,,Vici, ty víš že se budeme muset vrátit," řekl Lucius a koutkem oka pozoroval jak na to bude jeho přítel reagovat.

,,Ano, já to vím, až moc dobře."

,,Já si však nejsem ničeho takového vědom." Severus věděl že by do tohoto rozhodnutí moc zasahovat neměl, ale i přesto jí tam nemohl nechat odejít. Věděl že by jí tam trest neminul, a kdo ví jestli jen jeden.

,,Co prosím?"

,,No, nejsem si vědom toho že bych ti dovolil se někam vracet."

,,Tak zaprvé, já se tam musím vrátit. Nemusí se ti to líbit, ale musíš to akceptovat. Za druhé, já nepotřebuji tvé svolení. Odejdu s Luciusem tak jako tak."

,,Ne, to tedy neodejdeš. Jsem tvůj otec a zakazuji ti to."

,,Nemáš mi co zakazovat. Do tohohle nemáš vůbec co mluvit!" Victoria byla vytočená. Nemohla uvěřit tomu že jí její vlastní otec nechápe.

,,Na to vezmi jed že mohu. Jsem tvůj otec!"

,,Opravdu? A kde si byl těch posledních čtrnáct let?! Kde si byl, když jsme tě já i Lívia potřebovaly? Proč si tam nebyl tehdy?" Její oči se zalily slzami smutku a bolesti. Nechtěla to říct, tak jak to řekla, ale v tu chvíli byla tak vytočená, že to ani nebralo konce. ,,Tehdy, když jsme tě doopravdy potřebovaly. Když jsme zažívaly muka. Když jsme neměli nikoho, kdo by nám mohl být oporou. Když nás napadli v Příčné ulici a Lívia skončila u Svatého Munga. Když mě cvičili jako nějakého prašivého psa na smrtijeda. Když mě, Draca i Lívii Voldemort potrestal cruciátem. Tak kde jsi byl v těchto časech? Kde jsi byl, když jsme tě nejvíce potřebovaly? Tak kde?!" Vicky se třásl hlas, slzy tekly plným proudem a dech se jí nedostával do plic tak jak by měl. Dívala se svému otci do očí a jen tím jediným pohledem mu dokázala předat všechnu tu bolest, zklamání, strach i potupu. Ukázala mu svou největší slabost. Svůj největší strach. Svou minulost.

,,Tady. Byl jsem tady," řekl Severus zastřeným a smutným hlasem. Nemohl uvěřit vlastním uším. Doufal že ho jeho smysly jen klamou, ale na druhou stranu svou dceru naprosto chápal. Nebyl tam pro ně, když ho potřebovaly. Zklamal. Nejen sebe, ale své dcery a svou ženu.
Otočil svou hlavu k oknu a nehodlal svou pozici měnit. Neměl odvahu se Victorii, nebo komukoli zde v místnosti, podívat do očí.

Vici jeho postoj vůbec nechápala. Místo toho aby se nějakým způsobem ohradil nebo to nějak odůvodnil či vyvrátil, tak se jen otočil k oknu a nechal její svědomí v domnění, že všechno co do teď vyslovila byla nejen pravda, ale že to tak i mělo být. Šedovlasá dívka jen nevěřícně zakroutila hlavou a odstoupila od muže, kterého nazývala svým otcem. Nic neřekla a přešla k Luciusovi, na kterého se zmohla jen podívat ublíženým pohledem.

,,Pamatuj si, že neodcházím kvůli tomu, jak zbabělá si myslíš že jsem, nebo kvůli tomu, jak zbaběle jsi se právě teď zachoval ty, ale kvůli tomu, abych mohla ochránit pár životů. Nevinných životů. Pojď Luciusi, jdeme domů."

Po její poslední větě se Severus málem zhroutil. Chápal že na Malfoy Manoru vyrostla, ale nechápal jak to místo mohla nazývat domovem.

