Bradavický hrad byl hodně velký, ale bohužel pro některé studenty procházel profesor lektvarů pouze jednou cestou do svých soukromých komnat. Každý student, který svého profesora potkal přišel nejen o pár pěkných bodů, ale i část svého ega, protože Severus se nehodlal s žádným z nich nijak párat. Našel i sebemenší záminku k tomu, aby odebral body z každé koleje, a to dokonce i z té své. Studenti, kteří měli, podle něj, debatní kroužek uprostřed chodby, líbající se pár u výklenku, nebo jen dva neupravené zmijozelské hochy, kteří už stejně měli po svých vyučovacích hodinách. Takto to pokračovalo do doby, než se dostal do svých pokojů, řekl heslo a zabouchl dveře, tak silně, že bylo divu, že studenti v téže chodbě nepřišli o svůj sluch. Severus své chování nijak neřešil. Byl naštvaný. Ale moc dobře věděl na koho jeho hněv směřuje. Ne na ředitele školy, ani na studenty, kteří by podle něj zasloužili trest na dlouhé týdny, ale na sebe. Byl to dlouhodobě potlačovaný hněv, který nenechal celé ty roky vyjít najevo, ale nyní už ho v sobě nedokázal držet. Dnešek byl ten den kdy se to celé odehrálo. Před tolika lety, přesně v tenhle den, mu zavraždili manželku a jeho dcery odvedly a pravděpodobně též zabily.

Byl na sebe naštvaný, protože měl tehdy něco udělat. Měl jim v tom nějak zabránit a ne tam jen tak potupně ležet. Měl před sebou dvě tváře plačících holčiček, které byly vystrašené.
Jedna měla pouhé dva roky. Nejzvláštnější na ní byly její šedé vlasy. Vlasy, které měla už od narození takto zvláštně a přesto krásně zbarvené. Oči měla po muži, který jí daroval život, ale nyní se z nich hrnuly slzy a mapovaly po celé tvářičce neznámé cesty. A růžové rty. Rty, ze kterých vycházely vzlyky a nářek.

Druhé dítko na tom bylo úplně stejně, jen s rozdílnými genetickými rysy a rokem narození. Pouhý rok bylo holčičce, když jí odvedly od jejích rodičů. Už od samotného narození měla vlásky bílé jako sníh. Očka zbarvená do světle modré barvy a rty měla růžovoučké, stejně jako její sestra. I jí slyšel naříkat a trhalo mu to uši. Ani jim nemuseli nic dělat. Už jen to že naříkali, a to na ně pomalu ani nesáhli, mu přinášelo pocit bezmoci a naprostého strachu.

,,Ten dědek se naprosto zbláznil," zanadával si Severus a upil ze skleničky, do které si během svého vzpomínání nalil whisky. ,,Jako kdyby nestačilo, že si to vyčítám pomalu každou noc a on se do toho musí každý rok vrtat. Už tomu chybí jen Rita Holoubková a ranní výtisk Denního věštce, ve kterém by se ten její článek tak krásně vyjímal!" Polkl poslední doušek, který ve skleničce zbyl a mrštil s ní vší silou o zeď. Sedl si na pohovku, kterou ve svých soukromých pokojích měl a hlavu složil do dlaní.

Nejspíš by pokračoval v další vnitřní sebelítosti, kdyby ovšem někdo nezaklepal a on nebyl nucen nasadit svůj kamenný výraz s nic neříkajícím pohledem. Kdyby věděl, co, nebo spíš koho, za dveřmi uvidí, nikdy by ty zpropadené dveře neotvíral.

,,Pane řediteli, ministře Popletale, děje se něco?" Kývl na pozdrav a zeptal se hlasem, při kterém nejednomu studentovi nažene strach a pohledem sjel další dva muže, kteří stáli za ministrem.

,,Pane Snape," kývl též ministr na pozdrav. ,,Rádi bychom si s Vámi promluvili. Můžeme dál?"

,,Ovšem," Severus ustoupil z cesty a nechal muže vejít dovnitř, i když velice nerad.

