Protože je 1.11. a to je v měsíci listopadu mé druhé nejoblíbenější datum, mimochodem Felixům vše nej k svátku, tak vydávám nes i druhou kapitolu, a až budu mít krizi a lenoru, tak si za to nafackuju :-)

Dívala jsem se na dlaň lehce červenajícího se čahouna.

„Tak dělej, nemusíš mít strach," zněl jak z jiného světa, nebo z hluboké minulosti.

Opatrně jsem mu podala svou ruku. Byl to podivný pocit. Má chladné ruce, velké a měkké. Jak můžou být tak příjemné? Nevěřícně jsem se dívala jak moje ruka mizí v té jeho. Vytáhl mě na nohy. Zabolelo to, ale nic co by se nedalo snést.

„E-to, děkuji," lehce jsem zatáhla pravačku, aby mě pustil. Trochu zmateně koukl nejdříve na mne a pak na ruce.

Pustil.

„Pojďme, ostatní už čekají," otočil se a pokračoval do útrob stavení. Moje oči zabloudili opět k závěsu skrývající okno. Jsou pryč, je to šance k útěku. Udělala jsem jeden váhavý krok jiným směrem.

„To by nebyl, dobrý nápad," ozval se, Azusa. Tak ho jmenoval, myslím.

Otočila jsem k němu hlavu:

„Co? Jistě, už jdu," usmála jsem se a následovala ho do jídelny. Musím si pamatovat, že chodí strašně potichu. Nerozumím tomu, proč mám potřebu utíkat, jsou to přece úplně obyčejní mladíci, tak asi mého věku, nedokážu to odhadnout, ještě je vlastně neznám.

Rozhlížím se po hřejivé atmosféře jídelny. Odpoutávám se od dveří a sedám si ob židli od blonďáka, co mě sem dovedl. Vlastně u něj ani netuším jak se jmenuje. Pozoruji jejich hádku o krevety v tempura těstíčku, já si beru pouze rýži a mořské řasy. Děkujeme za jídlo a v klidu jíme. Tedy nevím jak oni, ale já jsem celá napnutá a nervózní.

„Tak je čas, návštěvo, aby jsme si pohovořili," otočil se na mě, Ruki.

„Jistě. Nejspíše bych se měla představit. Jmenuji se Noroi Jinseiko, těší mě!" Poklonila sem se. zvedla jsem hlavu a dívala se do těch tváří. Ten velký, Yuma, se mračil. Elegán byl neproniknutelný a Azusa, ten měl ještě více žalostný pohled než předtím.

„Neko-chan, ty si děláš legraci, že? To přece nemůže být tvé skutečné jméno," přisedl si blíž blonďák.

„Je to mé jméno, ano jistě vím je poněkud," nevěděla jsem jak jim říci, že má rodina opravdu patří k prokletým, jak to hlásá. A jméno mi vybrala na smrtelné posteli otcova matka.

„Hodně zvláštní," promluvil táhle ten s jizvami v obličeji.

Tak jsem tu a naše dívenka začíná dostávat svou podobu. Ráda nechávám popis hrdinky volný, aby se vám dobře představovala vaše maličkost v té roli. Nebo chcete abych ji popsala? Je to jen na vás, mé drahé. Těším se na vás v další kapitole a Sajonára

- Edit. 18 -