Autor: Oginpat

🤝

Stoupá po žebříku, zem hluboko pod ní jen změť barevných šmouh. Zpocenými prsty pevně svírá jednotlivé příčle, zatímco nohy zápolí se zemskou přitažlivostí. Svaly má napnuté, dýchá mělce, strach jí svírá útroby. Příčku za příčkou se vzdaluje všemu, co doposud znala – to, co ji teď čeká, je nové a děsivé. 

Úlevně vydechne, když nahmatá hranu. Zapřít se, zatnout zuby a vyškrábat se nahoru. Postaví se, opatrně, nedůvěřujíc vlastnímu smyslu pro rovnováhu. Z úst jí unikne výkřik, když se do ní znenadání opře poryv větru, když ji chytí za vlasy, za sukni a tlačí ji k okraji. Marně se snaží uniknout jeho sevření. Boty kloužou po hladkém povrchu, dokud nenarazí na okraj.

Čas se zastaví.

Je vysoko, bože, tak vysoko. Před návalem závrati lepší zavřít oči. Teď už není úniku. Jediná cesta vede vpřed. Dolů. 

Vítr – co vítr, celičký svět sviští kolem ní, když se řítí k zemi.

„Hopla." Jeho ruce ji zachytí za letu, jako by vůbec nic nevážila. Jsou mozolnaté a unavené, ale přesto s ní zatočí dokola a pak si ji k sobě přivinou. V jejich náruči se i její bušící srdce postupně uklidní. Nepustil ji. Přesně jak slíbil.

„Dáme znovu?"

Přikývne.

Tátovým rukám se koneckonců dá věřit. 

🤝

Co na to Trnka: Přiznám se, že při prvním čtení jsem si nejdřív myslela, že se nacházíme někde na střeše dvacetipatrové budovy, a drabble mě hodilo do nesmírně stresující situace. O to větší úlevou bylo zachycení v pádu; skutečně jsem – rozhodně podle tepu – měla pocit, jako bych sama byla protagonistkou, což přičítám zdařilému poskládání vět a hlavně mistrnému vystavění příběhu, který mě podobnou měrou vtáhl i při čteních následujících. Závěr mi přináší hřejivý pocit a zvoní dětskou odvahou, která se znovu vydává za dobrodružstvím.