,,Jde o jeden případ, který s Vámi velmi úzce souvisí a rádi by jsme ho ještě jednou prošli, i když musíme říct, že velmi neradi. Jistě to pro Vás bude citlivé téma."

Druhý infarkt v jeden den. Čímpak jsem si to zasloužil? Řekl si v duchu Severus a slušně hostům nabídl místa k sezení, přičemž se i on sám posadil do svého křesla.

,,Dobrá tedy, přejdeme k věci. Jedná se o případ ze dne dvacátého devátého září roku devatenáct set osmdesát jedna. Což bylo před čtrnácti lety, ale to myslím, že Vám oznamovat nemusím." Severus nevěděl co říct. Ani ne před dvaceti minutami Brumbál a teď ministerstvo? Merline, co jsem komu provedl?

,,Co je s tímto případem? Měl jsem za to, že už je dávno uzavřený, nebo snad ne?" Jeho hlas nyní nebyl jen bezbarvý a nic neříkající, nýbrž chladný a dával všem v této místnosti dostatečně najevo, že se o tomto tématu nebude chtít bavit příliš dlouho. Ne-li vůbec.

,,To ano, a opravdu ho nechceme znovu otevřít." Severus naznačil kývnutím hlavy, že slyšel a to je pobídlo k dalšímu pokračování. ,,Pokud se ovšem neobjeví náhlý důkaz, že v tom případu někdo úmyslně lhal či zatajoval nějaké informace, které by nyní mohly vyjít napovrch." Na to už profesor lektvarů neměl co dodat. Nechápal, proč se v tom nyní někdo hrabal po takové době, a jak vlastně mohli vyšťourat skutečnost, že někdo, respektive on, lhal.

,,To máte tak málo práce, že se musíte šťourat ve starých a dávno uzavřených případech? Tím pádem poznamenat všechny, kteří tehdy byli svědky onoho činu, nebo s ním byli nějak spojováni?" Měl jich plné zuby. Ano, je pravda, že zrovna on byl jediným člověkem, který lhal, ale rozhodně neměl důvod k tomu, aby se jakákoli informace, kterou zatajil, dostala ven. Na to mohli, rovnou, všichni zapomenout.

,,Ne, pane Snape. A je nám líto že to tak vidíte," oznámil mu ministr.

,,Já to ani jinak vidět nemohu. Už kdysi jsem Vám i Vašim lidem řekl vše, co se tam stalo. Myslíte si, že bych snad něco zatajoval? U Salazara, vždyť mi před očima zabily ženu a zmrzačili mě. Opravdu máte ještě tu drzost sem přijít, nepředstavit se," zabodl pohled do dvou mužů, kteří seděli po boku ministra. ,, A dávat mi nějaké kázání o tom, že jsem snad lhal?" Zabodl tentokrát pohled do samotného ministra.

,,My chápeme Vaše rozhořčení, ale rozhodně jsme neměli v úmyslu naznačit, že jste nám lhal zrovna Vy, pane Snape." Řekl muž sedící po ministrově pravici. Měl hnědé, po ramena dlouhé vlasy, světle modré oči, široká ramena i svalnatou postavu.

,,Opravdu? A kdo tedy? Pokud mi ještě paměť slouží, a můžete vzít jed na to že slouží, tak v tom domě jsem byl pouze já, má žena, několik smrtijedů a samotný Pán zla! Kdo myslíte, že Vám asi tak lhal? Nebo mi snad chcete namluvit, že Vám po sově přišel dopis od toho jehož jméno nesmíme vyslovit, a stálo v něm že jsem si to celé jen vymyslel? Že on Vám s největší radostí poskytne svou verzi pod Veritasérem?!" Snepe nyní stál a tyčil se do výšky. Kdyby zde byl jakýkoliv z jeho studentů okamžitě by utekl s křikem a se strachem v očích.

,,No, tak za prvé, nejste zase tak moc daleko od pravdy, a za druhé, by jsme byli velice rádi kdyby jste se posadil a nechal nás, abychom to mohli vysvětlit."

,,Dobrá, tak do toho. Vysvětlujte!"