,,Já už ho mám plné zuby!" zanadával si Lucius, když jeho přítel beze slova odešel. Tohle utíkání se u něj začalo stávat jeho rutinou a to mu vůbec nebylo podobné. Chápal, že na něj byl stále naštvaný a jen tak mu nehodlal odpustit, ale má tady svou dceru, kterou od smrti dělil jen jediný kousíček. Stačí aby jen o krůček couvla před samotnou smrtí a spadne do propasti, ze které není úniku. A on jí tady jen tak nechá? 

,,Má k tomu své důvody, tati." řekl jeho syn, který se na něj díval s lítostí.

,,Je to jeho dcera. Nemá mít žádné důvody k tomu, aby jí v této situaci opouštěl."

,,Ty si mě opustil v mnohem horších situacích, otče!" Poznamenal úsečným tónem. ,,On si celých čtrnáct let myslel, že jeho dcery jsou mrtvé. A o jedné z nich se to možná dá doopravdy říct. A Vici mu umírá přímo před očima. Myslíš si, že pro tebe nebo pro mě je tohle lehké? A co teprve pro něj? Pomyslel si na to vůbec? On neví jaká jeho dcera doopravdy je, tati. Nezná jí tak jako my dva. Pak je tu ještě ten fakt, že ona už také není malé dítě, které potřebuje neustále hlídat. Je svéprávná a dennodenně čelí Pánovi zla. Nech jí ať se rozhoduje sama za sebe."

,,Vím, ale právě teď je zraněná a ty moc dobře víš, jak nesnáší, když jí někdo vidí slabou. Vím, že nejsem nejlepší partie na otce, že jsem tě nechal v tolika nebezpečích a nepomohl ti, a je mi to líto. Možná proto jí chráním tak přehnaně. Chráním jí jako by to byla má vlastní dcera!" Lucius začal vyšilovat. Nevěděl, co ještě by měl udělat, aby se všechno urovnalo a nabralo ten správný směr.

,,Ale není to tvá dcera. Právě teď odešel její pravý otec, který žil celých čtrnáct let v domnění, že je mrtvá. Najednou však z ničeho nic přijde na ministerstvo dopis o tom, že Severus vlastně lhal a že někdo tehdy přežil. Myslíš si, že mi nedošlo hned kdo ten dopis poslal, i když se podepsal iniciály L.V.? Vážně jsi si myslel, že na to nikdo nepřijde?!" Draco už to nevydržel. Měl na svého otce takový vztek, že to snad nebylo možné. Hned jak si přečetl dopis, který Severusovi přišel, měl podezření na Luciuse. Nevěděl proč. Prostě mu to prolétlo myslí a on to už v sobě nemohl nadále držet. Nepřišlo mu normální a ani logické proč by si Pán zla podkopával vlastní nohy.

,,Myslíš si, že to já jsem ten dopis napsal? Proč bych to, pro Merlina, dělal? Kdybych chtěl Severusovi ublížit, určitě nebudu čekat blbých čtrnáct let!"

,,Trochu pozdě, nemyslíš?" odsekl mu Draco.

Lucius už se nadechoval k další peprné poznámce, ale Vici stihla zasáhnout dřív, než mohla hádka nadále pokračovat.

,,Už, sakra, přestaňte!" Vykřikla a i přes hroznou bolest celého těla, odhrnula závěsy, která jí do teď poskytovaly bezpečí. ,,Máte držet spolu a ne se hádat jako manželé po pětatřiceti letech!"

,,Jak ti je?" zeptal se jí Draco, který její poznámku raději ignoroval.

,,Jak by mi asi mohlo být, Draco? Celé tělo mám v jednom ohni, otce jsem od sebe odehnala, v domnění, že bych mu mohla ušetřit pocit viny, a dva idioti, které znám celý život, se tady hádají kvůli něčemu, co nelze již změnit. Jste otec a syn. Tak se tak podle toho konečně začněte chovat!"

,,Vici, my jen..."

,,Ne, nechci nic slyšet! Dneska už vás mám plné zuby, Luciusi. Chci mít klid, tak vypadněte. Oba dva." zachraptěla a zavřela oči.

,,Tady slečna má pravdu. A navíc potřebuje odpočívat. Huš, všichni ven!" začala je vyhánět ošetřovatelka.

