Byl jsem v posledních dnech nějak hluboce ponořen do myšlenek, když nastala další výprava za zdi. Musel jsem uznat, že počasí nebylo zrovna na takovou vyjížďku dokonalé, ale co generál Erwin řekl, muselo se plnit, jak jinak.

Necítil jsem se vůbec dobře, když jsem nasedl na koně, který se měl nacházet přímo uprostřed našeho malého pětičlenného hloučku a tento fakt mým nepříjemným pocitům taky moc nepomáhal.

„Erene, jsi v pořádku?" ozval se hlas Mikasy po mé pravé straně, ale já nebyl v tom stavu, kdy bych jí mohl odpovědět nebo prostě jen něco ze sebe dostat – nějaký zvuk, nějakou myšlenku. S těží jsem se stále vyrovnával se smrtí skupiny, kterou měl ve vedení Levi heichou. Pevně jsem při vzpomínce na ty čtyři sevřel řemena, kterými jsem svého koně popoháněl kupředu, aby držel krok s ostatními. Zemře někdo další? Zemře někdo z mých blízkých?

Smrt, smrt, smrt. Mohl jsem téměř cítit její chuť na jazyku a do nosu se mi vkradl její nesnesitelný a odporný zápach. Ty smrti... Všichni... Z jedné strany mě to nutilo jít dál, pokračovat. Měl jsem naději, smysl existence, protože jsem díky tomu měl odhodlání pozabíjet všechny ty zkurvené proklaté titány až do posledního.

Z druhé strany každá smrt pro mě byl jako řetěz, přikovaný na mých končetinách – táhne mě dolů. Další smrt je rovný dalšímu řetězu, který mě postupně začne dusit dokud mě nezabije úplně.

„Pohněte sebou, spratci." Chladný hlas Levi heichou bylo to, co mě pokaždé dokázalo vytrhnout z laviny smrtelných myšlenek a když jsem před očima, přímo naproti sobě spatřil odznak Legie, na chvíli mi všechno zmizelo z hlavy.

Křídla svobody. V porovnání s královským jednorožcem a krvavě rudými růžemi jen ony dokázaly nahnat ten správný pocit. Pocit, že když budeš bojovat, budeš volný, svobodný. Nebylo to tak i se smrtí? Že když umřeme, tak budeme volní? Nevím, nikdy jsem neposlouchal ty debilní kecy duchovních. Na co? Všichni věděli, že stěny postavili naši předci a ne neexistující bohové.

A Bůh je jen jeden. Jeho jméno je Smrt.

„... A jediné, co můžeme říct Smrti – ne dnes."

Pamatoval jsem si ty slova tak jasně. Ta slova, která vyřkl před dávnou dobou můj zmizelý otec.

*Po třech letech*

„Zachránil lidstvo! Tak ho nemůžete popravit!"

„Nemáme na výběr! Copak to nechápete, kapitáne Ackermanová?!"

„Jsem zásadně proti tomu! Desátník Ackerman mě podpoří!"

A ticho.

Levi heichou neříkal nic. Nemohl jsem je vidět, byl jsem v cele v podzemí s rukama na kolenou. V okovech. Kolikrát jsem už byl v okovech? Dokázal jsem si na to ale zvyknout. Stejně tak jsem si poslední týden zvykal na to, že zemřu. Budu popraven. Desátníkem Ackermanem. Levi heichou. Nejsilnějším vojákem lidstva. Já jediný teď představoval opravdovou hrozbu pro lidstvo, protože jsem poslední titán.

Smutný úšklebek se mi mihl na tváři, ale dlouho se nezdržel. Už dávno jsem to přeci věděl nebo ne? Už dávno mi přece bylo jasné, že lehnu pod břitvy dvou mečů, určených na popravu chodících obrů. Teď jsou ale určeny na mojí popravu.

„Levi, rozumíš tomu, že až vyhladíme všechny titány, bude Eren poslední?" Hlas patřil generálu Erwinovi. Kdo by nepoznal ten chladný hrdelní hlas?

