Čtyři páry očí se otočily k místu, kde jsem se zastavila. Myslím si, že já si je prohlížela daleko lépe, než oni mne. Důvod proč, Yuma, tak divně mluví, je oteklý ret.

„Pokud se chcete na něco zeptat, tak se ptejte," musela jsem se zamračit, protože sedící na gauči a křeslech najednou stály za nimi u zdi.

„To se mně právě štítíte?" Ta otázka opustila moje ústa rychlostí světla a ne zvuku.

„Neko-chan, proč nesplácíš dluh?"

Pravděpodobně jsem vypadala překvapená, tak pokračoval:

„Víš elektřina, voda, teplo, oblečení, tady není charita nebo tak něco," vykrucoval se z toho.

Kývla jsem na souhlas:

„V tom případě, pokud nutně potřebuje otřít prach, přeprat plachty z nábytku, vyžehlit košile a napastovat podlahy, tak mi povězte, kde na to máte uložené věci. Prachovka by se hodila jako první v řadě." Viděla jsem ty boční pohledy a skoro bych hádala, že si dali kámen, nůžky, papír.

„Pojď, Jinseiko-san, dovedu tě tam," odlepil se, Azusa, od zdi.

„Děkuji, Azusa-san," trochu jsem se usmála a zas můj pohled upoutaly rty Yumi.

„Yuma-san, možná zmrzlý hrášek, by ti pomohl," pokrčila jsem rameny a otočila se k odchodu za hubeňourem.

„Budeme muset jít až za schodiště," protahoval můj průvodce.

Souhlasně jsem zamručela a málem narazila do stojícího Azusi, chtěla jsem se omlouvat, kdy mě přirazil tváří ke zdi.

„Ty, proč jsi tak jiná?" zachroptěl mi do ucha a jeho chladná špička nosu mi klouzala po šíji, aniž by mu vadilo, že mám kolem krku ovázanou krajkovou ozdobu.

„Asi proto, že to bylo určeno?" pokusila jsem se s ním navázat oční kontakt, sice hlavu otočím dost, ale sova nejsem.

„Bylo to tak určeno," zopakoval a odstoupil ode mne.

Musím si na něj dát pozor, má dost brutální stisk. Tohle popovídání odnesou modřinami.

„Azusa-san, tedy ta prachovka?" připomněla jsem mu náš původní cíl.
Otevřel komoru a odstoupil. To nač padl můj pohled, mi z hlavy asi jen tak nikdo nevyrve.

Dobré ráno, tak snad se těšíte na to co viděla. Já se na vás těším v další kapitole a Sajonára!

- Edit. 18 -