,,Poppy, kdyby něco, dej mi vědět."

,,Jistě, Albusi, jako vždy." Mile se na ředitele školy usmála a pak už Vici věnovala plnou svou pozornost.

...

Jedna sklenička, devátá sklenička, třináctá sklenička. Severus už ani nepočítal kolikátou skleničku si nalil, ale věděl, že už by měl přestat, i když hladina alkoholu v krvi tvrdila přesný opak. V tuhle chvíli mu nedokázalo nic urovnat roztřepené nervy. Ani alkohol, ani uklidňující lektvar a ani duševní proklínání Luciuse. 

Věděl, že jeho přítel měl pravdu, ale nechtěl si to přiznat. Vici byla jeho dcera a on měl právo na to, vědět jak jí je. Měl právo jí vidět v takovémto stavu. Mnohem větší, než Lucius. A i přesto mu tohle právo bylo odepřeno. 
Nevěděl jestli za to mohl alkohol a nebo se nakazil od jistých nebelvírských studentů, ale v hlavě se mu zrodil plán, že se, i přes Poppin zákaz, který jistě vyřkla, za svou dcerou vypraví. Klapání podpatků bylo slyšet v útrobách chodeb bradavického hradu a kdokoli, kdo by se nepodíval hodně pozorně, by nenašel osobu za to zodpovědnou. 

Severus se rychlím krokem dostal až k ošetřovně. Pořádně se porozhlédl jestli není někde poblíž bradavická ošetřovatelka, a když tak učinil, vešel do šeré místnosti, kde ležela jeho dcera. Opatrně a potichu procházel mezi postelemi, než se u jedné zastavil a notnou chvíli pozoroval dívku, jež na lůžku ležela. Její dlouhé, vlnité vlasy jí obepínaly obličej, oči měla zakryté za víčky a hrudník se jí v pomalých intervalech zvedal. 

,,Jak dlouho mě ještě budeš pozorovat, otče?" Severus málem vyletěl z kůže, ale znát to na sobě nedal. Až moc se zamyslel a nevšiml si, že se jeho dcerka probudila. 

,,Jak dlouho jen budu moci." Zašeptal nazpět a přitom tiše doufal, že to nezaslechla.

,,Tak to doufej, že ta vaše ošetřovatelka usnula nad papírováním. Chodí mě sem kontrolovat každou půl hodinu. Už je to docela otravné."

Tak prý slyšela. Severus se musel nad tou poznámkou ušklíbnout. Přisedl si ke své dceři na postel a zadíval se jí do očí. ,,To je možné, ale je to její práce. Nemůžeš se jí divit. Nechce aby si jí tady vykrvácela," zašeptal zastřeným hlasem. ,,Stejně jako my všichni."

,,Já vím, jen nenávidím, když musím jen ležet a nemohu s tím nic udělat. Ta bezmoc je ubíjející."

,,Chápu jak se cítíš, ale je to pro tvé dobro. Teď když jsem se dozvěděl, že jsi naživu tě už znovu z dohledu nepustím. Nechci tě znovu ztratit, hádě." Pohladil jí přes líčko a přitom se jí díval do očí.

,,To ani já tebe, tati. Už tak jsem přišla o hodně," stekla jí po tváři jedna osamělá slza. ,,Ani nevíš kolikrát jsem se chtěla sebrat a utéct za tebou. Věděla jsem, že jsi zde na hradě, ale nemohla jsem. Ohrozila bych tím tvůj život, i životy ostatních."

,,Já vím, mé dítě. Taky se na tebe nehněvám."

,,A na Luciuse?" Zeptala se na přímo.

,,Ne, ani na něj ne. Byl jsem na něj hodně naštvaný, a hodně mě zklamal. Ale je to můj přítel už tolik let a já bych se ho nedokázal vzdát, ani kdybych měl." 

,,Tati..." 

,,Copak?" Optal se jí nazpět.

,,Mám strach."

,,To i já, ale nesmíš se jím nechat pohltit. My to spolu zvládneme. Měj svou hrdost, Vici. V tom je naše síla." Usmál se na ní a jemně jí pohladil po vlasech. Pak už si jen povídali dokud Severus nemusel odejít a Victorii nepřepadla únava, se kterou jen těžko bojovala.