Dalšího rána vstávali Flora s Ogronem časně a zvesela. Tedy... spíše jen časně.

Červenovlasý kouzelník nejednou protočil očima nad skučením přírodní víly, která se odmítala vyhrabat z postele.

„Pospěš si, ať jsme v Anglii co nejdříve," vyháněl ji zpod vyhřáté přikrývky, až nakonec se sebezapřením skutečně vstala a zamířila se do koupelny převléct a trochu zkulturnit. Když se po několika minutách vrátila, byly už všechny krabice seskládané na jedné velké hromadě a vedle nich ležela i zavazadla obou cestujících.

„Tak co, připravená?" ptal se Ogron trochu naléhavě, jelikož si byl jasně vědom toho, že kouzelníci můžou každou chvíli zjistit, co jim jejich vůdce provedl. A čím rychleji s Černým kruhem, zdrojem jejich moci, zmizí, tím lépe.

„No jo, pořád, ty jsi nějaký nedočkavý," zamumlala víla přírody trochu nabručeně, ale přece jen se postavila ke svému kufru, načež společnými silami vykouzlili portál vedoucí přímo k jejich novému domovu v Anglii.

Směsice pozitivní i černé magie je i s jejich zavazadly a vším, co brali s sebou, doslova vyplivla na chodník před malým řadovým domkem v klidné části malého městečka. Bylo ještě brzy a na ulici se nikdo kromě nových obyvatel nenacházel, proto všechny své věci pomocí kouzla hbitě dopravili dovnitř domku, a když za nimi Flora zavřela vstupní dveře, oba si zčásti oddechli. Sice se zařekli, že magii používat nebudou, pro přepravu věcí i jich samotných to však bylo nejvýhodnější řešení. Ani jednomu se nechtělo absolvovat několikahodinovou cestu běžnými dopravními prostředky na Zemi, portál byl holt pohodlnější a převážně rychlejší, což vyhovovalo hlavně Ogronovi.

„No, to bychom měli," pronesla víla přírody a tiše se uchechtla, „teď to ještě všechno vybalit a uložit na místo."

„To počká," mávl nad tím Ogron, který už vypadal viditelně klidněji, rukou, „měli bychom zajít obhlédnout ty prostory květinářství. A já... si půjdu hledat práci."

„Ty? A práci?" povytáhla Flora obočí, snažně zadržujíc smích. „To si připíšu na svůj imaginární seznam věcí, které si nedokážu představit pospolu v jedné větě."

„Přestaň," zasmál se červenovlásek a pobaveně se na vílu přírody zadíval. Líbilo se mu její nové já. Sice kouzlem zapomnění ztratila část své minulosti, kromě toho však přišla také o neustálý stres, strach o své nejbližší a ten urputně vážný výraz ve tváři, který jí byl do té doby skoro vlastní. Přistihl se, že na její úsměv zírá až nepřirozeně dlouho, proto jen zatřásl hlavou a zavelel: „Pojďme."

„Dobře, dobře," pokývala Flora s úsměvem hlavou a zasunula rukojeť kufru zpět do původní polohy. Poté se ještě jednou rozhlédla po předsíni i chodbě v přízemí a s myšlenkou, že dům si lépe prohlédne až později, nechali i s červenovlasým kouzelníkem klidnou část města za zády a vyrazili blíže k centru.

Přízemí budovy, ve které mělo již brzy vzniknout nové květinářství, nebylo od jejich domu příliš daleko. Stačilo dojít k hlavní silnici, odbočit doprava a pokračovat ještě dobrých dvě stě nebo tři sta metrů směrem k malému kruhovému náměstí. Z něj už to poté bylo jen pár kroků do jedné z uliček, na jejímž okraji se měl budoucí obchůdek nacházet.

„Vypadá to dobře," pochvalovala si přírodní víla, obhlížejíc prostory k prodeji, „pultík bude uprostřed vzadu, támhle si dám růže, tady chryzantémy... och, a chrpy budou přímo tam!"

