Autor: Antilia

🤝

Bylo to tady. Ten den skutečně nadešel a to dříve, než by on sám nebo kdokoli v jeho okolí očekával. Až na Arju, samozřejmě až na ni, ta v něj odjakživa neochvějně věřila. Nicméně měl pocit, že první měla před Stěnou předků stanout ona, ne on. Přesto to byl Tero, kdo sám zabil vlka a donesl jeho kůži Vyšším. Co na tom, že onen vlk byl tak či tak zraněný. To nikomu neřekl. Sice to byl trochu podvod, ale jak jinak celému svému kmeni dokázat, že je svého místa v něm hoden, že je válečník, a především že je z něj už dospělý muž?

Rozhlédl se kolem sebe a konečně v očích svých blízkých spatřil něco, co v nich marně hledal celých patnáct let, které pobýval na tomto světě. Uznání. Sám cítil směsici pýchy a studu. Možná jim měl přece jen říct, že nebyl ten, kdo vlka prvně poranil. Teď už však bylo pozdě. Hlasy utichly a jeskyní se začalo ozývat rytmické bubnování. Vyhledal v davu Arju. Vesele mu zamávala. Ona jediná věděla, jak se události dnešního rána odehrály, a přesto nic neřekla. Kdyby se to stalo obráceně, také by zůstal zticha, ale to bylo nemožné. Arja by toho vlka zabila opravdu sama, ostatně, byla to ona, kdo ho postřelil, když byl ještě plný sil. Možná kdyby ji neposlechl a neběžel za zvířetem, aby dokonal, co ona začala, po chvíli by vlk vykrvácel, a pak by tady před Stěnou předků byla opravdu ona. Mělo to tak být. Nervózně se ošil.

Když se chystal přece říct, že jeho kamarádka má na onom hrdinském skutku mnohem větší podíl než on, bubnování ustalo a skupina Vyšších ho obkopila. V těch svých bělostných kožených hábitech a rukavicích téměř splývali v jednu bytost. Nechali kolem něj jen tolik prostoru, aby byl davem dobře vidět. Cítil se v pasti, i když by měl být poctěn, že jim může stát tak blízko. Vysvětlili mu, jak přesně obřad probíhá, proto vytáhl zpod lemu haleny vlčí tesák, talisman, který bude jen první z mnoha, který na sebe za svůj hrdinský život navěsí. Tedy, alespoň se to očekávalo. Ozvalo se oslavné zabubnování, krátké, ale všeříkající.

„Neboj se," ozvalo se vedle něj. Překvapeně pohlédl na Vyššího, který se na něj laskavě usmíval. Zmátlo ho to. Nikdy s nimi nemluvil osobně. „Dnešní noc patří jen tobě, hrdino." V hrudi ho ostře bodla vina. Měla patřit Arje. Co když to jeho kamarádka takto naplánovala? Chtěla, aby získal uznání tak moc, že za to obětovala to vlastní. Nebo možná věděla, že ona ještě zabije mnoho vlků, vykoná mnoho hrdinských skutků, zatímco on nevynikal nejen v loveckých schopnostech jako ona, ale vlastně v ničem. Matně vnímal, že Vyšší promlouvá k davu, ale nechtěl to poslouchat. Nechtěl poslouchat lži sám o sobě.

Arja naproti tomu naslouchala bedlivě. Vidět Tera, jak se zkroušeně hrbí vedle Vyššího, ji bolelo. Věděla, že není jen nervózní. Sám sobě nevěřil. Myslel si, že to ona měla stát na jeho místě. Nebyla to však pravda. To místo si naprosto zasloužil. Ano, byla to sice ona, kdo vlka postřelil, ale i když ho to zpomalilo, byl to Tero, kdo ho dokázal dohnat a zabít. Navíc zabít zblízka obyčejným nožem. Arja to viděla. Tero prostě instinktivně těsně před vlkovým útokem využil situace a podřízl mu hrdlo. To bylo rozhodně hrdinské. Jenže její kamarád si myslel, že si nezaslouží být součástí Stěny předků. Bylo jí líto, že se zřejmě k Terově duši nedostane jediné slovo, které o něm Vyšší říkal.

