,,U Merlina, Severusi! Poppy! Rychle je vzhůru."

To byla první věta, kterou lektvaroví mistr slyšel po svém náhlém probuzení. Hluboce lapal po dechu, oči vytřeštěné a vylekané. Rozhlédl se v rychlosti kolem sebe. Byl doma. Byl na místě, které poznával, na kterém byl několikrát a znal ho. Vedle něho seděla jeho dcera Victorie a šeptala uklidňující slova, která ho hladila po jeho zmatené a bolavé duši. Už nebyl v temnotě, nebyl ztracený a napospas svému černému svědomí. Je v bezpečí.

,,Už jsem tady, má milá. Severusi, ty jsi nám tedy dal. Víš jaký jsme o tebe měli strach?"

Nemohl uvěřit vlastní uším. Zase slyšel hlasy. Ale byly známé a laskavé. Ne jako ten v jeho mysli, který byl chladný a odměřený. Snil snad?

,,Jsem zpátky?" To bylo jediné, co dokázal říct. Na co se dokázal zeptat bez toho, aby se mu rozechvěl hlas, ve které by byl znát strach, jenž zažíval ještě před pár chvílemi. Strach, to byla silná emoce, které se vždycky bál. Byl díky ní zranitelný a nebyla na něj žádná záchrana.

,,Jsi, tati." Victorie se na něj vřele usmála.

Severus se musel taky usmát. Strašně se mu ulevilo. Ale úsměv ho v tu ránu přešel.

,,Ale ne na dlouho. Musíš zase zpátky, tati." Vici se na tváři místo vřelého a milujícího úsměvu vytvořil zlomyslný úšklebek.

,,Cože?" V Severusovi hrklo. Jako by ho někdo polil ledovou vodou. Vytřeštil na svou dceru své vyděšené oči. Než stačil říct cokoli dalšího, nalila mu Poppy nějaký lektvar do úst a obě ho nutili ho spolknout. Nepoznal o jaký lektvar jde. Byl moc zmatený, ale bylo i možné že ten lektvar vůbec nezná. Ani podle pohledu ho nepoznal. Mohl se zmítat jak jen chtěl, ale byl slabý jako kotě, unavený a naprosto vysílený. Neměl nejmenší šanci. Byl si jistý že se mu to muselo zdát. Ony by přeci nic takového neudělali. Nebo ano? Přetvařovali se snad celou dobu, co před ním byli? Ne, to by nedokázali. Nebo alespoň ne Poppy. Tím si byl jistý, ale tak proč se to tedy děje? Neměl nic jiného, než jen samé otázky, ale žádné odpovědi.

Než se nadál byl opět chycený ve tmě své mysli, kterou tak moc toužil opustit. Znovu se mu do nitra provalil strach a bezmoc. Nemohl to ovládnout.

,,Vidíš kam až si to dopracoval, Severusi?" Syčivý hlas, který by poznal všude a kdykoli. Voldemortův hlas. Přesvědčil se o tom sám, když se otočil a spatřil ho stát pár metrů od něj samotného.

,,Nemáš co na to říct, příteli?"

,,My nejsme přátelé!" Zavrčel jako vzteklý pes, ale na Pánovi zla šlo vidět že to na něj nijak nezabralo. Spíš ho to pobavilo, tak jak už dlouho nic jiného.

,,To je pravda, Severusi. Jsi zrádce. A tak to už navždy bude. Myslel jsem si že tě dostatečně potrestám, když ti seberu to, co je pro tebe to nejcennější na světě, ale nejspíš mi to nestačí. Chtěl jsem tě vidět tak moc trpět, ale ty jsi všechny své negativní emoce dokázal potlačit, a já tak v nich neviděl vůbec nic. Naštěstí mi vesmír, bohové nebo cokoli jiného, říkej si tomu jak chceš, přeje víc než jsem jen mohl chtít."

,,Jak to myslíš? Co tím vůbec myslíš?" Byl zmatený. Tohle přeci nemůže být skutečné. Měl tušení že jen spí a je to jen noční můra, ale nedokázal se přimět vzbudit. Nešlo to.

