Karmínově červený plášť vlál v sotva postřehnutelným vánku. Pozorovateli by se mohlo zdát, že na skále stojí i několik hodin, i když tam si tam stoupla pár minut před západem, tak jak to dělala pokaždé.

Západ slunce na planetě bylo něco neuvěřitelného ale i přesto, že byl tak okouzlující zážitek, moc lidí ho nevidělo rádo.

Jak tam postávala, Sluníčko se pomalu šinulo, pomalu ale jistě, k horizontu. Na tváři postavě pohrával mírný úsměv.

Měla na sobě oblečení od světle červené (skoro až růžové) po tmavě červenou, od tmavě po sytou, od syté po rudou, od rudé po karmínovou, od karmínově po rubínovou. Tyto atypické barvy podtrhoval fakt, že na jejím útkem krku se vyjímal světle červený kamínek na řetízku ze zlata.

Jak na skále pár minut stála, tak po Slunci zbýval jen poslední načervenalý paprsek, který se pomalu ale jistě loučil se světem, který pár měsíců, možná let neuvidí.

Před osobou se z ničeho nic objevila další osoba, která též byla zahalena ale narozdíl od druhé měla na sobě černou.

„Tady máš povolení a rozkazy, dneska u stromu deset minut před východem měsíce. Povolej zatím jenom nemrtvé, za tři měsíce vyrážíme." podala jí pergamen, který červená rychle schovala. „Dobře, budu se těšit na naší společnou výpravu." řekla a černá se otočila a zmizela v nedalekém lese.

Záviděla jí, že může tak rychle splynout s okolím.

Klekla si, položila ruce na skálu, kde cítila vryty pokaždé když zaříkávala a tak s posledním paprskem loučila a povolávala na svět hrozbu.

Oblaka se zatahovala a bílá nahrazovala šedou až černou, začalo pršet a z kapek se stávali nestvůry.

Když bylo po všem cítila se nabita energií. Jdeme, dala povel rukou a šla armáda nemrtvých za ní.

Její 'armáda' čítala něco přes pět stovek a to byli jenom nemrtví.

Tak a ještě tři měsíce se mohou lidi radovat za života, problesko jí hlavou a na chvilku zaplavilo srdce lítostí, kterou hned zaplašila.

Názor?