Ten zvuk, co se mi ozval za zády se mi nelíbil. Nechtěla jsem se otočit a zjistit, kdo tam stojí.
Tak dál hypnotizuji své improvizované lano a jen jako robot, veden příkazem, se otáčím. Jsou tu jen dvě možnosti. První z nich je, že tam stojí jeden ze čtveřice Mukami. Druhá, je to někdo úplně jiný, ten co natáčí tuto podivnou reality show.

Už jen vteřina mě dělí od pravdy.

Stojím čelem k onomu tleskálkovi, ale proč jen mám zavřené oči? Musím je otevřít. Opatrně zvednu řasy.

„Celkem jsi mě překvapila, nikdy bych to neřekl. Bude lepší," začal Ruki. Avšak moje tělo se dalo do běhu. Ne opravdu mě nezajímá, co bude lepší. K uším mi dolehl smích.

„Ach, opravdu, ty jsi velice neposedné koťátko, co?"

Zabrzdila jsem a dívala se na Koua, kde se tu vzal?

„Ty," zcela bez zábran jsem na něj ukázala prstem. „Co si myslíš, že jsi udělal? Jsi normální? Víš vůbec, co jsi mohl způsobit sobě, i jim?" máchala jsem kolem sebe rukama, jak větrný mlýn z dona Quijota.

„O čem to mluvíš?" To se zeptal další účastník. Yuma.

Viděl někdo někdy tak zpackaný útěk?

„Nosím smůlu, neštěstí a prokletí. To vám moje jméno nic neříká? Opravdu vůbec nic divného!" můj hlas pomalu dosahoval orkánových hodnot.

„Ty jsi stejná. Jsi také odvrácená strana dobra," dívala jsem se do těch lesknoucích se očí, Azusi. A došla mi ta skutečnost, která už se dávno chtěla probudit.

Ticho.

To naprosté ticho. Zvedla jsem paži a dlaň položila na Kouovu hruď. Byl nejblíže, bylo mi jedno na koho bych ji položila.

„Co pak Neko-chan?"

Spustila jsem ji podél těla, jako něco mrtvého. Moje hlava to nechtěla stále vstřebat. Oni mi nelhali. Nenechají mě odejít a není možnost, jak to změnit. Ve skutečnosti je tu možnost, kterou si nechám až na samou hranici beznadějně. Jen tehdy ji budu moc použít.

Hezké nedělní dopoledne. Doufám, že se vám potlesk líbil i zdánlivá odevzdanost okamžiku. Jak to bude dál samozřejmě v další kapitole a Sajonára.

- Edit. 18 -