Autor: ArchiaNess

🤝

Na okraji zapomenutého lesa, kde hvězdy zářily jasněji než kdekoli jinde, se Elara setkala s Aidenem. Měl oči jako letní nebe a vlasy zlaté jako slunce. Stáli na prahu neznámého světa, oba hledající něco, co neuměli pojmenovat.

„Proč jsi tady?" zeptala se Elara, jemně jako šelest listů.

„Slyšel jsem, že tady žije poslední drak rodu Vespera," odpověděl Aiden, plný naděje.

„A co s ním chceš dělat?" ptala se dál, zvědavost jí přemohla.

„Říká se, že jeho srdce může uzdravit jakoukoli nemoc," vysvětlil. „Moje sestra umírá."

Elara cítila, jak se jí svírá srdce. „Chci ti pomoci."

„Proč bys to dělala?" podivil se Aiden.

„Možná proto, že v tomto světě je málo lidí, kteří jsou ochotni obětovat vše pro lásku," odpověděla, její oči se zaleskly ve světle měsíce.

Společně procházeli hlubokým lesem, kde každý stín skrýval tajemství. Když dorazili k jeskyni draka, srdce jim bušila jako zvony.

Drak se objevil před nimi, jeho oči zářily jako ohnivé rubíny. „Kdo se opovažuje vstoupit do mého doupěte?" zaburácel.

Aiden přistoupil blíž. „Prosím, potřebujeme tvou pomoc."

Drak se zamyslel. „Jste ochotni čelit nebezpečí, abyste získali, co hledáte?"

Elara a Aiden přikývli. „Ano, jsme."

Drak se usmál. „Pak vám pomohu. Láska a odvaha vždy naleznou cestu."

🤝

Co na to Trnka: Nádherně a po formální stránce téměř bezchybně napsané double-drabble otevírá čtenáři okénko do pohádky a přestože je skrz něj vidět jen ždibec příběhu, končící jakoby v půli, dýchlo na mě skrz něj zvláštní kouzlo jako pohlazení. I přes nepřítomnost zlého černokněžníka nebo jiného lumpa, proti kterému se obvykle postavy spojí, vyzařuje dílko onu nadějeplnost, která je pro pohádky tak typická. Jenom... v něm nějak nevidím ty ruce, co tam měly být?