Dnes si Riddle svolal všechny na poradu, kde oznámil svůj úžasný a dokonalý plán na zdevastování Prasinek. V překladu to tudíž znamená, že je to ten nejhorší a nejblbější plán v celém vesmíru. To však nikdo z přítomných nedokázal říct nahlas. A nebylo to z úcty či uznání onoho muže, který právě seděl u začátku stolu, ale kvůli strachu o sebe a své blízké. Pro některé jeho věrné to platilo mnoho násobně. Například pro Victorii. I když ta mu věrná nikdy nebyla.

Mnoho smrtijedů, kteří stáli pevně po boku jejich mistra, jí psychicky zkoušeli, někdy až mučili, různými hrubými narážkami na její rodinu a příbuzné. Že už nemá co ztratit, že nikoho nemá. Matka se prý nechala jen tak zabít, jako nějaký mudla. Sestra raději utekla, než aby se na ní a na její činy dívala. Otec jí i její sestru Lívii přestal hledat. Že si uvědomil, že je to vlastně vysvobození, nemít je u sebe. Že už mu ani na jedné nezáleží. Nikdy to ve své tváři nedala znát, ale vždy jí to neskutečně deptalo a uvnitř jí to neskutečně užíralo. Hltalo to její svědomí i sebevědomí. Avšak stále si říkala, že nic z toho není pravda. Jen se ji snaží vidět prosit na kolenou, ale k tomu by se Victoria nikdy nesnížila. Raději tiše trpěla, než aby své pocity dala najevo.

Nikdo z těch, kteří jí takto deptají ani netuší jak moc daleko od pravdy jsou. Myslí si, že nemá co ztratit a přitom vše co jí ještě zbylo... všichni, co jí ještě zbyli, se snaží chránit jak nejvíc může. Svého otce, svou sestru, i když neví kde momentálně jsou, a Draca. Všichni tři ji stojí za tohle nebezpečí.

,,Naši návštěvu mohou obyvatelé Prasinek očekávat již tuto sobotu. Od Belly vím, že v ten den mají studenti povoleno jít do Prasinek. Můžete si dělat, co se vám jen zlíbí, moji drazí, ale pokud by někdo z vás viděl Pottera, jeho přátelé nebo Severuse, buďte tak hodní a přiveďte mi je prosím k mým nohám," oznámil všem přítomným, kteří se měli útoku účastnit. Šedovlasá dívka naslouchala velmi pozorně. Bylo jí jasné, že tam bude jak Harry a jeho přátelé, tak i Draco. Musí mu napsat, aby do Prasinek nechodil a aby se pokusil zastavit Harryho a ostatní. ,,Nic méně, tohle by bylo vše. Dnešní schůze je u konce. Moc bych vám nedoporučoval odjíždět někam daleko, protože ode dneška za čtyři dny vyrazíme. Můžete jít," zasyčel a vyprovázel pohledem všechny odcházející.

,,Můj pane, přejete si získat ještě nějaké informace?" Zeptala se Bella, když klečela u jeho nohou, div je nelíbala. Victorii se z té představy protočil žaludek. To její podlézání bylo strašně okaté, přičemž bylo i hrozně směšné, protože bylo naprosto neúčinné. Nikdy Bellu neměla v lásce a totéž mohla říci i Bella o ní. Všichni smrtijedi věděli, že se Pána zla snaží svést, získat si ho jen pro sebe a být pro něj jediná, která by mu stála po jeho boku až do samotného konce, ale nevycházelo jí to. Na místě, na kterém chtěla tak urputně být byla sama Victoria.
Prošlo jí toho hodně. Mohla mu v klidu nadávat do očí a on skoro nikdy nic neudělal. Dupla si a bylo po jejím a ne po jeho. Nikdy nebyla jedna z těch co podlézali. Byla odvážná, rázná, rozhodná, tajemná a nespoutaná. Proto si jí nejspíš  Riddle oblíbil. Nebyla jako ostatní. I když věděl o její nedůvěře a že její loajalita patří dobré straně, věděl, že ona od něj nikdy neodejde. Měla v rukou život všech, na kterých jí záleželo. Udělal by cokoli pro to, aby jí udržel u sebe. Avšak také si byl dobře vědom toho, že stačí jen jednou pohrozit smrtí jejích blízkých a ona u něj zůstane a bude dělat přesně to, co on žádá. Tedy skoro vše. Nikdy nezabila jen tak. Každou oběť co má na svědomí zabila v sebeobraně, jen se bránila.