„A proč mi to říkáš?" Druhý hlas patřil tomu, který mě už několikrát zachránil – Levi heichou.

„Protože ty budeš ten, kdo ho zabije."

Ta vzpomínka byla jasná jako letní den. Stál jsem tenkrát za dveřmi kanceláře generála Erwina a nebyla možnost, že bych jejich rozhovor neslyšel. Tenkrát jsem hned odešel. Nechtěl jsem slyšet co vlastně Levi heichou řekne. Bál jsem se jeho odpovědi. Dokonce jsem se jí bál víc, než pomalu se blížícího Boha jménem Smrt.

Smrti se nedá uniknout. Co když jsem musel zemřít už tenkrát, když jsem zachraňoval Mikasu? Nebo v Shiganshině, když zemřela má matka? A co v Trostu, když mě ten titán sežral? A pak, když na nás zaútočila Annie jako titán? Nebo třeba ještě u toho soudu?

Možná jsem byl jen dítě štěstěny, že jsem doposud dokázal Smrti uniknout, ale teď jí neuniknu a jediné co budu muset udělat je přijmout její chladné objetí a zabíjející polibek.

Všechno to k něčemu vedlo. Buď mě to vedlo žít nebo zemřít. Z jedné strany mě to nutilo jít dál, pokračovat. Měl jsem naději, smysl existence, protože jsem díky tomu měl odhodlání pozabíjet všechny ty zkurvené proklaté titány a spatřit svět za zdmi.

Z druhé strany každá smrt jednoho z našeho týmu pro mě byl jako řetěz, přikovaný na mých končetinách, táhlo mě to dolů. Další smrt je rovný dalšímu řetězu, který mě postupně začne dusit dokud mě nezabije úplně. A zabíjela. Měl jsem těch řetězů na sobě nespočet. Nekonečně mnoho.

Umřu a budu volný nebo spíš budu pykat za své hříchy. Hříchy, heh. Asi jsem se naposlouchal keců debilních církevních hodnostářů.

Měl jsem cíl, ale v tomhle případě byl nedosažitelný. Jediný smysl života. Smrti ostatních mě ale táhly dolů. Dokázal bych s těmi řetězy jít dál ke svému cíli? Nevím a teď je to i jedno. Stejně umřu.

Zavrzání mříží cely. Že by už bylo na čase?

„Erene..."

A zase ten zachraňující hlas heichou. Jediný, kdo mě dokáže vytáhnout z toho proklatého jezera všech mých hladových depresivních myšlenek. Jediný, kdo mi doopravdy rozuměl a jediný kdo doopravdy poslouchal.

„Poprava se blíží, že?" prohodil jsem jakoby jen tak mezi řádky, ale nezvedal jsem hlavu. Ani můj hlas nic nevydal. Nic nemohlo něco vydat, protože jsem necítil nic, pouze lhostejnost, dokud jsem ale nepocítil jeho teplou ruku na mém rameni, což mě zároveň donutilo se podívat do jeho šedých lesknoucích se očí, plných odhodlanosti.

„Poprava nebude."

Ta dvě slova zněla jako záchrana, ale i jako prokletí. To jsem byl natolik smířen se smrtí, že mi najednou začalo být líto, že neumřu?

„Co...?" vydal jsem jen ze sebe šeptem a plný nechápavosti a překvapení na něj hleděl.

Nějaký neurčitý zvuk z chodby donutil heichou odvrátit ode mě pohled a nahlédnout přes mříže, jestli se někdo neblíží. Jak se ale hned podíval na mě, vytáhl z kapsy svazek klíčů, aby mě zbavil těžkých železných okov a popadl mě za předloktí.

„Dělej, nemáme času nazbyt."

Nechápal jsem pořádně co se vlastně dělo, ale jen jedna myšlenka mě donutila, abych to teď všechno hodil za hlavu.

