty v lehkém polibku. Ani jeden netušil co přinesou dny, které je v budoucnosti čekaly. Ale v tomto okamžiku se o to vůbec zajímat nechtěli. Svou bolest, lítost, lásku i něhu, právě dávali najevo skrz polibky, kterými se nedokázali nasytit.