Otočila jsem pohled k Yumově tváři a sledovala jak plane. Oni to myslí doopravdy. S vážností. Na tvrdo.

„Ale," posadila jsem se zpátky. „To není možné," spíše jsem zašeptala a sklopila zrak k desce stolu.

Najednou mi jeden z nich drží bradu a zvedá hlavu. Je to Kou.

„Ale je to možné, Neko-chan. Prostě nic není zadarmo, na tomto širém světě," šťastně se usmívá.

„ Jenže moje přítomnost vám přinese pouze potíže, já..."

Není mi dovoleno dokončit důvod, proč nemohu zůstat v jejich domě nebo s nimi. Jsem vlečena, Rukim, do patra a zamčena v jednom z pokojů. Po chvíli třískání do dveří, vzdávám své úsilí a stahuji jednu bílou plachtu z kusu nábytku, co se tváří jako něco k sezení. Stočená do boku s jednou nohou na křesle a druhou položenou volně přes ní, bimbám ve vzduchu přesně v rytmu ocásku naštvané kočky.

Nejspíš jsou praštění a neví s čím si zahrávají, nebo já nevím, je to jen nějaká praštěná reality show a ráno bude líp.

Rozhlédnu se kolem sebe. Je tu dost prostěradel, které chrání tyto nepoužívané kusy drahého vybavení. Je tu dokonce okno. Několik oken. Moje nohy už dávno stojí u jednoho a ruce šátrají po západce.

Je tu!

Jde i otevřít. Jsem v druhém poschodí? Nepamatuji si, že by mě táhl...
Přesně řečeno, ten ignorantský zmetek, si mě hodil přes rameno a odnesl sem. Do druhého poschodí, ale on člověk ztratí trochu pojem o prostoru, když visí hlavou dolů a jen na půl oka zahlédne, jak mu jeden ze zbylých strouhá mrkvičku. A pak cítí to pěkně stavěné mužské tělo.

Tak na tohle není čas. Teď je čas: „Noroi Jinseiko na útěku!"

Ve snaze, o co nejtišší pohyb, stavím na gaučík křesílko, abych na jednom kusu prostěradla mohla změřit výšku místnosti. Dole je dláždění tak bych velice nerada doskakovala větší výšku jak dva metry. I tak by to mohlo být dost ošidné. Je po dešti, což je dobrá zpráva, ale i špatná, protože je kluzko.

Podaří se hledačce duševní síly uniknout? Nebo jí někdo, nebo něco zhatí plány? Dejte vědět, moc se těším a v další kapitole Sajonára.

- Edit. 18 -