To ticho, které po Flořině otázce nastalo, křičelo hlasitěji než všechny zběsilé myšlenky, které Ogronovi běhaly hlavou. V duchu si nadával a proklínal sebe i všechno kolem. A hlavně fakt, že tu záležitost nechal zajít až do onoho konkrétního bodu, do něhož se nikdy dostat neměla. Měl chuť křičet, rvát si vlasy, kopat okolo sebe a rozbít všechno, co by mu přišlo pod ruku. Nic z toho však neudělal.

Místo toho hlasitě polkl, jako by tím chtěl přehlušit hlasité myšlenky v jeho hlavě. „Floro, já... nevím, co říct."

„Nemusíš odpovídat hned," špitla hnědovlasá víla možná trochu zklamaně, „jen jsem chtěla, abys to věděl. Že mi nejsi jedno. A že mi na tobě záleží."

„Kdybys věděla, kdo doopravdy jsem, tak by ses mě na podobné otázky neptala," zamumlal kouzelník s povzdechem a pokynul své spolubydlící, aby se přesunuli na pohovku do obývacího pokoje.

„Co tím myslíš, Rone?" ptala se Flora zmateně, sedajíc na pohovku. „Znám tě už celá léta a za tu dobu jsem snad už stihla poznat, kdo jsi. A právě proto se tě ptám."

Ogrona při jejích slovech píchlo u srdce. Znám tě už celá léta... Tak rád by jí řekl pravdu, ale věděl, že nemohl. Kdyby to udělal, nikdy by mu to neodpustila, ačkoliv s jeho plánem původně dobrovolně souhlasila. Výměna vzpomínek však nebyla součástí jejich dohody a kdyby se Flora někdy dozvěděla, co jí provedl... Kouzelník nechtěl ani pomyslet na to zklamání v jejích očích, které si v ten moment představil.

„Nerozumíš tomu," povzdechl si, „a já se musím postarat o to, abys tomu ani nikdy neporozuměla."

„Já tě nechápu, Rone," vydechla víla přírody už opravdu zoufale, „bydlíme tu spolu už několik měsíců a sám víš, že se za tu dobu hodně změnilo. My jsme se změnili. Já... já myslela, že to cítíš stejně. Že jsi to i dneska cítil stejně." Na chvíli se odmlčela, poté pokračovala.

„Pokud se pletu a ty to takhle nevnímáš... tak mi to řekni na rovinu, prosím," zažádala s pohledem sklopeným k zemi, „i nepříjemná pravda je mnohdy lepší než sladké lži."

„Prosím, přestaň," zaúpěl Ogron frustrovaně a prohrábl si rudé vlasy, opíraje hlavu o opěradlo pohovky. Její slova ho bolela. Chtěl jí to říct, tak strašně moc. Ale byla to zkrátka jedna z věcí, které si musel nechat pro sebe.

Chvíli seděl nehnutě, poté si rukama důkladně protřel obličej, jako by doufal, že když se znovu rozhlédne kolem sebe, uvědomí si, že leží ve své posteli a všechno, co se doposud stalo, byl jen pouhý sen. Doufal však marně.

„S čím mám přestat?" rozhodila přírodní víla rukama, jelikož jí celý jejich rozhovor pomalu začínal lézt na nervy. „To spíš ty přestaň s tím tajnůstkářstvím a řekni mi do očí, co ke mně cítíš!"

Jen co to dořekla, červenovlasý kouzelník se napřímil v zádech, otočil se k víle přírody čelem a zapřel se dlaněmi o pohovku vedle jejích stehen, takže se k ní naklonil až nepřirozeně blízko. Jeho uhrančivý pohled umlčel všechna další slova, která Flora plánovala vypustit z úst. Ogronovi se z jejich náhlé blízkosti skoro až zamotala hlava, ale nedal na sobě nic znát. Jen se na ni mlčky díval, jak pod jeho pohledem pomalu tála. Dýchl jí do tváře, když s povzdechem sklopil pohled.

„Tak rád bych ti všechno řekl," promluvil tiše, „ale nemůžu." O chvíli později ucítil teplý dotek, to když ho dvě útlé dlaně uchopily za tvář. Znovu s Florou navázali oční kontakt.

„Nemusíš říkat nic," odpověděla víla stejně tiše, a držíc jej za tváře, mírně přivřela oči a naklonila se k jeho obličeji. Ogron zpanikařil. Tloukla se v něm náhlá touha okusit chuť jejích rtů, kterou však o drobný kousek přebíjela racionální stránka věci, totiž to, že si nic takového nemohl dovolit. Zaváhal. Flora se k němu stále přibližovala a čím blíže si byli, tím více byla racionalita utláčena do pozadí. Ogron začal v duchu spekulovat. Co by se stalo, kdyby...

Jejich nosy se dotkly, až se Flora tiše uchechtla. Červenovlasý kouzelník se hlasitě nadechl a i s vílou přírody nastalá situace podle všeho pořádně cvičila, jelikož se její hrudník zvedal ve svižném tempu. Napětí se stupňovalo a Ogron byl v ten moment téměř rozhodnutý poddat se touze, která mu zatemňovala mysl. Jeho vnitřní dilema však nakonec vyřešil domovní zvonek, který donutil dvojici ustrnout v pohybu a následně se od sebe prudce odtáhnout.

