Dívka na pokraji sil. Tak by popsal Vici na první pohled. Měla pořezané ruce, krk i tváře. Modřiny by nedokázal spočítat, a ani odhadem by se rozhodně netrefil k nejbližšímu číslu. Však nejvíce ho dostaly dívčiny oči. Tak prázdné a pronásledované je nikdy nezahlédl, a že už je viděl v mnohem horších situacích. Vici přerývavě dýchala a chvěla se jako kdyby měla horečku. Lucius by se tomu nedivil. Dotyčný parchant na ní musel použít kletbu Sectumsempra. Hojí se to velmi pomalu, ale jde vidět, že se rány zacelují. 

Lucius měl pocit neklidu. Nemohl se pořádně nadechnout, třásly se mu ruce a cítil, že se mu oči zalévají slzami, které se snažil udržet. Měl o ní nehorázný strach. Proč byla v Prasinkách? Snažil si vzpomenout zda mu neříkala o tom, že tam jde, ale ať se snažil, jak se snažil, na nic nepřišel. Když odešel, ona měla jít za Pánem zla a věděl, že chtěla odpočívat. Tak proč? 
Pak ho to trklo. Pán zla. Chtěl jí kvůli něčemu vidět a mluvit s ní. Co když to byla jeho zkouška nebo trest? Nebo že by v tom nehrál vůbec žádnou roli? Lucius byl bezradný. Co když to je jeho chyba? Možná na ní měl dávat větší pozor. Severus ho zabije hned jak bude mít příležitost. To věděl až moc dobře. 

,,Ani na to nemysli, Luciusi!" 

,,Cože?" Obrátil se na Vici, která se stále třásla, ale její oči již byly zaměřeny pouze na něj. 

,,Nedávej si to za vinu, protože ty za to nemůžeš. To já jsem selhala," zašeptala a s těžkostí polkla. 

,,Proč jsi selhala?"

,,Nebyla jsem dostatečně pozorná. Cítila jsem, že mě někdo sleduje, ale myslela jsem si, že je to jen můj špatný pocit, a tak jsem to ignorovala. A když přišlo na řadu to abych se bránila, nestihla jsem ani pořádně pozvednout hůlku a už jsem padala do sladkého bezvědomí." Znovu polkla a na chvilku zavřela oči, než opět pokračovala. ,,Vlastně se hodně divím, že ještě žiju."

,,To neříkej. Sectumsempra dokážeme vyléčit. Nic to není, jen to bude chvilku trvat," řekl Lucius a sedl si k ní na postel.

,,Co to povídáš? Jaké sectumsempra?"

,,No, přeci to kouzlo, co tě zasáhlo," řekl a chytil dceru svého nejlepšího přítele za ruku.

,,To ale nebylo sectumsempra, Lucie," zašeptala a stisk mu oplatila.

,,Ne?" Lucius to nechápal. Takové zranění musela způsobit ona kletba. Všechno tomu odpovídalo, i když je pravda, že se rány hojily až moc pomalu, ale to mohlo být způsobeno mnoha faktory.

,,Ne, nebyla." 

,,A co to tedy bylo za kletbu?" Byl zvědavý a plný strachu.

,,Nejste jediný kdo by to rád věděl, pane Malfoyi." 

Luciusův pohled spočinul na ošetřovatelce, která nyní přišla ze své pracovny a pomalu si to kráčela k lůžku, na kterém byla Vici uložena.

,,Jak to myslíte?" Zeptal se jí.

,,Tak jak to říkám. Nemohu identifikovat jaké kouzlo dotyčný použil. Sice je to podobné s kletbou sectumsempra, ale nejde stejně vyléčit. Protikouzlo nefunguje. Zkoušela jsem už zacelit rány mnoha způsoby, ale nic nezabírá," řekla s naprostou vážností v hlase a dívala se mu přitom do očí. ,,Pane Malfoyi, je to velmi vážné. Musela být použita černá magie."

,,Běžte prosím rovnou k věci, madam," zašeptala Victorie a zahleděla se ošetřovatelce do očí. 