,,Vidím že jsi zmetený. Můžu tě ujistit že nespíš. Všichni okolo tebe vidí jen tvé bezvědomí. Nejsi schopný reagovat na své okolí, ale tvá mysl je živější než kdy dříve. Našel jsem jedno kouzlo, které mi umožní ti vlézt do hlavy, do tvé vynikající mysli. Nikdo venku to nepozná. Nemohu tě ovládnout, pouze tvé tělo uložit do stavu podobného bezvědomí. I když je to tvá mysl, ty jí ovládat nemůžeš, ale já ano. Nemohu si sice přečíst tvé myšlenky ani vidět tvé vzpomínky, ale mohu ti přemítat různé scény, které se mohou i nemusí stát, mohu tě přimět se jich přímo účastnit. Donutím tě trpět, tak jak si přeji abys trpěl. To je nyní tvůj úděl, Severusi. To je tvá cena za zradu. Takto budeš nyní žít. V temnotě a strachu. A pokud se nestane zázrak, tak tě z toho to stavu nikdo jiný kromě mě nedostane. Přeji ti hodně štěstí v tvé cestě za trestem. Hezky se bav." Se slizkým úšklebkem zmizel tak rychle jako se objevil. A muž, kterému tato mysl pařila? Ten nevěděl, co by si měl v ten moment myslet. Strach měl už teď, a to mu ukázal jednu ze svých ukázek. Nevěděl jak dlouho tu bude, ale doufal že se stane přesně ten zázrak, o kterém mluvit Voldemort.

***

Lucius seděl s hlavou v rukách u nemocničního lůžka a modlil se. Snad poprvé ve svém životě se modlil. Vici byla na sále osm hodin. Nemohli zastavit vnitřní krvácení, na které byly i lektvary krátké. Měl hrozný strach. Teď byla naštěstí stabilizovaná, ale jen teď. Před necelými pěti hodinami nebyla. Zastavilo se jí srdce. Když mu to oznámili, nedokázal se vůbec na nic soustředit. Byl vystrašený jako nikdy dříve. Měl tak obrovské štěstí, že jí dokázali dostat zpátky. Plavovlasý muž jim byl tak neskutečně vděčný, že by to nedokázal dát ani najevo.

V tuhle chvíli to vypadalo jen jako by spala a všechno bylo v pořádku. Nebo alespoň že bude všechno v pořádku, a on v to zatraceně moc doufal. Byl strašně unavený, ale nechtěl usnout. Chtěl být u toho až se jeho milovaná vzbudí, ale nedokázal si pomoci. Tak si položil svou hlavu na lůžko vedle těla své dívky, a v duchu si řekl že jen zavře oči a bude takto odpočívat. Kdo by jen čekal že opravdu usne? On ne.

Victorie se zhluboka nadechla a pomalinku otevřela své oči. Na poprvé se jí to nepovedlo, ale na podruhé už světlo, které jí svítilo do očí, dokázala ustát. Rozhlédla se opatrně kolem sebe a připomínalo jí to nemocniční pokoj. Nejspíš se její trest od Pána zla trochu nevyvedl. Chtěla si protřít oči, ale když chtěla zvednout ruku, tak nemohla. Něco, nebo spíš někdo, jí v tom bránil. Podívala se vedle sebe a spatřila Luciuse jak spí a jeho pravá dlaň překrývá tu její. Usmála se a opatrně, aby svého milého nevzbudila, vymanila svou ruku a pročísla mu jeho dlouhé vlasy, které na něm milovala. Zamyslela se nad tím jak dlouho tak je. Než ale stačila něco vymyslet, koukaly na ní dva bouřkové mraky, které milovala stejně jako mnoho dalšího.

,,Ahoj." To bylo jediné co řekla a Luciusovi to stačilo k tomu aby se mu v nitru a jeho duši rozlila radost a víra. A bylo to dost silné slovo, aby se mu z jeho očí začaly klouzat slané kapky vody, které byly důkazem naprostého štěstí a lásky k šedovlasé dívce, kterou tolik miloval.