Zamíchala vařečkou v hrnci a křišťál a polodrahokamy zacinkaly o dno. Nadechla se páry vonící po šalvěji, levanduli a rozmarýnu. „Myslím, že ještě tak půl hodiny varu a bude to," řekla Jana tetě, která se vynořila zpoza jejich dodávky.

„Super! Necháme to přes noc louhovat a zítra to rozlijeme do lahví. Musím říct, že bylinky v tom přístěnku na košíky schnou hezky."

Jana přikývla a protáhla se. „Kempování na parkovišti u nákupáku je na tohle prostě nejlepší."

Teta si sedla vedle ní do rozkládací stoličky. „Koukala jsem, že z jednoho kanálu roste dost velká břízka. Zítra ji porazím, dochází nám dřevo."

Podala jí hrnek, který se u ohně ohříval. „To je dobrý nápad."

„Díky, zlato." Napila se a spokojeně zamručela.

Jana se zazubila a ukázala jí tác s kulovými střelami, do kterých ještě před chvílí vyřezávala kříže. „Co ty na to?"

Teta si vzala jednu střelu do ruky a prozkoumala ji. „Parádní. To zaručeně dostane zombíka každého druhu. Chytráka i příšeráka."

„To jsem ráda." Zastrčila si krátký pramen vlasů za ucho, když si ji teta delší dobu prohlížela.

Už to bude muset ostříhat. Leze jí to do očí.

„Co se děje, beruš?" zeptala se teta. „Jsi celý den taková smutná."

Pokrčila rameny. „To nic není."

„Ale no tak. Co se děje?"

„Přemýšlela jsem... ale to je fuk."

„Zlato?"

Povzdechla si. „Jen... Mám pocit, že cvokatím. A..."

„A? Jani, z tebe to leze jak z chlupatý deky. Víš, že mi můžeš říct všechno, že jo?" ujistila se teta jemně.

„Myslíš, že si někdy někoho najdu?" vyhrkla. „Už je mi sedmnáct, a ještě jsem ani nedostala pusu. Vždyť ani nemám s kým. Nikoho neznám," zabrblala. „A já vlastně ani nemám čas. Máme spoustu práce s útoky příšeráků a s přežíváním. Takže nemá cenu to vůbec řešit."

„No... to ale můžeme lehce změnit."

„Co?"

„To, že neznáš lidi." Teta pokrčila rameny. „Zapnu rádio a zkusím se spojit s několika osadami. Někde snad budou mít pár tvých vrstevníků. Ani nejde o líbání. Možná by neuškodilo, kdyby sis našla pár kamarádů. Navíc, v osadě budeme před zombíky v bezpečí."

Teta osady nesnášela! Vždycky říkala, že se ve vedení najde nějaký debil, kterýmu zas šlápne na kuří oko. „Takže... bych mohla chodit i do školy?" zeptala se opatrně.

Znovu pokrčila rameny. „Když ji budou mít, tak proč ne?"

„Teto, to je boží!"

„Takže mám zapnout to rádio a rozhodit sítě?"

Skočila jí kolem krku. „Ano, ano, ano, ano!"

Teta ji jemně pocuchala vlasy.

„Ale co když si budou myslet, že jsem divná?" Odtáhla se. „V knížkách je ta nová vždycky divná."

„Možná budeš jiná než oni, ale budeš cool. No tak, kolik z nich může říct, že jezdí po světě, střílí příšeráky brokovnicí a je mistrem na jejich očistu?"

„Kulobrokem," opravila ji Jana automaticky. „No... co když mě právě kvůli tomu nebudou mít rádi?"

„Tak budou hlupáci, co si tě nezaslouží. Prostě se sbalíme a odjedeme jinam. Však dřív nebo později narazíme na někoho, s kým si sedneš."

„A co ty? Ty by sis taky mohla v osadě najít nějaké přátele, ne?"

Usmála se. „To víš, že jo. Počítám s tím, ale ty máš přednost. Někoho ti seženeme. Stará teta nestačí."

„Nejsi tak stará," namítla Jana.

„To je možná pravda. Jenže ty nic jiného ani říct nemůžeš. Jsi moje." Ukázala si na vlasy v copu. „Ale vidíš ty odrosty? Hrůza!"

„Proč se na to barvení nevykašleš? Šedivé vlasy by ti slušely."

Povzdechla si. „Protože i když se všechno řítí do háje, tak mám aspoň něco pěkného a normálního. Jako dřív."

Podívala se na zbraň pověšenou na dveřích dodávky. „Takže barevné vlasy jsou pro tebe jako puška pro mě?"

„Přesně tak."

„Tak dobře. A mohly bychom zkusit různé osady? Jakože křesťanskou, čarodějnickou, budhistickou, vědátorskou..."

Teta zvedla obě obočí. „Že ty k tomu budeš mít nějaký šlechetný veledůvod, co?"

„No, mohla bych se od nich naučit, jak proti příšerákům bojují oni. Co používají za věci, jaké mají modlitby a fráze, koho vzývají a jak vlastně bojují. Říkala jsi, že podstata je ta samá, jen se liší metody. Růže nazvaná jinak by voněla stejně, šejk Spear, ne?"

„Jo, to řekl on."

Jana se usmála.

„Ale bacha. Ne každý je ostatním způsobům otevřený," varovala ji teta. „Víš co, někdo se naštve, protože děláš věci jinak, a to přeci nejde. A já navíc nejsem nejlepší na tohle vysvětlování. Víra mě nikdy nebrala. Otčenáš jsem se naučila jen kvůli babičce a všechno, co teď děláme, mě naučili tvůj táta s rádiem. Jeho tohle filozofování vždycky ba –"

Přerušil ji cinkot zvonků.

„Sakra!"