Nerušeně jsem došla do horního patra a systematicky začala uklízet jeden z těch zakonzervovaných pokojů za druhým.

Prach, plachty, koberec, podlaha. Vše jsem zopakovala už po čtvrté a musím říci, že pokojské v hotelích u mě vzrostly v ceně. Zavřela jsem dveře a zády se o ně opřela. Oblečená ve svém triku s nápisem: „Pojistíme i vaše sny!" a kalhotách. Hlavně nové a nepoškozené podprsence. Zavřela jsem oči a ulevovala jsem napětí v unavených zádech.

„Jak si to věděla?" Padl na mě stín.

„Co myslíš, Yuma-san?" otevřela jsem své černé oči a dívala se do jeho lesknoucích se.

„Nehraj si se mnou! To že jsme byli lidmi," položil si ruce na má ramena. Je o kousek vyšší, ale stačí mi jen trochu zvednout hlavu.

Pokrčila jsem rameny:

„To u toho stolu, tam, viděla jsem vás," trochu jsem se odmlčela, „a taky Azusa-san, má jizvy. Ti úplní, praví nebo jak jim říkat, nikdy je mít nebudou," stáli jsme tam tak dál a hleděli si do očí.

„Yuma-san," moje ruka se zvedla a dotkla se jeho oteklého rtu, „jak to, že se nehojíš?"

Zůstal netečně stát a jeho dlaň obemkla mojí tvář. Myslela jsem, že ucítím pouze chlad, ale nemůžu říci, že to tak bylo. Teplou ruku také neměl, ale byl to pocit hřejivosti, když se díváte na chundelatý župan, který právě visí na balkoně, aby uschl v podzimním, chladném větru.

„Slečinko, to by jsi mi měla objasnit ty, nemyslíš?" v duhovkách v barvě jantaru se mihlo něco podivného. Tvrdého, vypočítavého a dá se říci zlého.

Polkla jsem a trochu si kousala spodní ret. Něco se děje a já netuším co. Cítím jen, jak se mi snaží srdce vyskočit ven z hrudníku, jak je má krev, napumpovaná adrenalinem.

„To co chceš asi vědět. Nevím, zda vysvětlím tak, aby to bylo vámi všemi pochopeno správně. Nemusíš se schovávat, Ruki-san," moje ruka zakryla má ústa a oči třeštily do stínů chodby. To nebylo mé vědomí, kdo promluvil.

Bylo to moje nevědomí. Ta část mne, která je nebezpečná, krutá, zlá a pomsty chtivá. Je to ona, Prokletá.

Domnívám se, že v minulé části si  @skirinka
stěžovala, že špatně ukončuji kapitoly a měla bych s tím něco udělat. Doufám tedy, že tentokráte je to lepší a smím se na vás těšit v další části. Co více říci než: „Sajonára!"

**ha, další den a to dva a dvacátý. Ale jestli dám i zítřek, to je ve hvězdách .

- Edit. 18 -