Ještě chvíli seděli naproti sobě, s očima zabodnutýma do podlahy. Až když se zvonek ozval podruhé, Flora promluvila.

„Půjdu otevřít," špitla tiše, hbitě se zvedla z pohovky a odběhla do předsíně. Ogron slyšel, jak otevírá dveře a zdraví se s Agnes. Potkal ji už několikrát a její zvučný hlas by poznal na míle. Dříve ji vnímal poměrně neutrálně, ale to se změnilo ve chvíli, kdy do květinářství zavítal Paul. Díky tomu, že zabránila tomu slizounovi, aby Floře ublížil, si k ní vypěstoval velké sympatie.

Ogron ještě chvíli seděl na pohovce a vstřebával to, co se stalo, po několika desítkách vteřin však vstal a popošel až ke dveřím vedoucím na chodbu, načež zaslechl i útržky rozhovoru. Díky nim pochopil, že Agnes přišla Floře vrátit klíč od květinářství, který hnědovlasá víla svěřila své mladé pomocnici, Claire. Ta se toho dne starala o květinářství sama a proto měla klíč i všechny náležitosti pro jednou u sebe.

„Ještě jednou mockrát děkuji, Agnes, mějte se krásně," loučila se s milou postarší paní víla přírody, a jakmile se za stařenkou zaklaply dveře, v domě se rozhostilo ticho. Flora nemusela být kdovíjak magicky nadaná, Ogronovu přítomnost vycítila i bez použití svých kouzel. Když se pomalu otočila, jako první jí pohled padl na jeho tvář. Nicneříkající výraz v ní ji trochu zamrzel.

„Půjdu na chvíli na vzduch," odlepil se červenovlásek po chvíli od rámu dveří, prosmýkl se kolem víly přírody směrem k botníku, a než se Flora nadála, obul si boty a sňal z malého věšáku klíče.

„Do hodiny budu zpátky, jen si potřebuju trochu pročistit hlavu," dodal s letmým úsměvem, aby svým slovům dodal na důvěryhodnosti, načež vypadl z domu na tichou, sněhem pokrytou ulici.

Ve skutečnosti ani nevěděl, co chce dělat. Byl si jistý jedině tím, že se s Florou nesměl ocitnout v jedné místnosti a podobné atmosféře, jako před několika minutami. Tušil, že podruhé už by své choutky neukočíroval.

Kráčel po čerstvě napadeném prašanu a nechával sněhové vločky, aby halily jeho samotného i celý svět do bílého kabátu ticha. Najednou měl hlavu úplně prázdnou. Ještě nedávno mu v ní zuřila válka myšlenek a podivných představ, jedna přebíjela tu druhou a navzájem se praly o Ogronovu pozornost, ale najednou byl... klid. Padající vločky, sníh křupající pod nohama – to jediné v ten moment červenovlasý kouzelník vnímal. A byl za to rád. O chvíli později došel k řece, která městečkem protékala, a kterou on osobně objevil až poměrně nedávno. Most, na kterém se zastavil, byl sice jen pár minut cesty od jejich domu, ale směrem z města. On ani Flora těmi končinami moc často nechodili a proto nebylo divu, že o říčce až donedávna neměli ani ponětí.

Kouzelník se opřel o zábradlí a naklonil se nad vodu. Tedy, alespoň si představoval, že pod vrstvou sněhu a ledu tekla voda. Zhluboka vydechl, až se mu od úst zvedl obláček páry. Ačkoliv se teploty stále držely pod bodem mrazu, zima mu nebyla. Možná byl otužilý, a možná ho jen hřál sled nenadálých událostí, které se toho dne odehrály. Mohl nad nimi dumat a přemýšlet, ale najednou k tomu neměl sílu ani chuť. Celou svou vahou visel na kovu, který mu zabraňoval v pádu z mostu, a pouze tiše existoval. Soustředil se na svůj dech, na padající sníh, a najednou mu připadalo, že všechny problémy světa zmizely. Že byl jen on a bílé prázdno. Žádná chvíle klidu však nemohla trvat příliš dlouho.

Z přemítání ho vyrušila pulzující energie, která mu rozzářila kapsu. Zamračil se a již podruhé během několika dnů uchopil do ruky Černý kruh. Zářil temným světlem, což donutilo Ogrona k důkladnému průzkumu okolí. Nikoho poblíž naštěstí nespatřil, proto začal věnoval veškerou svou pozornost právě onomu artefaktu, který jako by se probouzel k životu. Zkoumal ho a upíral na něj zamyšlený pohled, dokud mu to nedošlo. Následně zbledl, přičemž barva jeho obličeje téměř dokonale splynula s vločkami snášejícími se k zemi.

„To ne," vydechl ve zlé předtuše a nacpal kruh zpět do kapsy, v naivní představě, že se tím všechny jeho problémy vyřeší.

Náhle mu došlo, co se dělo. Proč najednou cítil moc Černého kruhu silněji než dříve. A rozhodně z toho neměl kdovíjakou radost. Odlepil se od zábradlí a svižným krokem vyrazil zpět k domovu. Musel se ujistit, že bylo vše v pořádku. A kromě toho si toto nepříjemné tajemství prozatím nechat pro sebe.