Autor: Quentinwizard

🤝

Julia pozorovala, jak rychle se mu míhají prsty. Zrovna nepředváděl žádný trik, jen si hrál se stříbrnou mincí. Putovala mezi palcem a malíčkem, plynule, jako by mu snad procházela skrz maso a kosti. Vždycky obdivovala, co dokázal. Nechápala, jak může být tak dobrý. Občas se bála, že snad zaprodal duši Ďáblu, aby měl takové umění.

Prováděl ten pohyb bezmyšlenkovitě. Poznala to, protože kdyby se soustředil, více by se předváděl. Miloval pozornost, udělal by pro ni skoro cokoliv.

Jen těžko odtrhla pohled od šedého kusu kovu. Chtěla mu pohlédnout do očí, ale nešlo to. Klobouk měl stažený do čela, aby nemohla zahlédnout nic z jeho očí. Vždycky se kryl. Jako by ho snad oči mohly prozradit a svěřit jí jeho nejtajnější tajemství.

Všiml si, že ho pozoruje, a pousmál se. Potom zapojil i druhou ruku a provedl jeden z triků – nechal minci zmizet. Už myslela, že ji zase vytáhne z boty nebo kapsy kalhot, ale tentokrát ji pohladil po tváři.

„Otevři ústa, maličká."

Poslechla ho. Neměla důvod to nedělat. Na ulici ho sledovala už několik týdnů. Pozorovala kouzla, které zkoušel na okolo procházející dámy. Od matky poslouchala, že si má na kejklíře dávat pozor. Prý jsou to potomci Satanovi – a ukradnou jí duši, když si nedá pozor, stejně jako ji ukradli tolika dívkám před ní. Při té myšlence se málem usmála.

Tentokrát ji překvapil. Sáhl jí do úst a vytáhl odtamtud měděnou minci. Vykulila oči a stiskla rty k sobě.

„A kde je ta stříbrná?"

„Copak, zalíbila se ti?"

Sledovala jeho ruku s jemnou, neporušenou kůží, jak přejíždí po jeho draze vypadajícím sáčku. Potom se rychle mihla vpravo, pak vlevo. Následně ucítila jeho teplé prsty za uchem, kam jí zastrčil pramen vlasů. Ukázal jí stříbrnou minci.

Usmála se a zatleskala. Tenhle trik se jí líbil. Byl okouzlující, stejně jako on a rychlý pohyb jeho bezchybných rukou. Měl dlouhé prsty, takové, které by se přímo hodily ke klaviatuře. Neměl na nich jediný mozol, takže nikdy nemusel tvrdě pracovat. Ach, jak jen mu záviděla.

Z kapsy sáčka vytáhl karty a zamíchal je. Sledovala, jak se mu ztrácejí mezi dlaněmi a zase se objevují, jako nikdy nekončící vodopád. Milovala vodopády a tenhle k tomu všemu hýřil barvami. Chtěla si na něj sáhnout, ale odolala. Dotýkat se mohl jen on, ona nikdy. To jí sdělil už na začátku, když za ním přišla do jeho bytu poprvé.

Pravou rukou jí nabídl balíček, aby jednu vybrala, a levou jí znovu zastrčil neposednou loknu vlasů za ucho. Nelitovala, že si nevzala čepec, tohle bylo mnohem lepší. Vybrala srdcovou sedmu a vrátila ji. Dívala se, jak karty znovu míchá. Toužila po tom, aby mohla sevřít jeho ruce ve svých a prohlédnout si je, zjistit, kam v nich schovává mince. 

Domíchal karty a jednu jí nabídl. Poslušně ji otočila – srdcová sedma. Nadšeně přikývla a začervenala se.

„Máte velmi hbité prsty, můj pane."

„Zlé jazyky tvrdí, že jsem díky nim výborný zloděj," zavrněl tiše a vzal si kartu zpátky.

Neodolala a podívala se na něj zpod řad, i když nedokázala spatřit víc než špičku brady. „A jste?"

Naklonil se k ní, tak blízko, že zapomněla dýchat, tak blízko, že cítila teplo jeho těla. Matka by ji za takovou blízkost s mužem ihned poslala do kláštera. Ale podle matky byli komedianti syny Ďábla.

„To mi pověz ty, má milá."