Já mu věřím.

Beze slov jsem ho následoval. Nic teď nebylo tak důležité, jako tenhle moment.

Heichou mi pokynul, abych byl co nejtišší. Přeci jen hrozilo, že by nás mohli chytit nebo si nás jen všimnout a tím pádem bychom vyvolali poplach v celé budově, i když už většina (vojenská policie určitě) spala... nebo pila, což bylo nejpravděpodobnější. Štěstím bylo, že jsme se museli dostat jen do přízemí a to moc velký problém nebyl, akorát byl problém projít mezi dvěma opilci co údajně hlídali vchodové dveře. To vzal na starost heichou a poslal je za jejich nadřízeným, takže jsme se pak v klidu dostali ven.

Dalším problémem ale bylo, že na nádvoří bylo několik potulujících se nespících vojáků, co drželi hlídku. Neustále jsme se museli schovávat ve stínech pilířů. V duchu jsem zanadával na to, že jsem si nevzal jeden z pohozených plášťů s odznakem policie. V tu chvíli mi ale plášť nahnal zhnusení. Královský jednorožec se jakoby vytahoval a nutil myslet na to, že jen pod jeho ochranou jsou doopravdy všichni v bezpečí. Ironie – neexistující mytické zvíře, které nahánělo iluzorní pocit bezpečí.

Rychle jsme se dostali do stájí, kde heichou pokynul ke koni, který už byl plně vybaven a vyhoupl se na černouše, který už byl také připraven k noční jízdě a bez meškání jsme opustili stáje.

„V tašce na boku máš plášť. Pořádně se do něj zabal a vem si kapucu, aby ti nebylo vidět do obličeje."

Beze slov jsem přikývl a udělal to, co mi nařídil. Po dlouhé době jsem měl hlavu prázdnou a jen se řídil jeho rozkazy. Jistě, bezpodmínečně, s vírou.

V nočním městě si nás nikdo nevšímal. Problém nastal u vrat, kde nás měli podnapilí vojáci zkontrolovat. Heichou je ale zastavil tím, že nás poslali do štábu a když si konečně ti opilci uvědomili, že je to Levi Ackerman – nejsilnější voják lidstva, beze slov nás pustili a my se hnali k další stěně. Heichou mi jen vysvětlil, že překonáme ještě stěnu Rose a za ní, v nějaké opuštěné budově se uvelebíme ke spánku a další den zdoláme poslední zeď – Marii, která už byla plně funkční.

„Kdo je ten týpek?" ozval se hrubý hlas, patřící jednomu z mužů, hlídajících vrata stěny Rosy. Neopovažoval jsem se zvednout hlavu. Určitě by mě poznali. Posledního titána pozná každý.

„Můj podřízený a vás to nemusí zajímat." Chladný hlas heichou přímo sekal to městské veselí, které bylo slyšet snad všude. Kdo by se divil – vítězství nad titány se bude slavit ještě pekelně dlouho.

„Promiňte, desátníku, ale máme za úkol si zapisovat každé jméno." Hlas teď zněl plný respektu. Díky Bohu za to, že byl heichou nejsilnějším vojákem.

„Jean Kirschtein," pokusil jsem se o hrubší hlas a byl jsem rád, že se mi to podařilo. Promiň, Jeane, ale to máš za tvoje hnusný chování.

„Fajn, můžete jet," oznámil nám muž a když se přede mnou kůň heichou rozběhl, tiše jsem si oddychl. Ještě poslední zeď – Marie.

