Bolest. To bylo jediné slovo, které dávalo mistrovi lektvarů nějaký jednoznačný smysl. Prožíval ji každou hodinu, minutu i sekundu svého bytí ve své mysli. Nikdy si nedokázal představit, že by ho jeho vlastní mysl dokázala tak zradit. Měl za to že se mu tohle, nebo ne přímo tohle, ale něco tomu podobného, nikdy stát nemohlo. Mýlil se. Nevěděl kde udělal chybu. Své ochrany měl vždy vztyčené a ani na okamžik nepolevil. Tak proč?

Tolik bolestivých podnětů, kterých se k měnu blížilo, nebylo možno ustát. Viděl tolik různých, hrůzných situací. Už ani nevěděl jestli jsou některé z nich pravdivé nebo jestli jsou to jen iluze, které mu do hlavy nasadil Voldemort. Cítil lásku svých dcer, ovšem když Vám někdo neustále přemítá pravý opak, začínáte si to sám vsugerovávat. Věděl že ho jeho žena milovala, a že mu nic nedávala za vinu, byla to však pravda nebo si to jen nalhával. Mohly být ty vidiny pravdivým obrázkem celé situace? Mohlo se snad stát to, že si celou dobu jen nalhával nemožné a nyní jen vidí pravdu takovou jaká opravdu je? Začínal z toho bláznit. Už nevěděl kde začíná realita a končí násilím vytvořené lži.

Ovšem co vnímal naprosto zřetelně již asi po třech nebo čtyřech dnech, bylo jeho tělo. Cítil že je něco jinak - špatně. Míval pocit slabosti i třasu. Cítil jak ho jeho tělo pomalu ale jistě opouští. Byl od něj odpojen příliš dlouho. Neměl nad ním kontrolu. Jeho tělo začalo chřadnout, a pokud se něco drasticky nezmění, tak nakonec vypoví službu. Ale co se pak stane s jeho myslí? Skončí jeho utrpení, nebo, a to je ta horší, pravděpodobnější možnost, bude bloudit mezi realitou a posmrtným životem. Měl strach. Nedokázal si pomoci. Celé jeho myšlení bylo paralyzováno strachem z různých věcí. Z věcí, které by mohli naráz přestat existovat, ale i naopak těch, které by mohli trvat věčnost.

***

Po tom co šedovlasá dívka slyšela klapnout dveře od místnosti, kde ležel její milovaný otec, vypustila ze svého hrdla hlasitý vzlyk. S rukou před pusou a vratkým krokem se vydala k lůžku jediného pacienta, co zde ležel. Myslela si že těch pár kroků ani nedojde, jak se jí třásly nohy. Sotva popadala dech, který ztratila od pláče. A ve chvíli kdy se posadila na židli vedle milované osoby, propukla v pláč naplno. Chytila černovlasého muže za ruku, na kterou si položila hlavu, a jen plakala. Na víc neměla v té době sílu.

Netušila, že muž, který jí byl po několik posledních dní oporou, odešel pouze za dveře ošetřovny. Nechtěl ji nechávat úplně samotnou. Bál se o ni. Ovšem ve chvíli, kdy zaslechl bodavý, bolestivý pláč, zalitoval že zůstal. Přesně tohle nechtěl nikdy slyšet. Z každého vzlyku byla slyšet bolest a zoufalství, ze ztráty milované osoby. Měl co dělat aby své nohy udržel na místě a nerozeběhl se zpět do místnosti, s možností svou milou utěšit. Bolelo ho z toho srdce.

Po dlouhém pláči, který trval Merlin ví jak dlouho, Vici začínaly docházet slzy. Zůstala jen nekonečná bolest v srdci. Zvedla hlavu a uplakaným pohledem se podívala do tváře svého otce. Měl propadné tváře a celkově vypadal pohublejší, ale jinak vypadal jako by jen spal. Dívce bylo jasné, že jeho tělo to dlouho v takovém stavu nevydrží, ale nechtěla si to připustit. Nemohla si to připustit. Vždyť to byl muž, který jí daroval život, muselo být něco, co by tohle celé dokázalo zvrátit. Nemohla přijít i o něj. Byla si jistá, že tohle už by nezvládla.

