Celkem tupě koukám skrz skleněné tabulky do zahrady tohoto sídla a přemýšlím, co budu dělat. Lépe řečeno, co budeme dělat já a Yuma.

Azusa, se sesypal a zavřel se ve svém pokoji, odkud nejspíše telefonoval, protože jsem slyšela mně neznámá jména. Rukiho a Koua, jsme uložili do jejich postelí, netuším, jestli jsou živí nebo mrtví. Taky jak bych to mohla poznat, když jim ani před tím nebylo srdce, byli studení a tak jak to mají upíři, když žijí.

„Ty je ani nepůjdeš zkontrolovat, slečinko?" vrčel skrz zatnuté zuby a vrhal po mně nenávistné pohledy.

„A můžeš mi říci, Yuma-san, co na nich uvidím?" odpověděla jsem naprosto totožným tónem.

„Můžeš za to," zněl spíš jak malé umanuté děcko.

„Jistě, já si rozřízla žíly a s revolverem v ruce je nutila se napít!" zaječela jsem už frustrovaně odpověď. „Ani nepoznám, zda jsou živí nebo mrtví, tedy tak jak to máte vy," ušklíbla jsem se nad jejich životní formou. Došla mi hloupost mého uvažování. Stejně jako já jimi, tak oni mnou, jsou znechucení i posedlí.

„Jinseiko-san, pomoc bych potřeboval," ozval se od schodiště Azusa.

Neuvažovala jsem právě moc střízlivě, tak jsem jen zašveholila:

„Jasně," zvedla se a následovala ho.

Myslím, že tito bratři žijí jen v koupelně, protože jsme skončili opět v té.

„S čím ti," nemělo cenu pokračovat. Z ran na předloktích mu valila krev. To je divné, i když není upírem od narození, tak přeci by neměl tolik krvácet! Moje uvažování bylo trochu opožděné za akcí, kdy jsem vyndala lékárničku a z ní vylovila obvaz.

„Azusa-san, co to má znamenat? To nestačí ti dva tam?" Bože, já zním jak matka!

„Není to nebezpečné, spíše zvyk už takový," odpovídal tím svým pomalým, táhlým způsobem „Obejmout, mohu tě?"

Ne, ne, ne a znovu ne!

„Azusa-san, nedělej to. Yuma-san, on..."

„Co já?" ozvalo se od opírající postavy v rámu dveří.

„Jsi tu, dobrá," zněla odpověď Azusi.

„Kde máte skrytou místnost. Místnost kde není čas?"

Tak Kou neodolal. Azusu si Yuma pohlídal. Co dál? No samozřejmě se na vás těším v další kapitole a Sajonára!
- Edit. 18 -