Moc ráda bych řekla, že ta doba v zahradě byla příjemná. Jak jsme s Yumou dobírali, smáli se, vzájemně se krmili plody, prostě ta správná kýčovitá romantika.

Pravdou je, že jsem nejednou dostala přes prsty, protože jsem nerozeznala plevel od rostliny a nebo si trapně chtěla protáhnout záda. Místo honosné ložnice jsem vyfasovala kamrlík s postelí tak úzkou, že i modelka s anorexií by měla problém se na ní řádně vyspat. I přesto jsem seděla na parapetu a dívala se do tmy. Někde je tu něco, co ona chce. Cítím to podobně, ale pořád je to zastřené. Takové na dosah a zároveň pod smrtícím napětím.

„Pojď se mnou," ozvalo se od dveří.

Překvapil mě. Toho bych čekala ze všech nejméně. Šla jsem tedy za Rukim, do hlavních pokojů sídla.

„Máš hezký pokoj,Ruki-san."

Nevím jak odpověděl, ale teď mi drtí kosti v těle.

„Ruki-san," vymáčkla jsem ze sebe.

„Je to tak neskutečné, obyčejná žena, která voní jak očarovaná zahrada," přejížděl nosem po cestičce kudy vede tepna. „Říkal, že nedokáže popsat tu chuť, kterou skrýváš. A ta druhá, že jsi její a nesmíme na tebe sahat."

Nejspíše mě musel škrábnout, ucítila jsem něco lehce šimravého a vlhkého.
Podle jeho reakce, kdy mě stiskl ještě více, netušila jsem, že je to ještě možné, musel být úplně omámený.

„Prokletá krev. Není lidská, není to bezpečné," mumlal mi skoro u kůže.

„Nedělej to, Ruki-san," sice to byl můj hlas. Nikoliv mé vědomí. To bylo podrženo v bezpečné vzdálenosti. Ta věta byla jak píchnutí do vosího hnízda. Nemohl jinak, musel se zakousnout a napít se. Ochromila mě neskutečná bolest. Křičela bych, kdyby mi nedal před pusu svojí ruku. Po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy.

Konečně mě pustil.

Oba dva jsme padli na kolena. Stále mě objímal a funěl do ohbí krku a vlasů.

„Ruki-san, chtěla jsem zašeptat, ale zakřičela jsem. Došlo mi, že váha co cítím na zádech, je tíha těla v bezvědomí.

Tak nám, Ruki, trochu padl do říše jednorožců blijících duhu. Co s ním bude, to jak už tušíte se možná dozvíte v příští kapitole. Těším se na vás a Sajonára!

*Ha 26!

- Edit. 18-