„Ne, vážně, kdo si myslí, že je?"

„Rone, prosím, přestaň."

„Nepřestanu, vždyť se podívej, jak se chová!"

„Mlč už!"

Sledování filmu se záhy zvrtlo v zuřivou debatu na téma proč je hlavní protagonista takový blb. Flora s Ogronem tak z dějové linky příběhu moc nepochytili, zato se ale stihli skoro až pohádat kvůli tomu, že se neshodli na jednotné charakteristice potenciální nápadnice hlavního hrdiny příběhu.

„Měla by umět hrát na klavír," stála si za svým Flora.

„Proč na klavír? Rafael má podle mě radši kytaru," oponoval jí Ogron s rukama založenýma na prsou.

„Blbost," mávla nad jeho argumentem víla přírody rukou, „vždyť jsi viděl, jak pokukoval po té holce, co hrála na náměstí."

„Jo, ale po ní pokukovali všichni, protože to její hraní znělo, jak kdyby tahala kočku za ocas!" ušklíbl se červenovlasý kouzelník, za což si vysloužil zamračený pohled od své spolubydlící.

„Mně se to náhodou líbilo," zamumlala Flora a přitáhla si kolena k bradě. Ogron se znovu zašklebil.

„To proto, že nemáš hudební sluch," zazubil se. Přírodní víla našpulila spodní ret a zamračila se na něj. Když si toho Ogron všiml, úsměv mu značně povadl.

„Promiň, já to tak nemys–" Než stačil dopovědět to, co měl na srdci, přistál mu v obličeji huňatý polštář.

„Ty..." zavrčel výhružně, ačkoliv mu na tváři opět pohrával široký úsměv. Víla přírody se rozesmála a kvapně se zvedla z pohovky, až se málem přerazila o deku, kterou byla přikrytá. Za chvíli už s pištěním uhýbala kanonádě polštářů, které měl Ogron na pohovce k dispozici. Strhla se polštářová bitva se vším všudy, na jejímž konci se oba aktéři stejně nakonec znaveně svalili opět na pohovku a mohutně oddechovali.

„Myslím, že náš večer nakonec není tak špatný, ne?" nadhodila Flora udýchaně a trochu si poposedla, aby na svého spolubydlícího lépe viděla.

„To ne," dal jí červenovlásek za pravdu, „ale byl by ještě lepší, kdyby se nestaly jisté... události."

„Už jsem ti říkala, ať to necháš být," povzdechla si hnědovlasá víla, „co se stalo, stalo se. Už s tím nic neuděláš. Ani ty, ani já." Jen co to dořekla, hlasitě si zívla.

„Myslím, že je čas jít na kutě," reagovala na potřeby svého těla, které ji skrze únavu pomalu hnalo do postele.

Jakmile společně s Ogronem pouklízeli obývací pokoj a vrátili jej do původního stavu, zamířili každý do své ložnice. V pozdních nočních hodinách (či snad už nad ránem) se ještě v rychlosti prostřídali v koupelně a než se stihli pořádně zachumlat do peřin, spali jako zabití. Tedy, alespoň víla přírody.

Červenovlásek se v posteli převaloval ze strany na stranu, ale spánek nepřicházel. Rušily ho jeho vlastní myšlenky, které mu v hlavě pobíhaly jako stádo splašených koní. Nemohl usnout, jelikož se mu před očima stále zjevovala ta stejná scéna z baru. Paul, který pevně svíral Flořinu paži. Ona, její zoufalý výraz. Zvolání. Znovu. A znovu... Chvílemi si až myslel, že mu pukne hlava.

Opakující se obraz náhle vystřídalo něco jiného. V tu chvíli cítil jen klid, pokoj, bezpečí. Ach ano, to objetí! Bylo v něm tolik nevyřčených emocí, a on je cítil všechny do jedné. Až tato myšlenka a zvláštní chvění kdesi uvnitř jeho hrudi mu konečně dovolily upadnout do bezesného spánku.

***

Ráno dalšího dne bylo krušné. Vstávání se zdálo složitější než obvykle a spánkový deficit na sebe významně upozorňoval, převážně tím, že se oběma ponocujícím klížily oči a ona už od probuzení neustále zívali. Pořádný šálek kávy byl tak před prací víceméně nutností. Zatímco Flora měla ještě chvíli času, Ogron nestíhal. Vypil kávu skoro na ex a spěchal do práce, která mu výjimečně začínala až v sedm, většinou chodíval i o hodinu a půl dříve. Před tím, než se opět ocitl ve firemním skladu, si vlastně ani nevzpomněl na to, proč byl předchozího dne tak naštvaný.

