Myslím si, že ten zvuk se odrazil od každičkého kousku nábytku, stěny a pokoje v tomto honosném, upírském doupěti.

Zvuk, dopadlé dlaně na tvář.

Facka!

A také dvojité zařvání:

„Ty!"

Jak já tak i Kou, jsme stáli před sebou a třásly se vzteky. Za jeho zády jsem viděla zbytek jeho rodinky, ale v tu chvíli, kdy mi kvůli němu prasklo ramínko u podprsenky z limitované edice, mi to bylo putna. V dlani jsem držela teleskopickou tyč jednoho z vysavačů. Netuším, kdy jsem se jí zmocnila, ale cítila jsem, jak mé rty začínají odříkávat ta slova.

„Jinseiko, nauč se pokoře. To jediné je hodno té nejmocnější," ozýval se hlas v mé hlavě. Varující mě před tím, co se chytám provést.

„Prosím, vodníčka ne!" vykřikl Kou a padl na kolena. „Vodníčka ne," zasýpal.

Cítila jsem, jak mi ještě poletují vlasy kolem hlavy, ale zastavila jsem. To je poprvé, co se to stalo.
Přerušila jsem proces. Nedokončila ho a nesvíjím se v bolestech na zemi a neskučím jak v posledním tažení.

„Promiňte," pustila jsem násadu a poklonila se v hluboké omluvě. „Vezmu si co potřebuji a půjdu po svém," otočila jsem se roboticky a začala brát potřebné předměty. Ignorovala jsem ty čtyři za svými zády.

„Kou, nech to být," vyrušil mě šepot.

Trochu jsem se otočila, abych viděla, co se děje. Stáli nad tou rukojetí, jak sudičky nad novorozenětem.

„Není to prokletý předmět," prošla jsem kolem v ruce kbelíček a pod halenkou zničenou podprsenku. Už jsem byla skoro pryč, kdy mě zastavil Ruki:

„Ty si myslíš, že nás budeš vydírat? Že tě nezabijeme, když budeme chtít?" z jeho hlasu odkapávala čistá nenávist a tam za ní, nejistota a strach.

„Ruki-san, jsem si vědoma toho, že pokud se mě pokusíš zabít, tak to dopadne mou smrtí, snad jedno by jsi měl tušit, nejsem tak běžný člověk, jako jste byli vy, před proměnou," opět jsem se otočila a vydala se za prvním úkolem svého seznamu.

Tak atmosféra trochu houstne. Jak zareagují na její prohlášení, to zas příště. Těším se na vás a Sajonára.

**Ha! 21! Ha-há.

- Edit. 18 -