,,Pokud co nejrychleji nenalezneme nějaký protijed či kouzlo na zacelení Vašich ran, můžete zemřít, slečno." 

,,Cože?" Ozvalo se trojhlasně. Všichni se jako na povel otočili ke dveřím, kde právě postávali ředitel Bradavické školy, Draco a Victoriin otec.

Dívenka ale byla jediná, která neměla vůbec sílu na cokoli jiného, než na myšlení. A i to jí dalo zabrat. ,,No vida," zasmála se nahlas. ,,Riddle se mě snaží zmrzačit, nebo dokonce zabít, už několik let a nevyjde mu to, a teď ho o jeho úsilí připravil nějaký blb, který na mě vrhne jednu jedinou kletbu." Bylo jí do pláče, ale nemohla se přestat nad tou ironií smát. ,,No, to bude mít radost až se to dozví."

,,To není vtipný, Vici. Můžeš zemřít! A co potom?" Lucius se vyšvihl na nohy a probodával dívku před ním varovným pohledem.

,,A nebo můžu žít a stejně se nic nezmění, co? Luciusi, tohle nikam nevede. Utíká mi čas a já ho nechci promarnit tím, že se s tebou nebo s někým jiným budu hádat. O tohle nestojím, a myslím, že ani ty ne, nebo snad jo?" Podívala se na něj pohledem: zkus se mnou nesouhlasit a jsi mrtví. 

,,Ovšem že ne, ale taky nechci aby si mi zemřela před očima, když vím kolik toho vydržíš. Ušla si tak dlouhou cestu, pomohla tolika lidem a teď se opovažuješ podlehnou smrti jen tak. Bez jakéhokoliv boje či snahy." Rozčiloval se a zároveň se strašně bál. ,,Možná dokážu pochopit, že je to lákává nabídka, mohla by jsi mít konečně klid od Pána zla a vší té bolesti, co ti dennodenně poskytuje, ale ještě je moc brzy, maličká. Tolik lidí tady na tebe spoléhá a ty by si je chtěla opustit? Právě teď, když máme svobodu a výhru na dosah ruky?"

,,O čem to mluvíš, Luciusi?" Ozval se sametový baryton Severuse Snapea.

,,Luciusi," zašeptala Vici, která si až nyní pořádně uvědomovala, že zde už nejsou sami. Byla si jistá, že do krásy svého těla má, sakra, daleko. Začala se třást o to víc. Nechtěla aby jí někdo v takovém stavu viděl. Zvlášť ne její vlastní otec.

,,Co se děje, Vici?" Zašeptal. Všiml si té náhlé změny. Její pohled byl zabodnutý do přikrývky, kterou si pevně přitáhla blíž k tělu, jako by se chtěla zakrýt. Pochopil. Bylo jí nepříjemné, když jí někdo viděl takto slabou, zlomenou a nemohoucí. Jednoduše řečeno - bezbrannou.
Sáhl po závěsech a zakryl jimi celé lůžko, aby nebyla vidět. Mohl jen doufat, že se za zmíněnými závěsy cítila alespoň trošku v bezpečí.

,,Co to děláš?" Severus k němu začal přistupovat a už se chystal odtáhnout závěsy, které před malou chvíli jeho přítel zatáhl okolo lůžka jeho dcery.

,,Ne!" Zastavil ho Lucius a čapl jeho ruku. ,,Nech to tak. Uvědom si jak by bylo tobě, kdyby si skončil tak jako tvá dcera a najednou by se na tebe přišlo kouknout tolik lidí. Taky by jsi nechtěl aby si tě prohlíželi jako maso na krámě." 

Severus by mu tak rád vmetl do tváře pár urážek, ale nemohl. Muž držíc jeho ruku, měl pravdu a nic mu na to nedokázal odpovědět. Měl strach o svou dceru, ale nemohl popřít, že i on by se cítil tak, jako by byl výstavní kousek. Proto jen vymanil svou ruku z přítelova sevření a odešel rázným krokem k sobě do komnat, kde, jak doufal, bude v bezpečí před dotěrnými návštěvníky.