Důvod jeho rozpoložení na sebe však nenechal dlouho čekat, jelikož se krátce po jeho příchodu vynořil zpoza rohu a věnoval mu povýšený úšklebek. Paul.

O tom, co se onoho večera událo v Černém oku, spolu Ogron s Florou už znovu nemluvili. Jediný pohled na Paulovu šklebící se tvář však červenovláskovi rázem připomněl všechno, co minulou noc v baru cítil. Všechen ten vztek a chuť vymlátit z toho slizkého podrazáka duši. Ogron najednou nechápal, jak se kdy mohli přátelit. Krev mu vřela v žilách pokaždé, když na světlovlasém pracovníkovi spočinul pohledem, a už v ten moment věděl, že pro něj bude zatraceně těžké ovládat své emoce a neztropit ve firmě scénu, která by ho mohla stát práci. To však neznamenalo, že hodlal jen nečinně přihlížet tomu, jak si Paul kráčí po skladu a tváří se, jako by mu celá firma patřila. Ne... rozhodně musel něco podniknout.

Flora měla svůj vstup do nového dne o něco jednodušší. Jednak nemusela ráno tolik spěchat, a jednak neměla celý den před očima Paulův úlisný úsměv. Alespoň ne doslova. Vzpomínka na minulou noc jí sice čas od času zavítala do hlavy, ale nikdy jí nedala příliš prostoru k tomu, aby se rozvinula. Místo toho se rozhodla soustředit na práci a zaměstnat tak nejen svoje ruce, ale i mysl.

Podobnou strategii zvolil i Ogron, který se záhy také ponořil do svých povinností a snažně se Paulovi od začátku své pracovní doby vyhýbal. Sám však tušil, že to byl předem prohraný boj.

Když skládal na hromadu prázdné přepravky, přistihl se, že byl myšlenkami někde úplně jinde. Konkrétně u jedné nejmenované víly. Nemohl Floru dostat z hlavy. A to nejen kvůli jejímu objetí, ale i proto, že k ní určitou náklonnost cítil už dříve. V tu chvíli se jen projevila ve větší míře, což ho děsilo. Přece jen... ho neznala. Neznala jeho pravé já. A všechno, co o něm věděla, byla lež. Smyšlená minulost, smyšlené vzpomínky. I kdyby ho nakrásně milovala, její city by zkrátka neměly žádnou hodnotu.

Zatřepal hlavou, odložil poslední přepravku na hromadu a opřel se zády o polici za sebou. Znovu se musel zamyslet nad vším, co se v posledních měsících a letech stalo. Přemýšlel nad tím často. Nad svými kouzelnickými začátky, nad seznámením s Gantlosem, Dumanem a Anaganem, kteří ho poslední týdny jistě proklínali, nad svým rozhodnutím opustit Magix a převážně nad Florou.

Nad tím, jak obětovala všechno, co znala, jen aby ochránila své přátele. Nad tím, jak ho dobrovolně následovala do světa lidí. I nad tím, že přijala smyšlené vzpomínky za své, jen aby mohla žít plnohodnotný život a nemusela se neustále ohlížet za minulostí.

S povzdechem se usadil na bednu ležící opodál. Složil hlavu do dlaní a několikrát se zhluboka nadechl. Občas i litoval svého rozhodnutí nechat Magickou dimenzi za zády, zradit své přátele a vydat se do neznáma s dívkou, která... Vlastně ani nevěděl, co si o ní měl myslet. Zachránila ho. Neustále bojovala za to, co bylo správné, a to i přesto, že se tím vystavovala velkému nebezpečí. Nikdy nenechala své přátele na holičkách a vždy dělala všechno pro to, aby byli její nejbližší v bezpečí. I tím si ho jaksi získala. Začal v ní vidět něco jiného než jen nepřítele. Když se potkali poprvé na Alfei, málem ji kouzlem uškrtil. Tehdy byl zaslepený mocí stejně jako ostatní kouzelníci. Ale ona... ona mu postupem času ukázala, v čem spočívá pravá moc. A proto věděl, že jedině s ní mohl kouzlo zapomnění úspěšně provést. Kdyby jen...