Polkla a přísahala, že jí v těle snad nezůstala žádná krev, jak se nahrnula do tváří. Zuřivě začala vrtět hlavou a o krok ucouvla.

„Věřím, že nejste."

Viděla, že odložil balíček karet. Tentokrát vzal do ruky krabičku zápalek, jednu vytáhl a začal si ji přehazovat mezi prsty. Zírala na to jako uhranutá. Jak dokázal něco tak maličkého přesouvat tak rychle? Opravdu musel umět čarovat.

„Mamá tvrdí, že jste všichni démoni." Netušila, proč to řekla, ale nějak jí dané tvrzení uteklo. Okamžitě zbledla.

„Ale, pročpak?"

„Prý kradete duše."

Zasmál se a jí se z toho zvuku rozklepala kolena. Všimla si, že sirku drží mezi malíčkem a prsteníčkem. Potom ji přesunul na kloub prostředníčku a ona tam držela, i když s rukou pohnul.

„Myslíš, že jsem ti ukradl duši?"

Ucítila horkost ve tvářích. „Ne, pane. To byste neudělal."

Prsty levé ruky jí zapletl do vlasů. Pravačkou zlomil sirku, která doteď balancovala na jeho prstě.

„Mně jste ukradl srdce."

Očekávala, že ucukne. Ale on se jenom zasmál. Potom od ní odstoupil. A sundal si klobouk.

Polila ji hrůza, ale donutila se nechat otevřené oči. Už chápala, proč nosil klobouk. Červené panenky působily děsivě. Ale ještě děsivější byly malé růžky, které mu vykukovaly mezi černými vlasy. Usmál se jako tygr a otočil se k ní zády. Přešel k poličce na zdi a sundal z ní malinkou hrací skříňku.

„Srdce, říkáš?"

Zhluboka dýchala. Určitě šlo jen o nepovedený žertík. Chtěl ji ohromit a zašel příliš daleko. Muselo to tak být. Matka přece nemohla mít pravdu.

„Můj pane?"

Otočil se čelem k ní, skříňku držel v těch krásných čistých rukách, jako by svíral to nejcennější na světě. Položil ji na stolek kousek od ní. Natáhl levačku a přejel jí s ní po tváři. Jeho dotyk byl teplý a ona před ním ani neucukla.

„Ukradl jsem ti srdce?"

Ten hlas byl jako samet, ale kůže na jeho dlani byla ještě jemnější. Přitiskla se k ní blíž, protože její teplo bylo příjemné.

„Ano, pane."

Potěšeně se usmál a ukázal jí tak ostré zuby. Znovu uchopil onu prapodivnou skříňku a sklonil se k ní. Pomalu ji otevřel.

„Oh, máš pravdu. Je tady."

Víc už toho neslyšela. Nedokázala odtrhnout pohled od jeho rukou – těch čistých, dokonalých dlaní –, které svíraly krvácející srdce, jež se třáslo jako malý ptáček. Chtěla zalapat po dechu, ale nešlo to. Chytila se za hruď, která byla zničehonic vlhká a kluzká. Ani se nemusela dívat, aby věděla proč. Se zasípáním padla k zemi. 

„Ach, maličká. Přesně to jsem potřeboval."

Otevřel skříň, kterou měl za zády, a uložil zlatou truhličku mezi ostatní. Měl jich tam snad celou stovku. Jako by je... sbíral.

Zrak se jí zamlžil. I tak ale ještě viděla, jak se nad ní sklonil a něžně ji pohladil po tváři. Zastrčil jí pramínek vlasů za ucho. A z úst jí vytáhl stříbrnou minci. Třpytila se na ní kapka krve.

„Říkal jsem, že jsem díky svým rukám výborný zloděj."

🤝

Co na to Trnka: Trnka málem nedýchá; na začátku jsem sice byla malinko zmatená z prostoru, ve kterém se pohybujeme, protože až do zmínky o bytu se mi zdálo, že se nacházíme na ulici, a podařilo se mi potkat jeden překlep, ale příběh mě brzy stáhnul do své náruče, protože Čaroděj zachází se slovy stejně zručně jako kejklíř s mincemi a kartami. Přestože varování o pravé povaze Juliina hostitele jsme dostali už poměrně brzy, nečekala jsem, že se matčino varování skutečně naplní, a závěr mě překvapil. Má-li rohatý dívčino srdce, tahle povídka si získala to moje.