Moje já bylo chyceno a bylo jím mrštěno do temné kobky s mříží. Viděla a slyšela jsem své tělo, ale u kormidla stál někdo jiný. Ta, která se neměla osvobodit.

„Měli jste ji poslechnout. Říkala, že tu nesmí zůstat. Na to však jste příliš arogantní."

Zprvu jsem lomcoval tou blokádou, ale po tom co řekla, jsem začala být zvědavá. Chci vědět, kdo se mnou sdílí tělo.

„O čem to mluvíš, jaká ona? Ty snad," rozčiloval se, Ruki, který teď stál kousek od těla.

„Ne. Ona. Já jsem to, co je neseno, předáváno a ctěno v jejich přímé linii. Vždy skryté a připravené. Být vámi, nedotýkám se tohoto těla ač vám voní. Je v mém vlastnictví," odlepilo se od dveří a došlo k oknu. „Ten důvod, proč se nehojí, že ta krev, kterou pil není lidská," pozorovala jsem ve stejném šoku bratry Mukami.

„Co jsi zač," vrčel se zatnutými pěstmi, Kou.

„Kou, jsem tužba. Jsem prokletí, démon, odhodlání, spása, naděje, cesta zkratkou. Vyber si. Jsem to co vzniklo, kdy byl napsán první amulet proti zlu. To co se odrazilo od první modlitby, jsem první prokletí. Jsem opakem světla. Neměnná entita dávající smysl všemu dobrému."

Rozesmála se. Byl to ten hlas, který jsem slyšela po té, co jsem proklela stůl, aby mě rozvázali.
Stále ho mají v domě, cítím jeho energii, kterou jsem ho nabila. Tu, která přitahuje smůlu a neštěstí.

„Rozuměli jste?"

Drásala všechny včetně mně tím děsivým hlasem. Začala jsem znovu boj o své tělo.

„ Jistě drahá, znovu se vrátím do svého, ale počkej chvíli, je tu něco, co nás přivedlo. Je to skryté v tomto domě," mluvila ke mně, mými ústy.

Přesně v okamžiku, kdy jsem byla vtažena do svého vlastního vědomí, jsem viděla zářící podívanou.

„Co s Yumou bude," ptal se Azusa.

„Už tu je ta pravá, podívej, nemá už modré oči," upozornil ho Yuma.

Tak nás, Prokletá, zasvětila, kde se vzala. Co bude teď, to zas v další kapitole. Těším de na vás a Sajonára!

**23 ;-)

- Edit. 18 -