Dovedla mě k těm dveřím. Stále v tom stavu odosobnění a mimo prostor a realitu. Nedokázala bych to místo najít znovu a ani po tom netoužím. Ve skutečnosti ani netuším, jaké to bylo uvnitř, myslím, že jsem viděla duhové šmouhy, tikot hodin, odbíjení zvonu. Z ničeho a nikam rostla tisíce let starý strom. Byl zároveň jadýrkem, výhonkem i práchnivějícím, zlomeným kmenem. Vím, že to musela být jabloň. Protože plod, který na tom stromě vyrostl jako růžový květ a dozrál v tento rudý zázrak během těch pár kroků, než jsem k němu přišla, je jablko.

S jistotou můžu říci, že Ona, se stala mou součástí. Nebude mě moc oddělit, ale ani já jí.

Dívala jsem se tedy na jablko ve svých dlaních. Na první pohled, krásné červeňoučké, voňavé jablíčko. Při pohledu na něj se mi v ústech začnou tvořit sliny a chuť se do něj zakousnout. I přes to je nedotčené.

Je v tom totiž malý háček.

Je otrávené.

Nemyslím tím jako to Sněhurčino nebo podobně, toto rubínové jablíčko není zdravé pro život.

„Jste vzhůru," už se nemusím otáčet, nebo být překvapená. Vím kde jsou, jako by měli na krku rolničku, kterou nemůžu přeslechnout. Nemyslím si, že cítím něco jako zápach, nebo, že je slyším.
Je to podobné destičce s ocelovými válečky, které můžete různě protlačovat a tím vytvořit 3D otisk. Tak vnímám, nyní vše kolem sebe.

„Netušila jsem, že i ty jsi se napil, Azusa-san," vyčetla jsem mu to.

„Ty jsi která?" zeptal se rozumně, Yuma.

„Ani ta a ani ona. Dokončila jsem svou cestu. Jsem novou kněžkou rodu Noroi. Jen stojím před určitým rozhodnutím," otočila jsem se k nim. Vypadají dobře, ale už pro mne neplanou tou oslňující září. „Sníst nebo nesníst tohle rubínově rudé jablko," nechávám si ho stále v dlaních, „změnit tak vše, nebo vůbec nic?"

Měla to být poslední kapitola, ale ještě pár kapitol bude, aby se to "vyřešilo". Těším se v dalších kapitolách a Sajonára!

- Edit. 18 -