„Tero, náš hrdina a vlkobijec, neohroženě zabil šelmu, které se bojí i mnozí zkušení muži a vydobyl si tak čestné místo po jejich boku. Když se narodil, byl tak drobný, netušili jsme, jestli vůbec přežije, ale jeho matka, nechť její duše pluje mezi hvězdami, tehdy prohlásila, že se stane nejlepším lovcem všech dob. A dnes, dnes se tento chlapec stal mužem, když ukázal, že právě to by mohla být jeho budoucnost. Přistup blíže a zanechej svůj otisk na Stěně předků, hrdino."

Arja postřehla, jak se Tero probral, když k němu doputovala ona výzva. Trochu sebou trhl a pak natáhl ruce k Vyšší s miskou červené barvy. Namočila do ní ty své bělostné rukavice, které nasákly rudou a vypada ly jako zkrvavené. Ostatně, to byl účel. Poté obrátila Terovy dlaně vzhůru a nakreslila na pravou jako symboliku toho, jak rituál probíhal kdysi. Nikdo netušil, proč se s tím vlastně přestalo, ale bylo známo, že ještě před několika generacemi se rituál prováděl s vlastní krví. Nechala se nakapat do misky a hrdina do ní poté namočil svou dlaň přesně tak, jako Tero nyní do barvy. Poté otiskl svou ruku na Stěnu, stejně jako jeho předkové. Arja usoudila, že nekrvavá verze se jí zamlouvá více, alespoň co se Tera týkalo. Nerada by viděla jakoukoli bolest, kterou by musel snášet. Když se jeho rudá stopa otiskla na kámen, přitáhla si svůj bubínek a přidala se ke zvuku oslavy.

Muž, jenž byl dnes ráno ještě chlapcem, pohlédl na stovky, možná tisíce otisků rukou před sebou. Čas smazal veškerý rozdíl mezi stopami po krvi a po barvě, ale on měl zvláštní pocit, že z těch viditelně nejstarších něco cítí. Něco podivně prastarého a mocného. Nejspíš si to jen namlouval, ale pocitu, že je něco špatně, se nezbavil, ani když už nebyl středem pozornosti a mohl se přidat k Arje.

„Já..." začal se jí svěřovat mezi sousty šťavnatého pečeného masa. „Nechápu, proč už nepoužíváme krev. U té Stěny... něco jsem cítil. Mám pocit, že bych se více propojil s Předky, kdybych spojil naši krev."

Arja na něj trochu podrážděně pohlédla. „Nebudeme to probírat tady. Jsi středem pozornosti, ne jako obvykle, kdy sedíme v koutě a nikoho nezajímáme."

„I kdyby to Vyšší slyšeli, mluvit o tom přece není špatné. Možná bych se jich na to měl přímo zeptat."

Arja nad ním zavrtěla hlavou. „Nějaký důvod, proč jsme to přestali dělat, to jistě mělo. Nevím, proč musíš stále všechno zpochybňovat."

„Máš pravdu. Určitě je to dobrý důvod," souhlasil s ní Tero, ale ani když se vyplížil z hostiny na jeho počest, což nebyl zase vzhledem k tomu, jak moc byla většina přiopilá, tak těžký úkol, ho neopustily myšlenky na Stěnu. To, co tam cítil, bylo opravdové, ale netušil, co by s tím měl dělat. Jak říkal a myslel to vážně, opravdu to muselo mít dobrý důvod, proč už nepoužívali krev. Ale jaký?

