Konec (1.)
Některé příběhy mají začátek, některé začínají koncem. Některé konce jsou začátkem jiných životů.
V ten okamžik nezáleželo na tom, že je Georiana je šlechtického původu, nezáleželo ani na tom, že je mladá, nebo inteligentní. Nezáleželo ani na jejím průměrném vzhledu či na slabých sociálních vazbách.
Na čem záleželo, bylo, že je nyní rukojmí.
Její otec, ji dal tomu muži jako zástavu, jako rukojmí.
Díky tomu, se na světlo nedostanou velmi nepěkné informace, které by je zbavili majetku, možná i šlechtického titulu.
Jasper Fitzroy, vévoda z Bedfordu, byl mužem, který měl uznání a obdiv široké společnosti.
Ne jen, že byl skvělým obchodníkem, znalcem práva, sportovcem, byl také přitažlivý pro ženy.
Nedalo se říci, že by byl krásný, ale jeho šest a čtvrt stopy*vysoká postava, široká ramena, úzký pas, vlasy vždy trochu delší, černé jako uhel v kombinaci s bledě modrýma očima, ho dělaly žádoucím.
Jeho poutavost zvyšoval ještě fakt, že byl bohatý, naprosto neslušně, bohatý. Svobodný, v přijatelném věku pro velkou skupinu svobodných dam, lačnících po titulu vévodkyně.
Grorgiana Leeds, po něm netoužila.
Ona vlastně vůbec nuvažovala o mužích, jako o možnosti.
Chtěla studovat, vzdělávat se, číst knihy, jíst dobré jídlo a chodit na dlouhé procházky.
Jako dceři barona, jí to bylo umožněno.
Tedy do toho osudového večera, kdy přišel na neohlášenou návštěvu sám vévoda z Bedfordu.
Přišli za ní do knihovny, neměla upravený účes, měla na sobě jen velmi obyčejné a obnošené šaty.
Překvapili jí.
Snažila se z místnosti v slušném podání prchnout, zadržel ji však otec:
„Georgi, nikam neodcházej, to proč jsme tu, je, abych ti něco sdělil,“ tvářil se vážně.
Souhlasně přikývla, postavila se za křeslo, aby alespoň trochu skryla svůj zevnějšek:
„Jistě otče, co ode mne potřebujete?“
Věděla, kdo je ten muž za jeho zády, ale nebyli si formálně představeni, proto s ním nenavázala žádný kontakt.
„Ah, jistě,“ ošil se postarší muž, štíhlý, střídmě, ač elegantně oblečený s pomalu ustupující hranicí vlasů v kaštanové barvě.
„Dovol abych vám milosti, představil svou jedinou dceru,“ naznačil poklonu vévodovi.
Ten předstoupil před barona a bedlivě sledoval mladou ženu před sebou.
„Georgiana Leeds,“ vysekla pukrle.
„Těší mě, slečno Leedsová,“ přistoupil k ní, zvedl její ruku k ústům a přesně na vzdálenost palce se zarazil, jak slušné mravy káží. „Jsem vévoda z Bedfordu,“ dokončil představování.
Šlechtična byla uvnitř celá nesvá, ale to na co měla talent, bylo zachovat si slupku klidu a důstojnosti.
„Georgi, nechám vás nyní o samotě, jeho milost s tebou potřebuje probrat jisté okolnosti, o kterých musíš rozhodnout sama. Já už své povolení dal,“ uvolňoval si kolem krku vázanku její otec.
„Posaďme se, slečno,“ vyzval ji návštěvník, tónem, kterému se neodporuje.
Georgiana, se jen podívala na mizející záda otce, ač nerada, posadila se do křesla s nízkým opěradlem. Pečlivě urovnala své nemožné šaty, už jen čekala, co přijde.
Srdce jí divoce bušilo, věděla intuitivně, že jde o něco nedobrého. Neexistoval důvod, aby se do ní zbláznil někdo takový, jako on. Zvláště, když nebyla uvedená ke dvoru, absolvovala jen několik nezbytných plesů, aby byla přijata do společnosti, což už bylo před dvěma lety, kdy jí bylo sedmnáct.
Rodiče, jako jedinou dceru, nenutili k tomu, co nemá v oblibě. Ona zas, byla natolik svědomitá, že vykonala vše, aby nedala důvod k pomluvám.
Vždy myslela na mladšího bratra.
Henry, kterému by bylo nyní deset zemřel nešťastně, kdy se pod ním prolomil led.
Byl by tím správným prototypem, šlechtického chlapce, divoký, veselý a vstřícný s obalem gentlemana.
Zakázala si myslet na minulost a věnovala se muži, co se posadil do křesla naproti.
Světlo, které na něj dopadalo, zdůrazňilo všechny črty jeho tváře, zvýšilo lesk očí, které si ji měřily:
„Jak mi váš otec sdělil, o to, o čem budeme hovořit, zatím nevíte, důvodem, přoč vám to sdělím já, je abyste se mohla rozhodnout na základě vašeho vlastního uvážení,“
Georgiana, si poposedla.
„Jistě, vaše milosti, pokračujte,“ neusmála se ani jinak nezměnila svou masku společenského výrazu.
„Vaše rodina nese temné tajemství, které zahrnuje několik vražd a finančních podvodů, napáchané vaším dědečkem a jeho mladším synem,“ pozoroval tvář slečny před sebou.
Až na oči, nereagovala.