,,Nazývám ho domovem, protože žádný jiný nemám. Protože i přes to co všechno jsem si musela vytrpět, tak jsem dostala najíst, napít, měla jsem střechu nad hlavou, a i když je to úplně nenormální, tak se díky Voldemortovi a jeho spojencům umím bránit. Možná, že mě naučil vše proto abych zabíjela, ale já chci jen přežít. Nezabíjím dokud to není nutné pro můj život nebo život mých nejbližších."

,,Jak víš na co jsem se sám sebe ptal?" Severus to nechápal. Jak to mohla vědět?

,,Opravdu někdy pochybuji o tvé inteligenci, příteli. Není to snad jasné? Ovládá nitrozpyt i nitroobranu. Dokáže lidem vlézt do hlavy aniž by o tom oni sami věděli."

,,Jak?"

,,Za to můžu znovu poděkovat, i když je to opravdu divné, Voldemortovi. A teď jestli nás omluvíš už půjdeme. Momentálně mě přešla veškerá chuť tady nadále být. Mějte se a buďte opatrní."
Lucius a Vici se otočili na podpatku a odcházeli ven z bezpečí hradu. Oba věděli, že na oba dva ještě pár trestů čeká, ale nechtěli o tom načít konverzaci. Victorie byla rozrušená a popravdě ani moc nevěděla, co přesně se tam odehrálo. Bylo to jako by to sledovala z pozadí své mysli, ale vše co říkala myslela vážně. Lucius to z ní vycítil, ale nehodlal riskovat zlomení svého nosu tím, že by jí naštval.

Za tím co v ředitelně se snažil Severus vydýchávat nahromaděný smutek, strach i vztek v jednom, Albus se snažil všechny vyhnat zpět k jejich činnostem. Bohužel se mu to nepovedlo u všech. Draco s Harrym tam zůstali a čekali co se bude dít s jejich učitelem.

,,Severusi, ona to tak nemyslela. Měla jen strach z pomyšlení na to, že se k němu musí vrátit," řekl Draco a dál ho sledoval.

,,Ne, tak to není a ty to víš. Neřekla by to kdyby to nemyslela vážně. Tak moc mě to naštvalo, ale přitom měla naprostou pravdu. Nebyl jsem tam pro ně. A pokud by to bylo tak jak ty říkáš, tak nikam chodit nemusela - ochránil bych jí. Je to má dcera a teď když jsem jí našel, tak bych jí dokázal ochránit."

,,Ne, nedokázal a ty to víš," zopakoval jeho slova. ,,Nedokázal bys to. Možná by jsi se o to klidně mohl pokusit, ale nikdy by jsi jí nedokázal před ním samotným ochránit, a už vůbec bys jí nedokázal ochránit před ní samotnou, a jejím životem."

,,Možná máš pravdu, ale co když mi tu minulost nikdy neodpustí..."

,,Už ti odpustila, jestli vůbec bylo co odpouštět. Snažil ses je najít a to hodně dlouho. Ona to moc dobře ví, ale jen teď byla rozhozená a měla strach. Věř mi, vrátí se a až se vrátí, tak to bude všechno v pořádku."

,,Snad máš pravdu, Draco."

....

,,Pane, podívejte koho jsem přivedl," Lucius kousek odstoupil ode dveří a nechal Victorii aby vstoupila. Teď nevcházela rozrušená a nejistá dívka. Byla vyrovnaná, jistá každým krokem, který učinila, a v očích nadřazenost, kterou tam měla vždy.

,,Má drahá Vici, tak přeci jen jsi se nám vrátila. Už jsem měl strach, že jsi snad zapomněla na naši dohodu," usmál se slizce až se z toho Vici zvedal žaludek, ale ustála to a ušklíbla se na něj.

,,To v žádném případě nehrozí. Jen jsem nějakou dobu byla značně indisponována - nic víc."

,,Vskutku?"

