Vedle krbu se otevřely dveře, které byly zatím úplně skryté, skoro jako by šlo o tajnou chodbu.

„Jaspere, zrovna se bavíme o zařízení domu," natáhla k němu paži Anna.

Vévoda z Bedfordu, přistoupil a naznačil polibek:

„Matka měla opravdu velmi vytříbený vkus," usmál se. „Jak se vám tu zatím líbí, slečno Leedsová?" zeptal se, když se usadil do samostatně stojícího křesla.

„Děkuji za optání, milosti, za vstupní halu a tento salón se opravdu nemusí nikdo přimlouvat. Jsou to tak dokonalé místnosti, že mluví samy za sebe," naznačila poklonu, aby dodala váhu svému prohlášení.

„Zaslechl jsem něco o knihovně," rychle se chytal tématu Jasper.

Velmi dobře si uvědomoval, jak povrchně se stavěla k tématu, které probírala s Annou v kočáře. Rozhodně to nebylo dáno malou slovní zásobou. Také vlastně nemohl říci, že by ten rozhovor byl povrchní nebo vágní, přesto mu něco říkalo, že ona jen nechává diskuzi kolem sebe klouzat, tak jako sklouzne voda z kachního peří.

„Ptala jsem se milosti," dala na to slovo podivný tón, aby působilo skoro jako urážka, uvědomil si. „Zda i knihovnu upravovala vaše zesnulá matka?"

Její tvář zas zaujímala neutrální výraz.

Jasper se rozhlédl kolem sebe:

„Měla opravdu neuvěřitelný cit pro barvy a prostředí, ale knihovnu nikdy neupravila," doufal v další dotaz, záchvěv dívčiny zvědavosti, ale ona se jen odvrátila, tak mohl pozorovat její profil.

Světlo olejových lamp, jí dodávalo na jemnosti, které si všiml jen když spala v kočáře.

Všude jinde už vyměnil svítidla za nový, petrolejový typ, ale zde ještě uchovával dokonalou památku na svou matku.

Také si uvědomil, že má delikátní nosík. Drobný, na konci bambulku a k tomu trochu přizvednutý.

„Máme tu čaj," zasáhla do jeho myšlenek sestřenice.

„Copak? Teprve teď?" zeptal se. Přísně se podíval na mladičkou služku.

„Nikoliv, milosti" odpověděla Georgiana, „podařilo se mi rozlít předchozí, tak jsme poprosili Eli, aby nám donesla nový. Jen jsme nevěděli, že se přidáte," dívala se mu do očí.

Kdyby se usmála, bylo by jasné, že si z něj tropí posměšky, ale ona dokázala ovládat svou mimiku.

Nikdo ji nemohl pokárat ani obvinit z nevhodného chování

Jasper, zatnul pěst:

„Doneste mi také šálek, Eli," přestal si všímat pracující osoby.

„Má paní," pípla, „tedy, milosti, kuchařka bude podávat lehkou večeři asi za hodinu. Omlouvá se, že neví zda za hodinu nebo za hodinu a čtvrt," naznačila pukrle a prchla.

„Slečno Leedsová, netipoval jsem vás na nešiku," zabodl do ní pohled, „byl bych nerad, kdybyste zbytečně marnila potravinami. Myslím, že si poslechnu jakou máte úroveň hry na pianino," škodolibě mu svítilo v očích.

„Jak je libo milosti, pokud se domníváte, že jsem jen pokorně skromná, nenechte se uvést v omyl, jak jsem řekla, mám základy, nikoliv um. Nemám hru v oblibě a nevěnuji se cvičení, přesto pokud je to však vaše přání," lehýnce uklonila hlavu a vyčkávala.

Bedford, přihmouřil oči:

„Jen do toho, slečno, nástroj ke opečován," sledoval mladou ženu, která se postavila, omluvně se usmála na Annu, jemu naznačila poklonku a posadila se k nástroji.

Zvedla balíček not, aby je zas odložila.

Pohlédla mu ještě jednou do očí a přiložila prsty na klapky.

Opravdu, bylo to vrzání, školního dítěte. Jednoduchá lidová píseň, které ani nezopakovala repetice.