Opravdu se tím chtěl přestat zabývat, ale jeho mysl mu to nedovolila, dokonce ani když se uložil ke spánku. Očekával, že usne do několika minut, protože byl po lovu vyčerpaný, ale nestalo se tak. Jedna myšlenka, tak pošetilá, nechtěla odejít z jeho hlavy. Co kdyby své malované otisky překryl těmi skutečnými? Když si už své uznání v kmeni získal lží, možná získá alespoň to správné uznání od předků, když se připojí k jejich skutečnému odkazu. Bylo to tak naivní, ale přesto ho k tomu něco táhlo jako na neviditelném laně. Mohl s tím souviset ten zvláštní pocit, který měl, když stál u Stěny?

Arja po jeho boku také nemohla usnout. Vycítila, že v tom není sama, ale chtěla v klidu přemýšlet, takže předstírala, že spí. Netušila, že ji napadla ta samá myšlenka jako jejího spolunocležníka. Pochopila, co se jí u stolu snažil říct. Raději by zanechal krvavý otisk. Ona sama nevěřila, že by v tom byl nějaký rozdíl, jestli je to krev nebo barva, nicméně jemu by to mohlo pomoct cítit se jako skutečný hrdina. Stále u sebe v toulci na samotném dně měla schovaný obvaz, který s sebou pro jistotu nosila na každý lov. Když Terovi zkrvavenou dlaň ováže a on ji skryje do rukavice, nikdo ani nezjistí, co udělali. A i kdyby, nikdo nikdy nemluvil o tom, že nesmí otisknout na Stěnu svou krev, jen se to zkrátka nedělalo.

„Tero?" oslovila ho ve stejný moment, jako on zašeptal její jméno. Zvedla se do sedu a obrátila se němu. „Chtěl bys tam otisknout svou dlaň doopravdy, viď?"

Překvapený muž přikývl. „Chtěl. Vím, že to nedává smysl, ale..."

„Tak pojď," pobídla ho, vysypala šípy, aby mohla rychle popadnout obvaz, pak vzala i nůž a společně vyrazili k jeskyni. Rozhodně sahala dále než ke Stěně předků a jejich kmen ji měl poměrně prozkoumanou, ale oni dva ony chodby neznali. Nicméně tu vedoucí ke Stěně si zapamatovali, přestože jí šli jen několikrát. Díky bohům. Kdyby se ztratili, mohlo by to znamenat jejich konec.

Došli až ke stěně a Arja se na svého kamaráda nejistě usmála. „Nevím, jak přesně se ten rituál provádí, ale... asi jde jen o ten otisk, když už byl proveden."

„Otisk bude stačit," kývl Tero a neochotně k dívce natáhl ruku. Přinutila se nemyslet na to, že právě ubližuje svému kamarádovi, a řízla. Zalapal po dechu a do očí mu vyhrkly slzy.

„Bolí to... víc než jsem čekal," zaúpěl.

„Vidíš, jsi hrdina. Teď nech tu krev skapat... ale ne, zapomněli jsme na misku!"

„To je jedno. Prostě ji tam otisknu takhle, i když to nebude hezký otisk. Ta barva to skryje." S těmito slovy položil bolestí tepající ruku na Stěnu. Ano, něco při tom rozhodně ucítil, jakýsi nával tepla. Pak už ho nic nebolelo. Pohlédl na svou dlaň a musel se zády opřít o Stěnu, aby ustál ten šok. Po ráně zůstala jen rudá, ale zacelená jizva. Ukázal ji Arje, která o krok ucouvla.

„Já... tomu nerozumím," zamumlala, když se trochu vzpamatovala. „Proč... proč tohle neděláme, když ti to právě zacelilo ránu? Cokoli tady je, je to dobré, léčí to." Tero netušil, co na to říct, ale ani nemusel. Zvenčí se ozvalo jakési podivné praskání a něčí křik. Oba na sebe pohlédli a běželi za zvuky.

Když se dostali na místo, téměř celý jejich kmen stál venku a všichni hleděli na oblohu. Viděli je, protože je najednou obklopovalo podivné přelévající se světlo. Když vzhlédli, zjistili, že to září obloha. Přelévaly se po ní všemožně barevné pásy, které vytvářely ono praskání.

