Neutuchající bolest, strach převyšující cokoli co kdy zažil, touha po konci, ať by měl být jakýkoli. To vše se odehrávalo v mysli lektvarového mistra, který každou vteřinu svého bytí ve své mysli, zažíval nekončící muka.

Měl pocit že jeho hlava se každou chvilku musí roztříštit na milion kousíčků, podle toho jak moc ho bolest pokaždé zasáhla. To byla jediná fyzická bolest, kterou vůbec cítil. Vše ostatní byla jen psychická beznaděj, jež mu do jeho mysli podstrkoval Pán zla. Přistihl se že ani neví kde začínají přeludy a kde čirá pravda. Každý začátek výplodu fantazie zlého čaroděje začínal dobře, vždy ho někdo zachránil - ale pokračování tak krásné nikdy nebylo. Pokaždé mu dotyčný, který ho zachránil z temnoty, nějak ublížil. Ať to bylo navrácení zpět do útrob zlého kolotoče špatných myšlenek, fyzické útoky na jeho osobu nebo mučení jeho blízkých. Bylo jedno co z toho bylo na pořadu nekonečného seznamu - cíl byl jasný. Musel trpět až do morku kostí. A že opravdu trpěl. Oproti tomuhle přístupu bylo klasické mučení cruciem Pána zla jako pohlazení peříčkem.

Nevěděl kolik uplynulo hodin jeho mučení, nebo že by to bylo déle? Možná dny? Nemohl to nijak odvodit - neměl to z čeho odhadnout. Jeho mysl se na to ani nedokázala pořádně soustředit. Začal přemýšlet nad tím co dělají ostatní v realitě. Vědí o něm vůbec nebo na to ještě nikdo nepřišel? A pokud o tom vědí, co asi dělají?

Určitě se ho snaží všemožně zachránit. Alespoň jeho dcery, pokud o tom ovšem vědí. A co se asi děje s jeho tělem? Strádal fyzicky nebo nebylo na první pohled nic patrné?

A pak mu na mysli přišla jedna myšlenka, která se do něj zabodla jako ostrý hrot šípu. Skončí to někdy? Nechtěl aby zemřel uvězněn ve své vlastní mysli, byla by to pro něj nehorázná porážka. A co by na to řekly jeho dcery? Vždyť by je zklamal nehorázným způsobem, a sebe ostatně taky. Zatím co ony si museli celé ty roky projít tolika hrůzami a určitě i tresty, tak on by tenhle boj vzdal jako zbabělý, zlomený muž. To přeci nemohl dovolit. Nechtěl a ani nemohl znovu padnout před svými holčičkami poraženě na kolena a říct: ,,Já už nemohl!" Jak by se na něj mohli ještě vůbec podívat. A co on? Jak by se on sám, mohl podívat do těch dvou párů očí, bez toho aby tam neviděl ani jednu jedinou výčitku nebo zklamání? To by nemohl. Už jednou ztratil to co mu bylo drahé, a nehodlal to dopustit znovu. Vždyť je sotva získal zpátky a teď by o ně měl znovu přijít, jen kvůli své vlastní slabosti? To nikdy!

Rozhodl se že bude i nadále bojovat jak jen nejlépe může, ale než se stačil vůbec nadechnout, přišel nával nových vizí. Ta bolest jím projela jako elektřina, cítil ji úplně všude. Už, už se připravoval na to nejhorší, když v tom pocítil klid. Ten negativní náboj energie byl fuč. Ucítil že se mohl znovu pořádně nadechnout aniž by cítil bezmoc, která ho sžírala po celou tu dobu. Jeho mysl se začala pomaličku vyjasňovat, ne úplně, ale i ten malinký kousek stačil. A pak ve své mysli zahlédl zářivé světlo, díky kterému musel prudce zavřít oči. Pocítil strach je otevřít, bál se co by mohl spatřit tentokrát. Avšak přes všechen ten strach co pociťoval, cítil bezpečí. Opatrně otevřel oči, do kterých se mu začaly hrnout slzy, jež následně padaly přes okraj a putovaly po jeho lících.