Ogron pouze postával za jejími zády a mlčky se usmíval nad jejími velkými plány. Měl radost, že zde dostane možnost uplatnit svou přírodní magii. Už v Gardenii si povšiml, že byla velmi nadaná a byla by škoda, aby svým potenciálem plýtvala kvůli kouzlu zapomnění. I proto jí tuto část osobnosti vrátil.

„Co je?"

Červenovlasý párkrát zamrkal, načež si uvědomil, že už nějakou dobu hypnotizuje pohledem jeden jediný bod. Tím byl ještě před chvílí dívčin zátylek, nyní však už jen zmatený pohled jejích zelených očí.

„Nic," vysoukal ze sebe po trapné odmlce a odkašlal si. Naštěstí se za sklem zrovna v ten moment objevil mladý manželský pár, který prostory budoucího květinářství vlastnil.

„Zvládneš to tu?" obrátil se na vílu přírody a poté kývl směrem k městskému centru. „Že bych se zašel poptat po nějaké práci."

„Jasně, jen běž," uculila se Flora trochu škodolibě, což však Ogron dále nerozváděl a místo toho vyrazil vstříc centru města a radnici. Přírodní víla se mezitím pozdravila a přivítala s majiteli, načež se dali do řeči ohledně toho, co se s jejich prostory v příštích dnech stane. Byli nadšení, že zde vyroste zrovna květinářství.

Oba dva rostliny milovali a mladá květinářka pro ně byla jako dar z nebes. Dohoda byla potvrzena téměř okamžitě a Flora s radostí zjistila, že už od dalšího dne může začít s přestavbou. Zatímco procházela po prostorách a plánovala, kam umístí police a kde bude skladovat pokojové rostliny, Ogron kráčel ulicemi městečka a rozhlížel se všemi směry, zda náhodou na některém z okolních sloupků nespatří inzerát s nabídkou práce. Sloupy však byly čisté jako ranní nebe po bouřce, proto po několika minutách došel až k městské radnici, u níž stála velká informační tabule.

Až tam se na něj konečně usmálo štěstí. Tabule obsahovala nejen novinky a události z kraje, ale také rubriku věnovanou pouze nabídkám práce. Najednou se cítil jako na rozcestí, ze kterého vedly desítky cest a on si měl vybrat pouze jednu. Nebyl to lehký výběr.

Potřeboval práci, která by pokryla veškeré výdaje, jež byly s životem v lidském světě spojeny. Přece jen během let na Zemi pochopil, že lidé používají peníze, a pokud se chtěli s Florou nějakým způsobem přizpůsobit jejich životu, museli vydělávat. Létal očima z jedné nabídky k druhé, až nakonec jedna z nich konečně upoutala jeho pozornost. Dopravní společnost Kalvana, která dodávala zboží jako ovoce, zeleninu, ale hlavně také květiny do všech malých obchůdků a krámků ve městě, hledala do svých služeb roznašeče. Podle popisu nešlo o nijak náročnou práci, plat byl poměrně slušný a Ogronovi se v prvé řadě zalíbila myšlenka, že by mohl dodávat zboží i do nového květinářství.

Zjistil si adresu a pomocí mapky, která se nacházela na tabuli o kousek dále, vyrazil směrem k místu, kde Kalvana sídlila. Od radnice se kousek vrátil a poté pokračoval po jedné z vedlejších ulic až k většímu parku. Podél jeho plotu poté ještě popošel o několik metrů dále, načež už u kraje silnice zahlédl auto s logem společnosti.

Na chvíli se zastavil před budovou a zahleděl se na velký nápis nade dveřmi. Kalvana. S hlubokým nádechem nakonec sebral odvahu a vstoupil dovnitř.

Prostory v interiéru budovy nebyly velké, podstatně větší část pravděpodobně zabíral rozlehlý dvůr za budovou, jehož vjezd se nacházel vedle hlavních dveří. Za stolem v zadní části místnosti seděla žena ve středních letech, na nose jí seděly černé obroučky brýlí a v jejich sklech se odráželo světlo vycházející z monitoru počítače, na kterém pracovala.