„Ksakru, kde se tu vzal ten pytel odpadků...? Jé, to jsi ty, Ogrone!" Červenovlasý kouzelník sebou prudce cuknul, když ho z přemítání vyrušil až nepříjemně známý hlas. Zvedl hlavu, jen aby pohlédl na světlovlasého muže, který se nad ním tyčil a šklebil se mu do obličeje.

„Taky tě rád vidím, Paule," odvětil Ogron úsečně a věnoval mu křečovitý úsměv, jelikož ve skladu nebyli sami a museli se alespoň tvářit, že se snesou.

„Představ si, musím se ti s něčím svěřit," začal Paul trochu dramaticky, jako by vykládal nějakou napínavou historku, „dnes jsem měl opravdu zvláštní kávu. Jinou než obvykle."

„No to snad ne. Že by se v kavárně spletli a připravili ti jinou objednávku?" ptal se Ogron s předstíraným zájmem, jelikož věděl, že Paul každé ráno docházel do kavárny kousek od radnice, kde si nechával připravovat čerstvou kávu. Káva z automatu ve firmě pro něj byla totiž příliš nekvalitní a celkově naprosto odporná.

„Ale vůbec ne," vrtěl světlovlasý muž hlavou, „začala chutnat divně až po tom, co jsem se vrátil do firmy."

„Panečku, to je opravdu zvláštní," reagoval červenovlasý nevěřícně, „čímpak by to mohlo být? Že by na ni mělo prostředí firmy nějaký negativní vliv?"

„To si nemyslím. Zkrátka jsem si kávu osladil, jako obvykle, ale chutnala nějak divně," pokračoval Paul a poté se rozhlédl, jestli se v jejich blízkosti nenacházel nikdo z kolegů. Když zjistil, že byli ve skladu sami, nahnul se až nepříjemně blízko k Ogronově obličeji.

„Káva se solí je vážně odporná," sykl mu do tváře. Červenovlasý kouzelník se ušklíbl.

„Jsem rád, že ti chutnalo," uculil se na svého kolegu spokojeně a následně vstal, aby se Paulovi výškově vyrovnal a dokonce ho i o pár centimetrů předčil. Světlovlásek se zamračil.

„Jsi vážně trapný."

„Ne tolik, co ty."

„...Blbče."

„Parchante."

„Idiote."

„O čem si tu povídáte, pánové?" Tentokrát sebou cukli oba, to když je z vášnivé výměny názorů vyrušil Andrew, ředitel firmy a jejich šéf.

„A-ale o ničem," uchechtl se Ogron, který byl z náhlé přítomnosti svého nadřízeného trochu rozhozen. Ležérně se opřel o polici za sebou, která se však nacházela o několik desítek centimetrů dále, než očekával. Nechybělo mnoho a rozplácl by se na podlaze jako žába. Naštěstí však včas získal zpět ztracenou rovnováhu a rozhodl se tvářit jakoby nic. Světlovlasý muž vedle něj jen stěží zadržoval smích.

„Je čas na další dodávku, tak do práce," popohnal je Andrew, „Paul se protentokrát postará o zásilky ve městě, Ogrone, ty pojedeš mimo město."

„J-já c-co?" nechápal červenovlasý, kterému toto sdělení kazilo veškeré plány. Chtěl přece rozvést všechny objednávky a stavit se u Flory, kdyby mu zbylo trochu času.

„Jasně, šéfe," reagoval Paul, zeširoka se usmívaje. Soudě dle jeho reakce mu ono náhlé prohození rolí nadmíru vyhovovalo. Andrew pouze pokýval hlavou a šel si po svém, Ogron mezitím přešel až ke světlovlasému muži a uchopil ho za límec.

„Udělej nějakou blbost a přísahám, že ti zmaluju obličej tak precizně, že se další den v zrcadle sám nepoznáš," zavrčel na něj. Paul by to nahlas nikdy nepřiznal, ale měl z něho v tu chvíli trochu strach. Přikývl, načež se červenovlasý kouzelník rozešel ke své dodávce a odjel.

Až v tu chvíli Paul hlasitě vydechl a ušklíbl se směrem k vratům, za kterými Ogron zmizel. „Já a udělat nějakou blbost? Pche... Jen si zajedu promluvit s jednou kočkou. Myslím, že mi něco dluží..."

Kdyby to Ogron slyšel, patrně by měl Paul zmalovaný obličej už dávno. Jenže červenovlasý kouzelník mířil s dodávkou mimo město a nevěděl proto o slizkém úsměvu světlovlasého muže, který mezitím ve skladu střádal své plány...