Před rokem se nám ji konečně podařilo dobýt zpátky. V tu dobu jsem se radoval – přeci jen jsem konečně měl možnost se dostat do sklepa, kde podle všech byly údajně odpovědi ohledně existence titánů a taky byli. Půlka ale byla zničena a třetina dochovaných záznamů byla pokrytá plísní (nemluvím o heichou, který z toho byl natolik zděšený, že tam nemohl být víc jak minutu), ale i dochované záznamy stačili k tomu, abychom určitým způsobem své zbraně vylepšili v boji proti titánům. Největší přínos ale záznamy měly pro mě, kde bylo rozepsáno několik bodů jak vytvořit tvrdou tělesnou schránku jako měl obrněný titán, jak vypouštět víc páry pro obranu nebo taky jak dokázat plně titána ovládat s tím, že to nemělo nějaké horší následky jako třeba trvalý přírust končetin k tělu titána a tak dále. Mohl jsem celou výpravu strávit v podobě titána a nic strašného se nedělo.

Výzkumy otce nám přinesly hodně informací a na základě nich jsme dosáhli vítězství. Jen díky němu. Všichni si ale myslí, že je to díky Legii a hlavně díky mně. Teď mě ale posílají na smrt. I když, teď ne. Teď s heichou prcháme městem plným oslavování a křiků. To už je ale druhý den. První den, jak heichou plánoval, jsme zdolali obě zdi a zastavili se v jedné opuštěné stodole. Na nic jsem se neptal, neprohodili jsme snad ani slovo (nepočítám ty typické dobrou noc atd.) a zdrceni únavou usnuli. Když jsem se ale časně z rána probudil, heichou nespal. Spal opravdu málo a byl jsem stále překvapený, jak malý vliv to na něj má.

Když si všiml, že jsem už vzhůru, něco málo jsme snědli a zamířili k poslední zdi. K našemu neštěstí se ale v hlavním štábu, kde jsem byl uvězněn, dozvěděli, že jsem utekl. Dokazovali to hlídky ve městě a tvrdá kontrola u vrat poslední zdi.

„Neprojdeme vraty," konstatoval heichou, ale nebylo to konstatování, on mi to oznámil. Měl jiný plán.

Slyšel jsem už dávno, že heichou kdysi bydlel v podzemním městě pod Shiganshinou, ale netušil jsem, že vypadalo takhle. Chvilku jsem si musel na tlumené světlo podzemního města zvyknout, ale nemusel jsem ho snášet dlouho, protože jsme se poměrně rychle dostali k zatarasenému východu.

Lidí tu bylo málo – po pádu Marie a její znovuzrození se sem nikdo vracet nechtěl a na prázdných ulicích jsme nikoho nepotkali. Velké štěstí bylo i to, že tu bylo málo hlídek.

Na nic jsem se heichou neptal, když mi přikázal, abych mu pomohl zbavit sutin těžké dveře, které se tu daly snadno přehlédnout. Pak se už stačilo jen projít temným tunelem a...

„A koho pak tu máme?" ozval se pobavený mužský hlas, který bez podmínek patřil veliteli vojenské policie.

„Sakra," zaklel tiše heichou, když spatřil skupinu dobře cvičených vojáků před sebou. On byl jediný kdo tady z nás dvou měl výzbroj a i tak nás na koních mohli dost rychle chytit.

„To bude drama. Spolu s posledním titánem zemře i nejsilnější voják lidstva," pobaveně řekl velitel vojenské policie a spolu s ním se zasmálo pár jeho podřízených.

„Rychle zapomínáš, že tenhle spratek nás přivedl k vítězství. Zaslouží si žít víc než kdokoli z nás," odbyl ho heichou sebejistě, ale v celku naštvaně.

Mohl jsem to ale vidět jen já. Za ty roky jsem se naučil číst v jeho tváři, i když pořád zůstávala kamenná.

Nemohli jsme utéct. Smrt na mě čekala už moc dlouho a teď je nejspíš čas, abych se jí vydal napospas. Nazlátlý klíček se mi ale jako nějaké znamení pohnul na hrudi. Já přece... Ano, můžu ještě jednou utéct.