Postavila se, aby se vrátila, jen neměla možnost.

Postavil se jí do cesty:

„Slečno Leedsová, tolik úsilí na předstírání, nebylo by snažší hrát řádně?"

Georgiana, zaklonila hlavu:

„Milosti, proč předpokládáte tak nízké chování. Opravdu existují na světě takové ženy, které nemají ke hře na nástroj, nebo zpěv vlohy,"

Neohroženě mu čelila.

„Vévodkyně," začal.

„Vévodo, vévodkyně tu není žádná. Věřte, že dokážu však ocenit dobrou hru i zpěv. Stejnak tak jako číst noty. Podle toho, co jsem měla v ruce, musí být jejich majitel velice zručný," skočila mu nevychovaně do řeč.

„Baroneso," vešla do jejich malého světa markýza, „zahraji vám, i já chci slyšet jak zpíváte. Bert to jako lekci v přípravě," usedla za klaviaturu.

I z té hrozné ukázky poznala o jakou píseň se její svěřenkyně snažila, ale stejně jako její synovec, nemohla uvěřit, že hraje tak zle, když dokázala udržet přísně rytmus.

Začala hrát, mladá žena tedy začala zpívat, nebylo to nikterak dobré ale ani tak zlé, že by psi v okolí vyli jak pominutí.

„Nemá to žádné emoce," došlo Jasperovi i Anně.

„Děkuji, slečno, pojďme si vychutnat čaj, už donesli i šálek pro vévodu," ukončila situaci markýza.

„To je dobrý plán," přidal se zaraženě vévoda.

„Je mi líto, že jsem vás tolik zklamala, nečekejte však, že se budu omlouvat. Pokud máte potřebu, mě vyzkoušet z ostatních věcí o kterých vím, že nejsou mou předností, jistě vám budu po vůli," usadila se baronesa.

Markýza se usmála, došlo jí, jak je vše neuvěřitelně komické:

„Slečno Leedsová! Vy malá pokušitelko. Pochopila jsem vaší narážku a budu respektovat vaší upřímnost. Jen co tanec? Nemohu si vzpomenout, kam jste ho zařadila," všimla si nepatrného úsměvu.

„Nezajímám so o něj," když se nadechovali oba její společníci, Georgiana rozpustile dodala, „ale mohu říci, že tančím obstojně a nešlapu pánům po nohách," znovu se jí mihl tváří úsměv.

„Asi by bylo vhodné se nachystat k večeři," zavelela Anna, po té, co dopili čaj.

Doprovodila svou svěřenku do jejího hostinského pokoje.

„Vypadá to, že vás vévoda trestá," povzdechla si.

„Proč máte ten dojem, markýzo?" zeptala se Georgiana.

„Dostala jste modrý pokoj. Je to rohová místnost nejdále od koupelny a k tomu, vždy kouří komín," kroutila hlavou. „Možná vás pozvu do své ložnice, bylo by to lepší, místnosti nejsou tolik vytopené, když tu nikdo netráví plesovou sezónu," navrhla.

Čekala, jak zareaguje společnice.

„Pokud mě vévoda chce trestat, dopřejme mu jeho vítězství. Nezhroutím se z nepohodlí, někdy se trest obrátí proti jeho vykonavateli nebo tvůrci," tentokrát darovala Anně zářivý úsměv.

„Slečno!" naznačila úlek s úsměvem, rozhodně jí však bude podporovat.

Hejsek synovec, si zaslouží, co si zasije.

Jistě podezírá, že mu dole Georgiana dala několikrát možnost couvnout, před tou zbytečnou malicherností, které se nakonec účastnila i ona, jenže mezi těmi dvěma to jiskřilo, že se bála, aby jí Fitzroy neuškrtil. Přece jen Fitzoyové, mají válečnickou krev.

Přesto nějak tušila, že ve skutečnosti hraje lépe a pokud by chtěla zpívat od srdce, nebylo by to špatné, ale určitě né tak dobré, jako její nebo sestřenčin projev. Je však drilovali, aby vynikali.

Co však je obdivuhodné je její francouzština, musela uznat, že lepší jak její.