Světlo ustalo a on hleděl do očí tmavých jako obsidián a modrých jako nejčistší letní obloha. Ty oči se na něj smály štěstím a úlevou, stejně tak jako vypadaly tváře jejich nositelek. Vici a Lívia - jeho dcery. Obě byly skutečné, a byly tady.

,,Tati..." Jeho šedovlasá holčička se na něj usmála ještě víc a snažila se, aby se slzy nedostaly přes okraj jejich víček. Teď na to nebyl čas. Museli svého otce dostat pryč.

,,Dostaneme tě odsud. Možná to bude chvíli trvat, ale už to nebude trvat dlouho." Lívia tímto přiznáním Severusovi vehnala další salvu slzy na už takhle mokré líce. Bude konec - to byla myšlenka, která černovlasému muži proběhla myslí a způsobila příjemné mrazení všude kde jen mohla.

***

Obě dívky se octly ve tmě, přes kterou nebylo vidět absolutně nic. Svou magií se snažily najít jakoukoli cestu k muži, který jim daroval život. Snadné to však nebylo. Vždy když si mysleli že našly cestu, spletli se. Bylo to jako by chodili stále dokola a dokola v nějakém labyrintu, který ten hadí ksicht vytvořil. Z každého koutu, na ně vykoukla nějaké temná vize. Domysleli si že tohle všechno musel jejich otci promítat do mysli neustále, a obě se modlili aby z toho nezešílel. Ani by se mu nemohli divit. Některé ty představy byly neskutečné. Až moc bolesti, než aby je vůbec stačili dokoukat do samotného konce. Všechny představy, na které narazily zničily, aby se nakonec dostaly až na konec své cesty.

Našli svého otce přímo ve chvíli, kdy se ho Temný pán znovu chystal mučit. Určitě mu chtěl v mysli zabudovat novou temnou představu o dalších hrůzách, které ale nikdy ve skutečném světě nastat nemohly. Ale kdo by se Severusovi divil, kdyby to tak již bral, vždyť v těch mukách už nějakou dobu přebýval.

Snažily se k němu dostat za pomocí magie, nějak se s ním spojit, aby věděl, že jsou tady a že to za nějakou dobu skončí. Připadalo jim jako by tlačily na nějakou silnou magickou bariéru, kterou muži bránil Voldemort odejít z jeho vlastní mysli. Avšak jejich moc byla stále silnější - obě to cítili. Každou minutou, jež se snažily dostat skrz bariéru, cítily jak slábne, až se jim nakonec podařilo ji celou zbořit. Dokázali se Severusem navázat kontakt, zdálo se že by to nemusel být tak kolosální průser, jaký mohl nastat, kdyby se cokoli pokazilo.

Spojení jejich sil vzrůstalo, sílilo, a to byla ta příležitost, při které se museli soustředit co nejvíce mohli. Obě dívky začaly svou magii soustředit na rozbití všech omezení v mysli muže. Trvalo to déle než si každá z nich myslela, ale po pár minutách se začali dít kouzla. Všechny možné zdi byly zbořeny do základů, temnota obklopující celou mysl zmizela a nahradilo jí světlo a přívětivé teplo, a vzpomínky ukryté hluboko v nitru, se opět vrátily jasnější než kdy dříve.

Lívia s Victorií se na sebe podívaly a široce se usmály. Uspěly! Společně se začali soustředit na odchod z mysli, až nakonec prudce otevřeli oči a s těžkým hlubokým dýcháním dopadly na podlahu, vedle mistra lektvarů, kterému se do tváří začala po malé chvilce opět vracet zdravá barva. A ve chvíli, kdy se Vici chystala poslat patrona ostatním, oční víčka jejich otce se zatřepotala s úmyslem se otevřít, což se po pár pokusech podařilo a na dívky se upřel pár tmavých očí, které překypovaly úlevou, radostí, ale i jistou dávkou strachu, že je to zase jen další začátek krásné vize, která ovšem skončí špatně. Ovšem ve chvíli, kdy se k němu obě jeho dcery natiskly a objaly ho, věděl že je zase doma mezi svými. Konečně skončilo utrpení, které musel takovou dobu snášet.