„Co jsme to udělali?" obrátil se Tero na svou kamarádku. Ona se však nedívala na něj, ale někam dozadu. Obrátil se a spatřil Vyššího, který ho provedl rituálem. Nepochybně ho slyšel. S nečitelným výrazem se k nim přiblížil.

„Kdo z vás tam zanechal svou krev?" Oba přátelé na sebe překvapeně pohlédli. Vyšší tedy věděli, co se stane, když to někdo udělá? Zatímco přemýšleli, co odpovědět, vzal postupně dlaně obou z nich a obrátil je vzhůru. Když narazil na jizvu, protočil oči a stáhl si jednu bílou rukavici. Terovi se zadrhl dech. Spatřil na jeho ruce stejnou jizvu, jakou nyní nosil on sám, jen bledší. Tak proto ty rukavice nikdy nesundávali.

„Nevěděl jsem, že... Chtěl jsem se jen propojit s předky. Já..."

Vyšší ho gestem ruky zastavil. „Nikomu to nepovím. Dej si pozor, aby tu jizvu nikdo neviděl." Tero zmateně přikývl, ale Arja měla otázky.

„Promiňte," špitla tiše. „Já jen... co se teď bude dít? Je..."

„Vyšší budou vědět, že se něco změnilo, světla na obloze jim to prozradila, ale dokud neuvidí tu jizvu, nespojí si to. Každopádně, proč barvíme pravou ruku, má svůj důvod. Chceme, aby ta levá už nadále nebyla v žádném případě otisknutá na Stěně, protože dává magické schopnosti a magie se ukázala být příliš nebezpečnou. Stačí i kapka krve, aby to započalo. Proto jsme začali používat barvu." Mladý muž a dívka na něj hleděli trochu nechápavě. „Použil jsi špatnou dlaň, Tero. Jen levá ti propůjčuje kouzelnou moc. Pravou ještě nikdo nikdy neotiskl. Objevila se záře, takže se zřejmě něco stane, ale co, to ti nepovím, protože to nevím. Je ale dost možné, že to náš kmen zničí." Odmlčel se a přísně se na Tera zadíval. „Nikdo se to nedozví, protože nechci, aby ti ublížili. Ale budeš se muset naučit žít s tím, že nevíš, co tvá moc nakonec způsobí."

Tero vyděšeně pohlédl na něj a pak na Arju. V jediný moment se rozhodl. Nemohl ublížit těm, kteří mu pomáhali. Nemohl ublížit nikomu. Vyšší z nějakého důvodu projevil soucit a rozhodl se ho chránit i za cenu toho, že možná zničí svůj kmen, ale Tero to nemohl dopustit. Bez varování se rozběhl do jeskyně, minul Stěnu a za ní ho čekalo jen temné neznámo. Uvědomoval si, že je to hloupost, že ve tmě mohl někam snadno spadnout nebo se zranit a že ani přibližně neví, kudy běží, ale bylo mu to jedno. Buďto se ztratí dost na to, aby zemřel kdesi v hlubinách hlady, nebo jeho skon bude rychlejší. Každopádně se nestane zkázou svého kmene.

...

Uběhlo sedm děsivých nocí a Arja už se pomalu vzdala naděje, že se její kamarád ještě někdy vrátí. Lidé, kteří se vyznali v jeskyni, po něm pátrali, ale nenašli ho. Mluvili jen o tom, že jaro letos přišlo brzy, že v jeskyni už se zvedla hladina vody, jako každý rok díky tajícímu sněhu z nedalekých hor. Jako by to bylo důležité, když její kamarád nejspíš přišel o život. Utopil se, umrzl tam, zemřel hlady, někam se zřítil? Bylo to alespoň rychlé? Rozuměla tomu, že se zalekl slov Vyššího, ale i tak se cítila zrazená a naštvaná. To ji tady opravdu nechá samotnou truchlit? Žít bez něj?