,,Ne, Bello, to je vše. Teď už jdi pryč!" Zasyčel a kdyby na to Vici nebyla zvyklá, lezl by jí mráz po zádech. ,,Vici, ty zde ještě chvíli zůstaň!"

Sakra! Zaklela v duchu. Tohle nikdy nevěstilo nic dobrého. Určitě po ní bude chtít nějaké informace a nebo aby splnila nějaký úkol. Nebo se jen nudí a bude chtít pozvednout náladu. Při té představě se jí naježili všechny chloupky na těle. To by totiž znamenalo to nejhorší, a o to opravdu nestála. Znovu ne! 

,,Co chceš, Riddle?" Zeptala se ho narovinu a zahleděla se mu do očí.

Nikdy by to nepřiznala, ale byla vystrašená. Nechtěla, aby se to znovu stalo, ale neměla by na výběr. Kvůli svým blízkým by podstoupila všechno. Dokonce i takové utrpení na celý večer a někdy i déle.

,,Nebuď drzá, maličká," postavil se a pomalu šel k Victorii. ,,Moc dobře víš, že by se ti to nemuselo vyplatit." Přicházel stále blíž a ona začala pomalu, aniž by to tušila, couvat dozadu. Určitě by couvala i dál, kdyby jí nezastavila jedna věc, kterou nyní začala nenávidět. Zeď. Ta věc, díky které drželo celé sídlo pohromadě. ,,Ty víš moc dobře co chci," zašeptal, když byl úplně u ní. Svým tělem se tiskl k jejímu a ona si přála, aby se mohla do oné zdi vsáknout.

,,Jak bych to mohla vědět? Nejsem vševědoucí," řekla s ledovým klidem.

,,Pravda, ale po takové době by jsi už mohla umět hádat, ne?" Zašeptal jí do ucha, které následně skousl.

Dívka se začala klepat jako osika. Znova už nechtěla. ,,P-prosím..." Ani si neuvědomila, že se jí z očí spustily slzy zoufalství.

,,O co prosíš? Vždyť víš, že to nemá cenu. Stejně to tak skončí a ty s tím nic neuděláš." Líbal jí na krčku a ona zalapala po dechu. Ve svých dlaních drtila jeho plášť a v myšlenkách se všem omlouvala. Své sestře, Dracovi i svému otci za to, že se to vůbec děje.

,,Aby jsi věděla, že jsem férový," kousl jí a ona se musela držet, aby nevykřikla. Cítila jak jí kapičky drahocenné tekutiny stékají po krku a tvoří nově zmapované cestičky. ,,Přijď večer kolem deváté. Užijeme si to," oznámil jí a s tím opustil jak jí, tak i prostornou místnost.

Victorie se svezla po zdi a stočila se do klubíčka. Nezmohla se na nic jiného, než na pláč a naříkání. Věděla že jí kdokoli může vidět, ale bylo jí to ukradené. Právě teď to potřebovala ze sebe všechno dostat ven, a bylo jí jedno jestli jí někdo zahlédne či ne.
Plakala tak nahlas, že ani neslyšela otvírání velkých, těžkých dveří. Někdo si jí přitáhl do náruče a ona neprotestovala. Setrvali tak pár minut, než se uklidnila a ona se mohla pořádně nadechnout. Stírala si slzy a přitom děkovala dotyčnému muži. Cítila jeho pevné tělo a i vůně jí byla povědomá. Zvedla svůj zrak a potkala se s bouřkovými kukadly. Nebyl to Draco, ale jeho přesná kopie. Lucius.