„Poslední, koho zavraždil váš strýc, byl budoucí baron, Henry,“ viděl ten šok, její maska odpadla, kdy se bolestně zkroutila do šklebu, prsty pevně zatnula do svých stehen.
„Pokračujte, prosím,“ zašeptala, v obličeji bledá.
Vévoda, se zubatě a chladně usmál:
„Důvod, proč to nikdy nevzešlo ve známost, je jisté tajemství, které zná váš otec, vůči mému rodu. Přesněji, proti mému zesnulému otci. Vyzrazení těchto skutečností, by však velmi poškodilo obě rodiny, vaší slečno, však daleko více,“ znovu se usmál, „existuje jednoduché řešení, spojíme tyto dvě tajemství tím, že mi porodíte syna. On, zdědí veškerou půdu, která vám náleží a tak budou temná tajemství navždy pohřbena a nikdy nebudou moci škodit,“ samolibě se opřel, založil si ruce přes hrudník, pozoroval svou kořist.
„Jste vévoda, pane,“ špitla, oči upírala na své ruce, které dávno uvolnila. „Vzít si dívku, která nebyla uvedená ke dvoru, je zřejmě příliš. Král, by vám to mohl zazlívat,“ zvedla k němu zas ten netečný výraz.
„Já mluvil o rození, nikoliv o svatbě,“ uchechtl se.
„Omluvte mě, milosti, ale panchart, bude panchartem, i když se bude honosit titulem vévody. Co když se narodí dívka? Nebo žádné dítě nepřežije,“ položila mu otázku.
Rozesmál se.
Jeho smích byl chladný a zlý:
„I to je riziko, také můžete zemřít při vykonávání své povinnosti. Dobře, budete uvedena ke dvoru, kde oznámím naše zasnoubení, po řádných ohláškách se vezmeme. To však jen, když dnes opustíte rodičovský dům a budete se připravovat v mém sídle,“ díval se na ni přes stříšku prstů.
Postavila se, lehce se zapotácela. Její již tak pobledla tvář ještě více zesinala, až měl dojem, že omdlí.
Ona však došla ke zvonku a přivolala komorníka:
„Lestryde, prosím zavolejte otce a Mildred,“ pronesla tichým nevýrazným hlasem, takovým jako byla celá ona.
Přesto z ní vévoda nespustil ani na okamžik pohled. Nedokázal pochopit, že jde jen o devatenáctiletou ženu. Mohla tahle, Georgiana, někdy působit jako dívka?
Jen co vešla služebná, dostala instrukce, aby přichystala nějaké určité šaty. Hned odběhla.
V podstatě si vyměnila prostor s baronem:
„Otče,“ oslovila ho baronesa, ostrým tónem, „ví něco o tom, co mi bylo řečeno, matka?“
Jen pečlivým pozorováním bylo vidět, že se lehce chvěje.
„Ne, nemohl jsem dopustit, aby to kdokoliv věděl, chtěl jsem s těmi věcmi zemřít,“ přistoupil k dceři, aby ji položil ruce na ramena, ta však couvla. Svěsil ruce podél těla, v jeho tváři se zračila nezměrná bolest.
„Tak proč tedy,“ stiskla k sobě pevně rty, aby snad neřekla něco nevhodného, „víš o celé té nabídce, kterou mi zde jeho milost učinila?“ změnila očividně svůj dotaz.
Baron pohlédl na vévodu a pak na dceru: „Že si tě dnes odvede do sídla, sestřenice jeho matky tě připraví k představení u dvora, budete mít ohlášky a svatbu,“
Georgianě, došlo z otcovi tváře, že tu skandální nabídku, že ji využije jen jako chovnou klisnu, učinil záměrně jen před ní:
„Dobrá tedy. Co na to řekne však matka? Myslíš, že bude v pořádku?“ upřela pohled na barona, její hlas byl nezvykle měkký.
„Bude ráda, bude si myslet, že je to strašně romantické a ohleduplné,“ utěšil ji otec, také nezvyklým hlasem.
„Milorde, jdu se připravit, domnívám se, že máte kočár?“ otočila se na muže v křesle, ten jen přikývl.
Georgiana, vypochodovala z místnosti.
„Vévodo, doufám, že dodržíte naší úmluvu, že se nikdy nedozví celou pravdu,“ sykl baron.
„Nevěřil jsem, že jste mluvil pravdu. Vaše dcera je opravdu velmi zvláštní nátury, něco takového by nezvládl přijmout kdejaký muž,“ neodpověděl mu.
„Bedforde, zvažte, jestli to tak opravdu chcete, stále jsou tu,“ zkusil to ještě jednou, baron.
„Ne, Leedsi. Představím ji dvoru a ožením se s ní. Své slovo dodržím, pochybuji, že od vás nebude chtít vysvětlení,“ ušklíbl se. „Nenechám ji však nikoho vidět po dobu líbánek,“ postavil se.
Přešel k obrazu, který visel nad krbem, byla na něm zachycena šťastná rodina. Sympatičtí rodiče, rošťácký syn a zakřiknutá dívka, které ani malíř nepřidal žádnou krásu.
Vévoda z Bedfordu se ušklíbl, to on, známý krasavec, si bere někoho, kdo vypadá jak zmoklá slepice. No co, je to jeho rukojmí, aby se dostal k pozemkům a majetku, který smáčí krev a temná minulost. Jejich spojením, bude vše zapomněno a bude tak moci pohřbít ty, kterým nebyla poskytnuta tato poslední útěcha.
*Přibližně 192cm
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top