Když rybáři, kteří používali část jeskyně jako tunel k lovištím, jednoho dne donesli do kmene naprosto vyčerpané, ale živé tělo, v první chvíli tomu nemohla uvěřit. Rybáři živě vyprávěli, jak je jaro zvláštní, že v oné části jeskyně, kde mladého muže našli, nezbyl už žádný led, přestože jim nepřišlo, že by se v jeskyni oteplilo. Vyměnila si při tom s Vyšším vědoucný pohled. Tušili, že s tím souvisí Terova nově nabytá moc, ale popravdě ji to zase tak moc nezajímalo. Vrátil se jí. Pár dní trvalo, než se ze svého dobrodružství zotavil a byl ještě mnohem zamlklejší než dříve, ale dívce to nevadilo. Připadala si tak šťastná, že je tady s ní. Až když ho málem ztratila, naplno jí došlo, jak moc pro ni znamená. 

Postupně jí vyprávěl, co se událo. Povedlo se mu najít stále něčím napuštěnou pochodeň a na držák někdo velmi duchaplný zavěsil i váček s křesacími kamínky. Stalo se to hned po pár metrech, kam ještě doléhala slabá zář zvenčí, takže se mu kamínky povedlo najít, vytáhnout, vykřesat z nich jiskru a nechat ji dopadnout na pochodeň. Získal tak zdroj světla i tepla. Tím druhým si ostatně vysvětloval i roztopený led na místě, kde ho našli, i když Arje bylo jasné, že jedna pochodeň to nemohla způsobit. Celý týden nejedl, ale zato měl neustálý přístup k vodě. Když ho našli, ve skutečnosti, alespoň to tak tvrdil, nebyl na tom tak špatně, aby bez pomoci nemohl pokračovat, ale ano, byl zesláblý a často odpočíval. Ovšemnepopíral, že se ztratil, a byla otázka, jestli by náhodou našel východ dříve, než by vyhladověl nebo jinak zemřel, nebo ne. Každopádně byl tady a Arja se jeho přítomnosti nemohla nabažit.

Jedné noci, nedlouho po onom osudném dni, kdy se stal mužem, jako obvykle přespávali bok po boku v jejich skromném přístřešku, ji vzal za ruku. Uvědomila si, že je to ta zjizvená. Prsty po zahojeném zranění jemné přejela a Tero ucukl.

„Promiň, nevěděla jsem, že to ještě bolí."

„Obvykle ne," vysvětlil. „Vlastně... je to zvláštní. Bolí to jen tehdy, když si vzpomenu na tebe."

„Cože?" podivila se dívka a raději si přitáhla k sobě jeho druhou dlaň.

Tero naznačil pokrčení ramen, jak to jen v lehu na boku šlo. „Pokaždé, když jsem na tebe v jeskyni myslel, pálilo to. Ale to není všechno. Myslím, že... že ta magie je dobrá. Když na tebe myslím, nehřeje jen ta jizva, ale celá dlaň. Vyzařuje teplo." Opatrně ji teplými prsty zraněné ruky pohladil po tváři. „A můžu ovládat, jak silně. Nestává se to, jen když myslím na tebe, ale na všechno, co mám rád, ale u tebe je to nesilnější. Netuším, jak ta magie funguje, ale jednou věcí jsem si naprosto jistý." Odmlčel se. „Miluji tě, Arjo." Hlas se mu zlomil obavami, ale dívka se široce usmála. V ten moment jí došlo, že to cítí stejně. Naklonila se k Terovi a vtiskla mu dlouhý polibek na rty.

🤝

Co na to Trnka: Vůbec nejdelší došlá povídka je romancí zasazenou do neobvyklého prostředí, jejíž ukončení se dalo někdy od dvou třetin příběhu vytušit. Líbí se mi stěna s milionem otisků dlaní, i když mě trochu mrzí, že vlastně nikdo neví, jak ta magie funguje a co se s ní bude dít dál. Kulisy příběhu jsou každopádně hrozně vizuálně atraktivní, až mám chuť k němu něco namalovat.