V tichosti moje oči sledovaly pomyslný míč hovoru.

„Nevidím v tom problém, aby byla tedy se mnou," obrův pohled se zapíchl do elegantního „Každopádně, to tobě už jednou utekla," usmál se a uvolnil svůj postoj.

„Tobě také, Yuma-kun," ozval se zas, Azusa. „Byl jsi v kuchyni když musel jsem ji stáhnout z okna," zas to malé pokrčení ramen a tři zbylé pohledy se zaměřily na mně.

Pokrčila jsem taktéž rameny a cítila planoucí tváře. Mít dlouhé vlasy, alespoň bych se za ně mohla schovat:

„Říkala jsem, že jsem na cestě," že tu tím pádem nemůžu zůstat, nemělo cenu doplňovat.

„Je to jak v rozpočítávadle, Ruki-kun pozbyl poklad, Yumovi ho jiný chrání proto oba z kola ven. Azusa a Kou, který, který to bude jen?"

Začal Kou, a ukazoval přesně jak malé děti na písku, ale na slova: „Který to jen bude?" ukázal na mně.

„Tak, Neko-chan, vybereš si?"

Velmi pomalu jsem mrkla, oba teď stojí, a opravdu se nakrucují? Nevím kde se to ve mně vzalo, ale postavila jsem se k nim a začala rozpočítávat:

„En-ten-týky, dva špalíky. Dva se bouří, Alenka je v říši divný. V rukou má jed, raději jí nech." Skončila jsem s prstem na sobě samé. „Vyhrávám," usmála jsem se velkým, americkým úsměvem. Přesně tím, který tak málo používám, ale vím o něm, že mi rozzáří moje černé oči. Oni se tvářili jak vyřezaní, pak se zvedly koutky úst, Rukiho, a Yuma, se rozesmál. Kou, se také řehtal a Azusa, mi položil dlaně na ramena:

„Jinseiko-san, ale já bych si moc rád, povídal," dívali jsme si z očí do očí a z jeho rukou mnou probíhalo mrazení.

„Azusa-san, není to správné. Není to tak, jak se to může zdát," neměla jsem šanci, vysvětlit mu, že jméno je někdy hodně zavazující. Protože s podivným smíchem, mě za zápěstí vytáhl do labyrintu chodeb Ruki.

Tak tahanici o "šláftruňk" zatím vyhrál Ruki, ale jak to bude dál? A jak se vám zatím líbí těch pár informací o naší putovatelce? To v další kapitole a Sajonára.

* Kdy vám vyhovuje vydání? Ráno nebo večer. Odpoledne většinou zapomínám...

- Edit. 18 -