„Ne dneska, drahá Smrt," zašeptal jsem, když pohled heichou spočinul na mně. V tu chvíli jsem si prokousl maso na své ruce a v další chvíli se můj patnáctimetrový titán tyčil do výšky a než někdo z těch kokotů stihl kromě otevřením pusy v ohromeném výrazu reagovat, popadl jsem heichou do rukou a mířil si to co nejdál od stěny. Slyšel jsem za námi ještě výkřiky vojáků, než jsem schoval heichou ve svých dlaních, vytvořil na nich pevnou schránku a vypustil páru, která se jako jedovatý plyn rozrostla do několika kilometrů, že jsme nakonec nebyli vidět a skryli se v nedalekém lese. Tělo titána jsem opustil pár kilometrů od něj, i když bylo logické, že se schováme v lesích.

„Dobrá práce, Erene," pochválil mě heichou a sevřel mé rameno, když jsem seděl na jedné z dlouhých větví stromů a heichou kontroloval horizont jestli se někdo neblíží. „Dneska zůstaneme tady, určitě nás budou hledat. Měj se na pozoru."

A zase jsem poslouchal jeho rozkaz bezpodmínečně. Měl pravdu a já mu věřil. Bylo zcela logické, že nás tady začnou hledat, pokud se teda k rozkládajícímu se tělu titána nedostanou do hodiny a půl. Pak se tělo rozloží a oni ztratí stopu. Běžel jsem ale daleko, takže nevím, jestli se k tělu dostanou brzy.

V noci jsem nespal; ani jeden z nás. A zase jsme mlčeli. Mlčení bylo kolikrát příjemnější než slova. Pokud na téhle cestě zemřeme, zemřeme v tichosti, smíření. Věděl jsem to. A pokud přeci jen přežijeme, řekneme si všechno potom. Na slova je čas vždycky.

Samozřejmě jsem měl hodně otázek, ale teď na ně nebyl čas. Nebyla ani nálada, nebylo nic, jen smíření a bdění, hlídání okolí do rána.

„Zřejmě máme štěstí," konstatoval heichou, když jsme při svítání slezli dolů ze stromu a zamířili hlouběji do lesa.

„Kam vůbec jdeme?" vyřkl jsem konečně jednu ze svých nekonečných otázek.

„Tam, kde nás nikdo nenajde." Jednoduchá odpověď, ale bylo v ní něco... hlubokého a příjemného.

Musel jsem se nad tou myšlenkou usmát.

„Štěstí, že to tady nikdo nezná. Z druhé strany to tady neznáme ani my," zamyšleně jsem pronesl a ubránil se větvi, která mě málem trefila do hlavy.

„Mluv za sebe."

Srovnal jsem s heichou krok a nechápavost mi pokryla tvář. „Jak to myslíte? Vy to tu znáte?" dotázal jsem se ho, když jsem ho nepřestával provrtávat překvapeným pohledem.

„Nemohl jsi vědět, co jsem dělal celý týden, zatímco si byl v cele."

Takže on to plánoval už tak dlouho? Kvůli mně? Odsunul jsem tuhle otázku stranou, protože nebyla ta správná chvíle ji a milion dalších otázek vyřknout. K tomu, nejspíš bych ho jen naštval. Museli jsme stejně být neustále na pozoru. Ne před policií, ale taky hlavně před zvěří, které tu bylo celkem dost, protože titáni zvěř nejedli. Kdo ví jestli se nesetkáme s vlkem a nebo s medvědem.

Dál jsem se heichou na nic nevyptával a vypadalo to, že i on to ocenil. Na okraji lesa jsme se ale zastavili, když se ke mně otočil a promluvil: „Jelikož nemáme koně a pěšky tam dojdeme za pekelně dlouhou dobu, budeš se muset proměnit," řekl heichou a na důkaz své rozhodnosti si překřížil ruce na hrudi.

„To je rozkaz, heichou?" Byl jsem odhodlaný jeho rozkaz či prosbu vyplnit, ale ptal jsem se ho čistě ze zájmu.

„Tady nejsou stěny, takže jsme si tady rovni."

