Ach ano, koho by to neobtěžovalo žít s takovým jménem.

„Dobrá, vy už víte, jaké moje jméno, ale vaše neznám. Třebas jsou ještě více, nevím, zvláštní?" zkusila jsem svou běžnou taktiku k odlákání pozornosti.

„Ne, Neko-chan. Opravdu mít příjmení, prokletí a jméno ,dítě člověka, to opravdu nic nepřebije," usmíval se blonďáček a jeho bleděmodré duhovky zářili jak korálky.

„Prokleté dítě člověka," celkem potichu pronesl v čele sedící elegán Ruki. „Někdy to může být pravda života, ne jen jméno."

Nerozuměla jsem, co tím myslí, ale stále neznám ta jejich jména.

„Dobrá tedy, koťátko, já jsem Kou, on Azusa, ten Yuma a v čele sedí Ruki. Jsme Mukami, bratři." Usmíval se tím zářivým úsměvem a já hledala alespoň jeden společný znak.

„Nejsme, rodnými bratry," začal Azusa. „I tak jsme poutáni k sobě velmi pevným poutem, že Ruki," otočil se k němu a ta výměna pohledů se mi pramálo líbila.

„Chápu," odpověděla jsem, aniž by mi bylo jasné cokoliv.

„Teď, Noroi Jinseiko-san, je čas aby jsi se dozvěděla neměnnou skutečnost. Ty, z tohoto domu, už neodejdeš."

Počkat, jako co?

„Jak to myslíš Ruki-san? Neodejdu? Já jsem ještě nedokončila to, proč jsem se vydala na cestu. Stále nejsem schopná vidět," rozhlížela jsem se po těch tvářích, které se změnily. Jako by se Azusa a Kou odtáhli. Rukiho, aura potemněla a Yuma, se přiblížil, až moc. „Já musím tu cestu absolvovat, je to prostě dané a nelze jinak." Neohroženě jsem se postavila a dívala se Rukimu do očí: „Prostě mě pustíte, nebo mi řeknete čím si tu koupel a večeři odpracuji. Jak jsi sám řekl, nejsem někdo, kdo má peníze."

Naše oči si vyměňovaly nenávist a dominanci. Ach jo, proč jen musím být pořád svá, tvrdohlavá a umanutá. Měla jsem dávat pozor, když mi matka vyprávěla o mém rodu, původu a všem o prokletích. Já jen byla naštvaná pro svoje jméno, a ten pramen v barvě temnoty, ve svých na krátko střižených vlasů.

„Nikam nepůjdeš a nebudeš určovat pravidla, jasný!"

Napnuté, jak to s nimi bude? Těším se v další kapitole a Sajonára.

- Edit. 18 -