,,Ano, bohužel, je to tak. Stalo se něco mezi tím co jsem zde nebyla?" Zeptala se, když k němu přišla, ale neuklonila se - jako nikdy předtím. Člověk by řekl že už jí to bude Voldemort trpět, ale on ne.

,,No, pokud mám správné tušení, tak vše potřebné, co se probíralo na poradě, které jsi se nemohla zúčastnit, ti už Lucius vyřídil. Ale je tu pár věcí, které vyřešené rozhodně nejsou. Jedna z nich je dokonce aktuální. Sotva minutu či dvě nazpět,"

,,Opravdu? Nejsem si žádné takové věci vědoma, ty snad ano, Riddle?"
Jen co větu dořekla už jí jedna kletba odhodila na stěnu. Victoria to čekala a byla na to zvyklá. Trochu neohrabaně se zvedla a nedala najevo žádnou známku bolesti.

,,No, jak si přeješ," řekl prostě Voldemort a seslal na Victorii cruciátus. Nehodlal to nechat jen tak. Navíc ho pokaždé bavilo sledovat jak dlouho Vici vydrží stát na vratkých nohách, které jí sotva nesly, když se jí samou bolestí třásly a vypadaly jako by se pod ní měli každou chviličku podlomit. Ona však jen párkrát upadla na kolena a místo toho aby zůstala pokořená na kolenou, tak se snažila zase rychle vyškrábat na nohy a dělat jako by nic. I když věděla že tak získá mnohem víc bolesti, tak byla natolik hrdá že nechtěla před nikým ukázat svou slabost - bolest.

Jenže dneska to vypadalo jako by na ní ta kletba neměla vůbec žádný vliv, a to ho vytáčelo. Zkoušel přidat na síle a své vlastní vůli i škodolibosti, ale vůbec nic se nezměnilo. Jediná známka toho že cítí alespoň nějakou bolest byly její silně stisknutá oční víčka, trochu skloněná hlava, nepravidelný dech a rty v úzké lince, které byly občas zkousnuty.

Takto to trvalo celých pět minut a tak toho nechal. Lucius i Vici se na něj podívali a sledovali ho jak odchází v tichosti z místnosti. Až když se za ním zavřely velké mohutné dveře se Lucius vydal rychlím krokem k Vici, která se opřela o chladnou zeď.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal se jí Lucius s naléhavostí a starostí ve svém hlase.

,,Ano, jen..."

,,Co?"

,,Nevím co se tady právě stalo. Ne, že bych si to nepamatovala, to ne, jen jsem necítila skoro žádnou bolest. Bylo pár chvilek ve kterých jsem pocítila štiplavý a nepříjemný pocit, ale nedalo by se to popsat bolestí, která by u cruciátu měla být," nechápavě se na svého přítele koukala a nemohla se přimět na to nemyslet.

,,Ale ty jsi vždycky dokázala odolávat cruciátu, sice ne ze začátku, ale postupně ano."

,,Ale tohle bylo jiné. Předtím jsem cítila bolest, i tu největší, ale na nohách jsem se dokázala udržet jen díky své hrdosti a silné vůli. Toto bylo něco úplně jiného. Necítila jsem skoro nic a ani jsem skoro nemusela zatínat nehty do kůže na rukách, což jsem dělala vždy. Dokonce i když mě kletbou zasáhl úplný nováček," vysvětlila mu.

,,Tak to je dost divné, ale nech to plavat. Buď nakonec ráda, že jsi nic necítila," poplácal jí po rameni a pobídl jí aby odešli.

,,Jo, máš pravdu. Nechápu proč si na to vlastně stěžuji," zasmála se když vycházeli z místnosti.

,,Protože si Snapeová," zašklebil se na ní a ona ho za to praštila do ramene. Pak už oba v klidu odešli do patra aby mohli do svých pokojů. U Victoriiných komnat se rozloučili a šli každý svou cestou. Lucius do svých pokojů a Vici do své prostorné vany, ve které se chtěla roztát jako kdysi, když byla malé dítko.