To mi stačilo, abych pochopil a abych se usmál. Jsme si rovni. Nevím proč ta fráze v tom všem nastolovala takovou... harmonii.

Vždycky jsem bral ohled na to, že heichou je můj nadřízený a musím ho poslouchat bezpodmínečně i kdyby mě poslal na smrt, ale teď... I když postavení bylo jen slovo, i když to všechno nebylo hmatatelné, dělalo to rozdíl.

„A říkej mi Levi."

Levi... Levi... Levi... Jeho jméno se jako mantra roznášelo v mé hlavě. Od jednoho konce ke druhému, ale nebyl jsem schopný jeho jméno vyslovit.

„J-jste starší, takže vám budu říkat Rivaille-san."

Úšklebek na jeho rtech. Objevil se tam jen na chvíli.

„Fajn. A teď hejbni zadkem."

Z mých úst se vydralo typické ano a v několika sekundách jsem ho už bral do obřích rukou, abych ho vysadil k sobě na rameno.

Měl jsem teď na krajinu takový výhled – všude se tyčily lesy, louky, v dálce jsem zahlédl jezero s kříšťálově čistou vodou... nádhera. Nepopsatelná nádhera a hlavně – žádné stěny. Svoboda. Volnost. Žádní lidé. Jen to, co vytvořila matka příroda.

„Celou dobu jsme šli na jiho-východ, ale musíme jít na severo-východ, takže tímhle směrem. Ocenil bych, kdyby jsi šel dostatečně rychle, abychom se tam dostali brzy."

A znovu jsem poslechl. Bylo nezvyklé neslyšet rozkazy z jeho úst, ale bylo o hodně příjemnější slyšet prosby. O hodně. A samo sebou jsem ho poslechl.

Blíž k večeru se na mě snášela únava a myslel jsem si, že už to snad ani nedojdu, ale stále jsem plnil prosbu, jakoby to byl rozkaz. Asi si nedokážu zvyknout na nerozkazujícího heichou. V dálce se ale něco zalesklo. Něco nesmírně velkého... modrého... vydávající šplouchající zvuky.

„Vždycky ses chtěl podívat na oceán, ne?" ozval se heichou hned vedle mého ucha když jsem se zastavil a nepřítomně jsem zíral na tu nekonečnou krásu. Tak takhle vypadá...

Byl jsem ale pobídnut, abych šel dál a já zamířil k tomu rozlehlému modrému oceánu, krásnějšímu než cokoli co jsem doposud viděl.

Po té, co jsem donesl heichou k místu, co mi určil, mi nařídil (ne přikázal), abych se těla zbavil v lese a pak přišel za ním. Dál jsme totiž měli jít pěšky.

Asi po dvou hodinách chůze jsem spatřil náš cíl. Nad oceánem se tyčila ne moc velká skalka na kterou jsme zalezli a po jejím těžkém zdolání jsem uviděl místo, kam jsme mířili – rozdělaný domek, dobře schovaný za stromy, že by si ho normálně nikdo nevšiml.

„Heichou... t-to jste –"

„Ano, tohle jsem udělal v průběhu týdne, ale ještě se musí dodělat. O zásobách a materiálu se nestrachuj. Vše potřebné jsem dovezl a ostatní si obstaráme."

Slova mi došla. Chtěl jsem toho najednou tolik říct. Až moc, ale když jsem ho takhle viděl stát, tak sebejistého, s tou jistotou a nepatrnou radostí se směsicí pro mě neznámých, ale příjemných citů; vidět, jak mu mořský vánek lehce cuchá uhlově černé vlasy a vidět jak se mu na rtech rýsuje nezvykle něžný úsměv, nechtěl jsem tohle posvátné ticho kazit. Jen bylo slyšet, jak mořské vlny bijí o písčitou pláž. A v tu chvíli byl celý ten moment posvátný. Tenhle obraz jsem si vtiskl do srdce a spolu s ním se v něm začal rodit i ten svatý pocit.