„Promiňte," oslovil ji Ogron a letmo si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost. Paní vzhlédla od počítače a probodla červenovlasého muže nevrlým pohledem.

„No? Co potřebujete?" vyštěkla na něj.

„Ehm, viděl jsem, že sháníte roznašeče a já bych měl o to místo zájem," vysoukal ze sebe kouzelník zaraženě, jelikož ho úsečný tón sekretářky poněkud překvapil. Dříve nevrlá tvář ženy za stolem se však rázem rozjasnila a Ogron překvapeně sledoval široký úsměv, který mu poté věnovala.

„Vy byste měl zájem?" Ptala se trochu hloupě, jelikož přesně to jí Ogron před chvílí oznámil. „Opravdu? To je ovšem skvělá zpráva!"

I červenovlasý se začal nevědomky usmívat. Vypadalo to, že byl přece jen nakonec na správném místě.

***

„Ogrone, neblázněte, tohle patří do police vlevo, ne vpravo." Červenovlasý zmateně vzhlédl ke skladníkovi, který nad jeho prací postával s rukama založenýma v bok a přísným výrazem ve tváři. Ogron se vmžiku napřímil a nechal přepravku, se kterou momentálně pracoval, ležet na zemi. Když se Billymu mohl konečně zpříma podívat do očí, rozhodl se odpovědět.

„Ještě včera jste mi říkal, že všechny květiny a rostliny patří vpravo," namítl trochu zoufale, jelikož měl opravdu všechny přepravky se zásilkami pro zahradnictví a květinářství vpravo. Kdyby měl skladník pravdu, musel by všechno znovu přeskládat, což se mu ani trochu nechtělo.

„Myslel jsem svoji pravou stranu, což je... tady vlevo. Přeskládejte je," odbyl ho Billy a zamířil pryč, což bylo jeho jediné štěstí, jinak by ho Ogron patrně přetáhl přepravkou po hlavě. Povzdechl si a jelikož mu nic jiného nezbývalo, začal zboží skládat na druhou stranu skladu.

Pracoval pro Kalvanu už několik týdnů, ale s Billym zatím nenašli společnou řeč. Červenovlasému dokonce přišlo, že ho malý a široký skladník z nějakého důvodu nemá rád. Ale byl ochotný to přetrpět. Mohl totiž každý den vozit čerstvé květiny do nového květinářství ve městě, které dostalo název Flora's Flowers neboli Flořiny květiny.

Nadaná víla přírody také už bezmála čtyři týdny usilovně pracovala ve svém malém obchůdku a její nádherné květiny každodenně obšťastňovaly srdce měšťanů, kteří do jejího květinářství chodili opravdu rádi. Někteří velmi často nakupovali čerstvé květiny, jiní si přicházeli jen popovídat a sdělit mladé květinářce všechny novinky ze sousedství. Flora svou novou práci milovala. Chvíli jí sice trvalo, než se trochu osmělila, postupem času však začala mít náhodné návštěvy kolemjdoucích ráda a některé zákazníky už si i zapamatovala jménem.

„Agnes, vítejte! Co Vám dnes můžu nabídnout?" vítala zrovna shrbenou babičku o holi, která se na ni usmívala už z druhého konce ulice.

„Dobré ráno, zlatíčko," zdravila ji stařenka s vlídným výrazem ve tváři, „dnes bych si prosila jeden rudý vřesovec."

„Ale jistě," pokývala Flora hlavou a na malou chvíli se k babičce otočila zády, aby mohla z police zvednout fialový vřesovec. Poté se po očku podívala za sebe, a když zjistila, že se Agnes nedívá, luskla prstíky, načež se vřesovec zbarvil do ruda, přesně tak, jak si její zákaznice přála.

„Tady ho máte," předala ho víla přírody stařence o chvíli později. Agnes malý keřík s díky přijala, zaplatila jako obvykle a zamávala Floře na rozloučenou, načež se vydala zpět domů.

Flora se spokojeně opřela o pultík a zadívala se na všechnu tu rozmanitou zeleň okolo sebe. Ano, byla si tím zcela jistá. V ten moment byla opravdu šťastná.