,,Tati?" Promluvila na něj v domnění že svou dceru uslyší. Jako by doufala, že by mohl odpovědět. ,,Tati, prosím. To jsem já. Vici. Tvoje dcera." Dívčin hlas byl slabý a třásl se, ale s mužem, který ležel pod bílou pokrývkou to nic neudělalo.

,,Víš tohle je opravdu nepraktický rozhovor. Jako správný táta bys mi měl odpovědět." Vici ze sebe potřebovala dostat všechno co cítila, a přitom doufala že bude její otec vnímat. V hloubi duše prosila všechny bohy o to aby odpověděl. ,,Víš, vzpomínám si jak se vždycky čertil Lucius když jsme mu neodpovídali. To bylo trestů v podobě všemožných prací v tom jeho ohromném sídle a nebo zákazů vycházek." Vici zkroutila své rty do lehkého, zoufalého úsměvu.

,,A co teprve když se dozvěděl, že jsme nic z toho nesplnili. Vždy jsme si našli způsob jak vyklouznout ven z komnat, i když nám někoho dal před dveře, aby nás hlídal. Byli jsme pořádní raraši. Myslím že už mu s námi kolikrát docházely nejen nervy, ale i síly." Dívka začala lektvaristovi lehce pročesávat vlasy a v mysli si představila všechny průšvihy, které se svou sestrou vymýšlely. ,,Hodně krát mu z nás musela běhat hlava kolem. Divím se že to s námi nevzdal."

Blonďatý aristokrat, který stál celou dobu za dveřmi, se musel usmát. Stejně jako dívce uvnitř místnosti, i jemu na mysl vypluly všechny vzpomínky na ty dvě zlobidla co měl za úkol hlídat a vychovat. Nikdy přesně nevěděl kde jsou. Bylo to jako by se snažil udržet na místě svůj vlastní stín. Prostě nemožné.

,,Ale bylo jedno místo, kde měl jistotu že nás najde vždy. A to byla místnost určená k výcviku a soubojům. Nedokázali jsme se toho nabažit. Bylo jedno jak moc byli meče těžké, nebo kolikrát jsme se zranili. Vždycky jsme se tam vrátili zas a znova."

Vici se na chvilku odmlčela a popotáhla. Už neměla žádné slzy, které by mohla propustit na svobodu, i když tak moc chtěla. Potřebovala u sebe mít zpátky svého tátu, který by ji utěšil, obejmul a řekl že to bude všechno dobré.

,,Poslouchej tati. Musíš to ještě vydržet, jasné! Neříkám to jako prosbu, ale rozkaz. Musíš to zvládnout, tak jako všechno co tě už v životě potkalo. Musíš bojovat. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli mně, Lívii i Luciusovi. Kvůli lidem, kterým na tobě záleží víc než na sobě samých. Bojuj!"

Myslela si že už vstane a půjde za ostatními, aby mohli projít ještě nějaké možnosti, ale pak jí snad ozářil samotný Merlin. Prudce se zvedla a běžela hledat svou sestru. Ani nevnímala že povalila na tvrdou zem Luciuse, který za dveřmi stál. Ten se však vzápětí postavil a uháněl za ní. Ani si neuvědomovala že by svou sestru mohla kontaktovat přes myšlenky. A hned jak doběhla ven na pozemky, zahlédla ji. Ani nevěděla jak se k bělovlasé dívce dostala. Dívenka byla prudce otočena na svou sestru s otazníky v očích. A Vici řekla jen jednu jedinou větu, která všem dokázala vzít dech.

,,Vím jak ho zachránit!"